(11.40 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
"Tehdy napsal Škvoreckému i pan Havel," cituji opět Josefa Mašína, "že se stydí, že je spolužákem lidí chvástajících se tím, že někoho zabili." "Mám výhrady," napsal také Havel, "přecházel mi mráz po zádech, když se stránkách Západu můj dávný spolužák z Poděbrad kasal tím, kolik lidí zabil." Od té doby se už ovšem mnohé, co vzbuzovalo a vzbuzuje ve věci mašínovských vražd u Václava Havla mrazení v zádech, nezkoumá, ale politicky účelově přepisuje podle politické poptávky.
Ještě v knize Oty Rambouska jeden z Mašínů vykroutil pistoli z ruky obyčejnému bezpartijnímu pokladníkovi Josefu Rošickému, který bránil výplaty podniku Kovolis, a zastřelil jej vlastní zbraní. S léty už si oslavovatelé této vraždy pomohli k jiné, přijatelnější verzi. Natolik přijatelnější, že se ji rozhodl převzít Josef Mašín, když pozměnil okolnosti vraždy a pokladníkovi Rošickému přiřkl předsmrtné přiznání členství v Lidových milicích, o kterém spolehlivě víme, že nikdy neexistovalo. Údajným odbojem proti údajnému komunismu tedy byla vražda odzbrojeného Josefa Rošického, když jemu svěřené peníze lupiči použili podle svých osobních potřeb. A odbojem prý také bylo podřezání svázaného a chloroformem omámeného venkovského policejního strážmistra Jaroslava Honzátka, otce dvou malých dětí, který byl vylákán pod záminkou dopravní nehody k unesené sanitce. Účelová politizace těchto kriminálních skutků je přinejmenším odporná. Mj. i proto, že probíhá bez ohledu na právní a morální aspekty.
V prosinci 2009 si Jaroslav Pinkas, vedoucí skupiny vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů, veřejně postěžoval na to, že se vytrácí shodný názor společnosti na komunistickou minulost, rozpadá se mýtus tzv. sametové revoluce a učitelé často čelí názorům žáků, že tzv. komunismus byl vlastně docela fajn. V jakém smyslu se rozpadá shodný názor společnosti? Kdo neustále prosazuje představu o nepatřičné sametovosti vůči všem komunistům dnešním i bývalým? Listopadový převrat byl přece nesen rozsáhlou shodou, jež sahala do celé společnosti, tedy i do komunistické strany, což se promítlo v existenci vlády národního porozumění. Výstižně to charakterizoval bývalý generální prokurátor České republiky Ludvík Brunner, když v únoru 1993 prohlásil: "Nesetrvejme v iluzi, že došlo k revoluci, neboť se jednalo o sice nedobrovolné, ale přece jen pouhé předání moci."
Ne, ne, minulost a přítomnost nejsou pouhým během věci. Lze je různě převyprávět a také, jak to předvedli předkladatelé posuzovaného návrhu zákona o tzv. protikomunistickém odboji, volně zaměňovat. Právě jejich "zásluhou" se historie nedávná i ta starší a s ní spojená historická paměť znovu staly ne předmětem poctivého zkoumání, ale objektem politické perverze a ohavné účelovosti. Ne, to není laciný útok proti těm, kteří se stali historiky až po vpuštění do tajných archívů StB. Chápu totiž jejich snahu o "vyrovnání se s minulostí". Chápu jejich snahu o "poznání politických souvislostí oné doby". Nutno však konstatovat, že s minulostí se nelze vyrovnat, nelze ji knokautovat, historie se dá jenom poznávat a pochopit.
Už v roce 1989 bylo přece jasné, že se vyučující dějepisu budou potýkat s řadou obtíží. Sdružení historiků několikrát nabízelo Ministerstvu školství spolupráci a pomoc. Nikdo o ni nestál. Stejný osud měl i "Otevřený dopis poslancům, senátorům a občanům České republiky o stavu a podmínkách výuky dějepisu". Do škol jsou však distribuovány materiály Člověka v tísni a Ústavu pro studium totalitních režimů, z nichž mnohé jsou z odborného hlediska hodnoceny jako pojetím a obsahově přinejmenším sporné. Často se pak setkávají s oprávněnou kritikou. Např. výuková DVD pro školy o událostech roku 1968 a 1989, která vytvořil Ústav pro studium totalitních režimů, jsou, jak uvedl Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, nespolehlivá, nevyvážená a pro školy nevhodná. Obsahují totiž závažné faktické chyby a zkreslující informace. Pak se ovšem nemůžeme divit, že se vytrácí shodný názor společnosti na naši nedávnou minulost.
S tím ovšem souvisí i svérázná činnost dočasné komise Senátu pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy. Tato komise sice svou činnost v listopadu 2010 ukončila, avšak její dílčí výstupy a závěrečná zpráva jsou vskutku pozoruhodné. Tak např. senátor a předseda zmíněné komise Jaromír Štětina, zastupující TOP 09, opakovaně tvrdil, že prý komunisté chtějí měnit svět násilím, protože se stále ještě opírají o Karla Marxe, a tak prý nemohou překročit svůj vnitřní morální imperativ. Zejména poté, kdy v samotném programovém prohlášení ze šestého sjezdu Komunistické strany Čech a Moravy našel následující větu: "KSČM nadále opírá svou politiku o Marxovu tezi, že svět nelze jen vykládat, ale je nutno jej změnit." V politice jsou prý dvojí lidé. Jedni se ptají - je to dobré, či špatné? Druzí se ptají - co mně to vynese? O senátoru Štětinovi zjevně platí to druhé. Zviditelnil se a bral za to peníze. A do politického krámu se mu pak vůbec nehodila skutečnost, že v roce 1999 byl Karel Marx v seriózním průzkumu britské stanice BBC zvolen největším myslitelem tisíciletí. Předstihl tehdy i fyzika Alberta Einsteina, který skončil na místě druhém. Třetí příčku obsadil rovněž fyzik. Nebyl to však Petr Nečas, ale Isaac Newton. Po něm následoval zakladatel evoluční teorie a moderní biologie Charles Darwin. O šest let později, tedy v roce 2005, prezentovala BBC další pozoruhodnou skutečnost. Průzkumy totiž prokázaly, že za největšího filozofa není považován nikdo jiný než Karel Marx. Ne, není náhodné, že Karel Marx je i nemarxistickými pokrokovými vědci považován za vlivného a aktuálního myslitele. Ostatně stačí si zajet na některou ze západních univerzit.
Senátor Štětina to ovšem vidí jinak. Navíc se netají tím, že nejen v minulosti, ale i v posledních letech mnohokrát vypil nějakou tu skleničku vodky s ruskými důstojníky. Kolik toho asi vypil, než prohlásil, že "Komunistická strana Čech a Moravy nemůže být součástí našeho politického systému, neboť porušuje článek 5 Ústavy České republiky"? Ono to však může být i jinak. O Štětinovi je totiž známo, že jde o člověka, který měl v někdejším Svazu sovětských socialistických republik velmi dobré styky a dokázal proniknout i tam, kam se žádný jiný cizinec nedostal, a tak snad může jít i o jistý stupeň ideologické strnulosti nebo také o pokřivené vnímání morálky.
KSČM však klade důraz nikoliv na ideologickou strnulost, ale na otevřenost novým myšlenkovým proudům. Ano, komunistickou stranu jsme podstatně změnili, ne však z konjunkturálních důvodů, ale především na základě skutečného poznání podstaty historického vývoje potřeb současnosti i budoucnosti. A nemám jediný důvod pochybovat o tom, že svět Marxových myšlenek bude mít i v 21. století patřičný prostor. ***