(11.30 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Ovšem nejen uvedené spolky, ale i někdejší komise Senátu pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy znají jen svou půlku pravdy o minulosti, a když jim chybí fakta, účelově si je doplní vlastními představami.
Je vskutku pozoruhodné, že reprezentanti tzv. třetího odboje, pokud prošli vězením, jsou v naprosté většině uváděni jen s rozsudkem a téměř nikdy s obžalobou, která by obsahovala i důvody jejich uvěznění. A tak se stalo jistým folklórem, a to velmi nebezpečným pro celou českou společnost, vytvářet hrdiny i z těch, kteří jimi ve skutečnosti nikdy nebyli.
Tak například 28. listopadu 2000 poskytla televize Nova divákům nevšední zážitek. Její příběh vypovídal o soudně rehabilitovaných "hrdinech" tzv. protikomunistického odboje, bratrech Šimšových. V roce 1953 kradli s pistolemi v rukou na poště. Poštmistr s manželkou se bránili, Šimšové je chtěli zastřelit. Nevyšlo to jen díky neobratnosti potenciálních vrahů. Poštmistr přišel "jen" o sluch na jednom uchu a byl doživotně postižen poruchami rovnováhy. Zraněn byl následně i jeden policista. Tehdejší spravedlnost pracovala rázně, do čtyř týdnů byli zmínění zločinci odsouzeni, z vězení se však pokusili utéct do západního Německa, trest jim byl pak pochopitelně zvýšen. Po listopadu 1989 přišly ovšem jejich lepší dny. Soud je částečně rehabilitoval jako údajné účastníky protikomunistického odboje. Dostali i odškodnění, každý přes 100 tisíc korun. Do svých řad je pochopitelně přijala Konfederace politických vězňů. Na slavnostních sešlostech pravicových stran pak dostávali mnohá čestná uznání za údajný odboj. Chybička se však přece jenom vloudila. Na jednu takovou sešlost přišla i dcera postiženého poštmistra, ze které mohl být v osmi letech sirotek. Paní byla doslova a do písmene šokována. Vydala se pak na Konfederaci politických vězňů se všemi doklady o zločinnosti rehabilitovaných lupičů-odbojářů. Představitelé Konfederace politických vězňů ji ovšem nechali odvézt na psychiatrii do Bohnic, kde byla bezdůvodně držena skoro měsíc. Protože ale trvala na svém i pak, nezbylo konfederaci, než členství Šimšů zrušit. Peníze a rehabilitační výnos někdejším kriminálníkům pochopitelně zůstaly. Jeden z nich na kameru dokonce znovu vyjádřil lítost nad neúspěchem "akce pošta" a veřejně potvrdil, že zastřelit pošťáka i jeho manželku skutečně chtěl. Bojovali prý proti komunistickému režimu, který chtěli odstranit, výrazně oslabit či narušit nebo jinak vážně poškodit.
Nerozumím příliš tomu, kdo nebo co je ten "komunistický režim", a návrh zákona to nijak nevysvětluje. Pochopitelně, když ani erudovaní historici nic takového zatím nedokázali popsat. Navíc se nechali slyšet, že "jako osa zákonné normy to je pojem nešťastný svou neurčitostí", která nabízí každému vykladači obrovskou škálu svévole. Právě neurčitá definice skutkových podstat a momentální libovůle svérázných zaměstnanců Ústavu pro studium totalitních režimů hrozí tím, že vydání osvědčení o účasti na tzv. protikomunistickém odboji může získat např. i ten, kdo se dopustil znásilňování uniformovaných pionýrek, nebo i ten, kdo vypovídá o své odbojové činnosti následovně: "Sešel jsem se se svým známým Josefem Novákem, autodopravcem z Hanušovic. Tento se mi nabídl, že mě zaveze domů svým autem. Ze Šumperku jsme se stavili v hospodě, tam jsme vypili každý tři velké slivovice. V Bochníkově jsme se stavěli opět v hospodě, kde jsme zase vypili každý asi tři velké slivovice. Když jsme přijeli do Hanušovic, zastavili jsme se v hospodě Krtičky, kde jsme si přisedli k nám neznámé dámě. Byla to Polka. Tam jsme společně vypili značné množství lihovin a potom se nabídl Novák, že zaveze ženu do Jindřichova, kde tato bydlela. Před Jindřichovem jsme zastavili v lese v úmyslu obcovati s touto ženou. Zde jsme se ale nepohodli a pamatuji si jen, že jsem zbil jak tuto ženu, tak i Nováka, načež jsem utekl od nich do Jindřichova v úmyslu nevrátiti se již domů a zůstati v ilegalitě." Tak to jsou slova jistého Aloise Šimary, někdejšího vedoucího prý odbojové skupiny Světlana Jeseník.
Ale raději z jiného soudku. V listopadu 2005 byl hostem konference Ústavu paměti národa v Bratislavě Josef Mašín. Události roku 1989 zde charakterizoval jako promarněnou šanci a Václava Havla označil za škrabala. "Nestalo se to proto," prohlásil Josef Mašín v souvislosti s listopadem 1989, "že tam pár škrabálků něco škrabalo, psali básničky a že kroužek šestatřicátníků si na Starém Městě něco u piva vykládal a založili Chartu 77." A pak sdělil i následující věty: "Systém se zhroutil díky hospodářskému tlaku Spojených států amerických na východní blok. Myslím, že zhroucení sovětského bloku se prezidentu Reaganovi povedlo." Když prý Mašín viděl, že Václav Havel byl v prosinci 1989 zvolen prezidentem Československé socialistické republiky, a to především hlasy komunistů, kteří ho svého času "zašili", tak by to prý "očekával někde v Nigérii, ale ne v demokratické zemi". Ironicky pak tvrdil, že Václav Havel byl sice ve vězení, "měl tam ale dvě cimry, televizi a psací stroj". Českou republiku považuje Josef Mašín i nadále za komunistickou zemi, neboť "předsedou Ústavního soudu je člověk, který byl členem komunistické strany". "Vy tam máte Rychetského," rozčiloval se Mašín, "který byl členem zločinecké organizace." Asi už zapomněl, že i "Zdena Mašínová, fascinovaná nadějí, vstoupila do Komunistické strany Československa," jak napsal poctivě o matce bratří Mašínů jeden z antikomunistů. "A jejich sestra se vdala a vzala si komunistu," namítal jeden z disidentů v 80. letech v diskusi k tomu, zda oslavovat teroristické vraždy a zda tyto vraždy vykládat jako údajný odboj proti údajnému komunismu. Do jaké Komunistické strany Československa to vlastně vstupovala Zdena Mašínová? Jakou nadějí byla fascinována? A byla zklamána onou naději a onou myšlenkou? Nebo něčím jiným, co předkladatelé návrhu zákona o údajném protikomunistickém odboji v rozporu s faktickou i filozofickou povahou a znaky komunistického ideálu, který vzbuzoval naději, tak úporně a zcela nevhodně nazývají komunismem? Josef Mašín se otřel nejen o Václava Havla a Pavla Rychetského, ale také o Zdeňka Jičínského a Miroslava Grebeníčka. Do jisté míry tím navázal na "konstruktivní debatu" svého bratra Ctirada, který ji chtěl, alespoň v mém případě, naplnit ve stylu "debaty s Honzátkem, Rošickým a dalšími pěti dialektiky".
Považuji za vhodné připomenout, že už 16. prosince 1987 tehdejší disident Václav Havel napsal dopis Josefu Škvoreckému, v němž reagoval na uvažovaný záměr vydat publikaci Oty Rambouska s převyprávěním osudu bratří Mašínů Ctiradem Mašínem. "O Škvoreckém mně nemluvte," cituji této souvislosti Josefa Mašína. "Ota Rambousek chtěl tehdy vydat svou knihu Jenom ne strach, a tak oslovil Škvoreckého, aby ji vydal. Ten ji nevydal, protože měl obavy, co by tomu řekla Praha." Disidentská Praha se skutečně ozvala. ***