(11.20 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Jak vidno, na rozdíl od předkladatelů zákona o třetím odboji, kteří chtějí válečný stav zpětně uzákonit, bratři Mašínové a jejich spolubojovníci na válku teprve s nadějí čekali. Na třetí světovou válku. Jsem rád, že se jí nedočkali.
A jaký je jejich pohled na to, co koaliční poslanci chtějí uzákonit? Opět budu citovat Josefa Mašína: "Někteří pak utekli z hospodářských důvodů, někdo z politických, ale nikdo nic aktivně nedělal ... Tam žádný ... odboj nebyl. Jediní byli tzv. chodci, jako Ota Rambousek, pak kluci v jednotkách, které Američané založili k obraně vojenských objektů ... žádný jiný odboj na Západě neexistoval, nebylo se ke komu připojit."
Odborníci, kteří se těší ve vědeckých kruzích vysoké autoritě, připravili analýzu, v níž je uvedená předloha podrobena zdrcující kritice. Upozorňují zejména na zmatenost pojmovou, na hrubé znásilňování dějin, na politickou účelovost. Nepřeháním, když řeknu, že jsou zděšeni tím, co má být schváleno. Jsou i tací, kteří dokonce hovoří o chorém myšlení jisté skupiny zákonodárců.
Mnozí z nás jsou však už dostatečně poučeni, vybaveni zkušenostmi a dobře víme, komu a k čemu takové zákony mají sloužit, za jaké společenské situace a proč se připravují takové právní paskvily. Právem tento paskvil, a opravdu nejde o žádného legislativního fešáka, velká část veřejnosti jak odborné, tak i laické považuje za neuvěřitelně špatný. Dokonce i koaliční vláda Petra Nečase má k němu jisté připomínky, a to už je co říci.
Pozoruhodné je také to, že jej kategoricky odmítají i někteří disidenti a političtí vězni. Je tady dokonce naděje, alespoň dle mínění Petra Uhla, vězněného za nenásilný odpor proti normalizačnímu režimu, že opustíme pozici Václava Havla a dalších disidentů, kteří často, třeba při přijímání antikomunistického zákona z roku 1993, radili k ústupkům vůči agresivitě vedení Konfederace politických vězňů, aby, jak říkali, "od nich byl pokoj".
"Znám spoustu bývalých politických vězňů, povětšinou z 50. let," napsal v listopadu 2009 v minulosti rovněž vězněný Jiří Wolf, "kteří jsou ochotni za mizerný metál od prezidenta sloužit třeba i ďáblu... Je smutné," končí jeho slova, "že v Konfederaci politických vězňů panuje až taková politická prostituce..."
Uvedené prohlášení beru s jistou rezervou. Nemám sice žaludek na uzákonění jediné historické pravdy, ale chápu, že každému, kdo nespravedlivě trpěl, patří uznání. Tím ovšem netvrdím, že v Konfederaci politických vězňů nepůsobí i někteří lidé, kteří v dobách autoritativního režimu byli ve vězení oprávněně. I to je důvod, proč některé předkladatele navrhovaného zákona podezřívám z toho, že vedeni stranickými zájmy a herostratovskými komplexy si zacpávají uši a zavírají oči před rozumnými argumenty.
Pro ty, kdo nemají v paměti historická fakta, chci připomenout, že v roce 2000 byl přijat zákon, který umožnil jednorázově finančně odškodnit příslušníky československých zahraničních armád a spojeneckých vojsk z období 2. světové války, s výjimkou těch, kteří sloužili méně než tři měsíce. Sami bývalí zahraniční vojáci však považovali uvedené omezení za diskriminační a křivdu, a tak v roce 2003 poslanci ČSSD a KSČM navrhli, aby i těmto bývalým zahraničním vojákům byla přiznána jednorázová finanční částka.
"Samozřejmě si tito lidé odškodnění zaslouží. Neumím si ale představit, jaký důvod vede k tomuto kroku zrovna komunisty," neskrýval své překvapení tehdejší předseda Konfederace politických vězňů Stanislav Drobný. K tomu pak ještě dodal: "Znám řadu našich generálů, kteří seděli v komunistických kriminálech, a nevím, jak se budou tvářit na to, že jejich odškodnění prosazují právě komunisté."
Nerad bych se nyní dostal do podobné situace. Nerad bych si stále připadal jak ve středověku v sektě flagelantů, tedy sebemrskačů, kteří se předváděli tím, jak sami sebe, táhnouce od města k městu, vytrvale trestali za prvotní hřích. Přitom bylo všeobecně známo, že jej nespáchali oni, ale Adam s Evou.
Demokracie by nejspíš měla stát a padat s politickým konfliktem. S neustálou soutěží o rozumný charakter politiky. Měla by také být otevřena názorové pluralitě a hájit ústavní svobody a práva. Pak by ovšem každý mocenský zásah do politické plurality znamenal jednoznačné omezení svobodné demokratické rozpravy.
Osobně proto respektuji každého, kdo z těch či oněch důvodů nesouhlasil s vládou KSČ a politikou státu v letech 1948 až 1989. Jistě, v té době se staly i tragédie a staly se neospravedlnitelné křivdy. Ovšem úsilí zvládat dějiny zákonem považuji opravdu za neomalenost. Ano, hájím svobodu bádání o minulosti a také konstatuji, že každá společnost má své dějiny a s nimi spojená traumata a selhání. Žádná politická autorita by však neměla mít právo rozhodovat formou zákona o tom, jaká ta minulost byla. Neuvěřitelně trapná je už samotná preambule navrhovaného zákona, která se dá lehce uplatnit např. na temná staletí Přemyslovců, na krutou dobu husitské občanské války a nebo také na pobělohorskou vládu Habsburků.
Ne. Nejde to dohromady. Nelze do sebe zamotávat svět emocí, dojmů, pocitů, tedy přibližnosti ve stylu "jedna paní povídala", a svět racionálního poznání, rozumu a skutečné vědy. Zdiskreditovaný může být člověk, politik, vědec, všichni ti, kdo pojmů nesprávně používali, kdežto pojmy jsou buďto pojmy, a pak platí navzdory dočasným politickým zápasům, vášním a účelové trapnosti, anebo to pojmy nejsou. V posuzované předloze zákona o údajném třetím odboji jde skutečně až o neuvěřitelné zmatení pojmů. Nijak mě to ovšem nepřekvapuje. Jde totiž o návrh zákona, který vzešel z dílny značně zdiskreditovaného Ústavu pro studium totalitních režimů a jeho satelitů.
Vždy budu proti tomu, aby se v jakémsi vyšším zájmu páchaly nezákonnosti, aby se politická činnost kriminalizovala. Tvrdím také, že lež zůstane lží, ať lže kdokoli. Podobně pomluva, křivé svědectví, justiční vražda. Právě ta zůstane hanebnou skvrnou, ať jde o Husa, Rosenbergovy, Slánského či Horákovou, ať se kryje zájmy církve, zájmy kapitálu nebo zájmy údajného komunismu. Skutečný zájem pokroku nemůže nikdy spočívat na cynismu vůči osudům jedinců, na systematickém lhaní, na machiavelistickém taktizování, na zásadě, že vůči odpůrci je vše dovoleno.
Historii ovšem chápu tak, že ji můžeme a musíme poznávat, poučit se z ní, ale nikdo ji nemůže změnit. Vytvořit můžeme jen lepší současnost a budoucnost. To, co však společně předvádí nejen Ústav pro studium totalitních režimů, ale také Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a antikomunistická Konfederace politických vězňů, když soustavně veřejně podsouvají předem určenou "pravdu", pravdu na objednávku, a pokoušejí se do připravovaného schématu dodatečně dosadit nějakou figuru, je vskutku zavrženíhodné. ***