(10.30 hodin)
(pokračuje Hamáček)
Pokud vláda myslí vážně to, že nasadí do Afghánistánu transportní letoun CASA, nezlobte se na mě, připomíná mi to debatu o radaru ARTHUR. Ve chvíli, kdy armáda nejdříve něco koupí, pak zjistí, že potřebuje tuto koupi odůvodnit, tak tento systém vyšle do Afghánistánu. Já si nejsem jist, že vyslání jednoho transportního letadla, navíc s posádkou, která s tím strojem velmi pravděpodobně nebude mít úplně nejhlubší zkušenosti, protože ta letadla jsou teprve zařazována do výzbroje, tak vyslání takového letadla do bojové mise mi nepřijde příliš rozumné.
Tam, kde bychom se měli soustředit a na co bychom měli dát důraz, to je právě podpora rekonstrukce a podpora výcviku. Já jsem zde již mluvil o některých finančních aspektech, ale co by mělo být naprosto logické a opět Česká republika v tomto zaostává, to je působení našich policistů. Naše kapacity v misi EUPOL jsou dlouhodobě poddimenzované, není možné tuto misi naplnit, dokonce jsem zaznamenal na jedné tiskové konferenci pana ministra vnitra, kdy pan policejní prezident řekl, že Policie České republiky se z těchto zahraničních misí úplně stáhne, což by bylo naprosto absurdní. Naštěstí snad i po intervenci Ministerstva zahraničních misí toto bylo přehodnoceno. Ale tam si myslím, že by byl prostor, navíc policisté, příslušníci Policie České republiky, kteří mohou odvést velmi dobrou práci v Afghánistánu, nepodléhají schválení Parlamentu, tudíž jejich vyslání by bylo daleko jednodušší.
Tolik jen několik poznámek a možná pár kritických bodů z mé strany.
Já jsem na začátku řekl, že zahraniční politika by měla být o konsensu. Vždy jsem se snažil, aby takovýto konsensus mohl být vybudován. Nikdy jsem já osobně proti vyslání našich jednotek do zahraničí nehlasoval. Nicméně tento materiál, jak je dnes předložen, jakým způsobem byl zpracován a jakým způsobem byl projednán, mě nepřesvědčil o tom, že je to správná věc a že vláda činí dobře.
Vzpomněl jsem si na rok 1971, kdy John Kerry vystoupil před zahraničním výborem Senátu. On tam řekl tam jednu větu. On řekl: How do you ask a man to be the last man to die for a mistake? To znamená: Jak můžete po někom chtít, aby byl tím posledním, kdo padne kvůli chybě? A já vás prosím, abyste tuto větu měli na paměti, když budete hlasovat.
Děkuji. (Potlesk z levé strany sálu.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Teď bych poprosil pana poslance Davida Šeicha. Připraví se Jiří Paroubek.
Poslanec David Šeich: Vážený pane místopředsedo Poslanecké sněmovny, vážené dámy poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte mi učinit jen několik poznámek na téma doufám brzké budoucnosti politické kultury v České republice, a doufám, že opravdu velmi blízké budoucnosti.
Ve vyspělých zahraničních demokraciích bývá zvykem - a já bych rád měl tu čest Českou republiku za takovou vyspělou demokracii označovat - že otázky zahraniční politiky a otázky národní bezpečnosti bývají předmětem širokého konsensu demokratických politických stran. Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo i v České republice, protože do této množiny vyspělých demokratických zemí nepochybně patří.
Ne náhodou například ve Spojených státech, které jsou jedním z nejstarších demokratických zřízení na světě, otázky národní bezpečnosti, zahraniční politiky daleko přesahují nějaký úzký stranický dvoreček a nestávají se dokonce předmětem volebních kampaní, kromě výjimečných případů, nestávají se předmětem volebních kampaní, stranického boje, a zájmy národní bezpečnosti, zájmy státu, zájmy národní prestiže a identity daleko přesahují zájmy jedné či dvou politických stran. Myslím, že taková budoucnost by České republice velmi slušela a takovou budoucnost by si Česká republika velmi zasloužila.
Nechci používat nadsázku, ale uvědomte si, že pro zahraniční partnery nejen ve Spojených státech, které tradičně vnímají Evropu spíše jako jakousi slitou kaňku na světovém glóbu, ale také v Evropě Česká republika je známa jen pro málo věcí - pro české pivo, protože jsme vyhráli hokej a protože jsme v zahraničních misích. Můžete to považovat za hloupou zkratku, ale věřte tomu, že když mluvíte se zahraničními partnery, je tomu skutečně tak.
Podle mého názoru padla spousta argumentů, které tu byly v minulosti. Nejedná se o nějaké bilaterální dobrodružství mezi Spojenými státy a Českou republikou. To byly argumenty a kritika sociální demokracie, které byly nepochybně legitimní v některých počátcích operace v Iráku. Jedná se opravdu o zahraniční prioritu, zahraničně-bezpečnostní prioritu nejen Spojených států, nejen našich transatlantických vazeb, ale jedná se o zahraniční a bezpečnostní prioritu především obsaženou v bezpečnostních strategiích NATO. Patří to k zásadním bezpečnostním prioritám strategie NATO v tomto období, čili aliance, která zastřešuje evropskou transatlantickou bezpečnost, zastřešuje to, na čem česká moderní státnost svou bezpečnost postavila.
Čili je to ta věc, kterou sociální demokracie si vždy přála, aby naše operace v zahraničí, naše angažmá v zahraničních misích bylo více vtaženo do procesu bezpečnostního aliančního evropského kontextu, a v tomto kontextu to patří jednoznačně k prioritám NATO, evropské bezpečnosti i Evropské unie.
Tento argument je velmi silný a myslím si, že bychom mu měli naslouchat. Dokonce Rusko, které tradičně nepatří k velkým fanouškům NATO, je ochotno se angažovat v Afghánistánu, ne přímo vojensky, ale minimálně logisticky, materiálně technicky, protože si uvědomuje, jakou skrytou hrozbu, jakou obrovskou skrytou bombu Afghánistán pro světovou bezpečnost představuje. Jestliže Rusko rozumí tomu, že Afghánistán je skutečně silnou hrozbou světové bezpečnosti, že to není konflikt někde na druhém konci světa, na který nedohlédneme, že to není konflikt někde ve Střední Asii, kde nemáme představu o tom, jaké dopady to může mít na Českou republiku, ale že je to skutečně konflikt, který má přímý dopad na země nám blízké, který má přímý dopad na Českou republiku, že zvládnutím bezpečnostní situace v Afghánistánu má přímý dopad na to, jestli příliv drog bude do Evropy posilovat, nebo utlumovat, že zvládnutí konfliktu v Afghánistánu má přímý dopad na to, jestli české bezpečnostní složky budou muset vynakládat řadu prostředků na protiteroristická opatření, protiteroristickou prevenci, kontroly, hlídání bezpečnostních rizik, která jsou s těmito operacemi spojena, čili má to přímý dopad na ohrožení, bezpečnost, zvýšení či snížení bezpečnosti českých občanů vůči teroristickým hrozbám. Není to nějaký vzdálený konflikt na druhém konci světa, je to konflikt s přímým dopadem na bezpečnost, kriminalitu, na přímé vazby a dopady v České republice. Moc bych prosil, abychom si to v tomto smyslu uvědomovali.
Chci také ocenit postoj sociálně demokratických senátorů, protože si myslím, že to je krok k politické kultuře, o které mluvím, k politické kultuře, kdy vyslání zahraničních misí se nestává předmětem stranického volebního boje, ale je skutečně společným národním zájmem, zájmem národní bezpečnosti, zájmem mezinárodní prestiže, kdy Česká republika je známá pro svou účast v misích, stejně jako pro jiné své velké signifikantní fenomény, jako je hokej a pivo. Opravdu naši partneři říkají: my o vás ještě víme, že jste v zahraničních misích, že jste byli aktivní v Iráku, že jste byli aktivní v Afghánistánu a že jste spolehliví partneři. To jsou tři věci, které si pamatují. Zkusme, aby si i tu třetí pamatovali nadále. Chci poděkovat sociálně demokratickým senátorům, že podpořili zahraniční mise, že v této politické kultuře udělali krok vpřed. Byl bych velmi rád, kdybychom se v brzké době dočkali takového postoje také u sociálně demokratických poslanců, protože by to byl velký krok ke kultuře moderní demokratické České republiky, kterou bych si velmi přál. Děkuji. ***