(10.20 hodin)
(pokračuje Bublan)
Já se domnívám, že je třeba hledat nikoliv vojenskostrategické řešení, protože tam už asi nikdo nic nevymyslí, ale je třeba hledat politickostrategické řešení, především spolupráce s Pákistánem. Není dobré antagonizovat Tálibán, protože je možné, že za několik let bude i v Pákistánu Tálibán vůdčí silou. Je zapotřebí do toho zapojit nejenom současné státy Evropy a západního světa, ale zapojit do toho Rusko, Čínu, Indii, aby tento konflikt byl řešen trošku z globálnějšího pohledu. A více než na vojenské akce se zaměřit na výcvik afghánských bezpečnostních sil, posílit policejní misi EU, tzv. EUPOL. Takových 20 až 30 instruktorů, kteří by byli od nás vysláni, je možná lepší než působení té naší známé "šestsetjedničky".
Byl tady zmíněn Barack Obama, který v loňském roce navýšil počet amerických vojáků o 30 tisíc. Je to pokus zopakovat stejný model, který nastal v Iráku, kdy na konci působení americké armády se také navýšilo o značnou část množství vojáků s tím, že se řeklo: ale příští rok už začne stahování. Takže možná tento model chce Barack Obama zopakovat i v Afghánistánu. Já nevím, jestli se to povede. Pokud se to povede, budeme všichni rádi, ale trošku se obávám, že Afghánistán není Irák a že se to povést nemusí. Takže i z tohoto důvodu rozhodnutí na dva roky se mi zdá nadbytečné, možná nemusí být pravdivé a já bych se přimlouval za to, abychom vyslali určitý počet vojáků na příští rok a vytvořili záměr na další jeden nebo dva roky. Bylo by to možná poctivější a také by to odpovídalo situaci, která v této zemi je.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano, také děkuji panu poslanci. Nyní tady ještě vyhlásím, co jsem dostal omluvu. Stanislav Křeček se omlouvá z jednání Sněmovny dopoledne z vážných rodinných důvodů. Jenom to tady přečtu a budeme pokračovat dál.
Pan poslanec Hamáček je dalším přihlášeným. Pak se připraví poslanec Šeich.
Poslanec Jan Hamáček: Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych úvodem svého vystoupení učinil pár obecných poznámek, které se týkají způsobu, jakým je tento materiál schvalován.
Nedávno proběhly volby a první reakcí vlády na jejich výsledek bylo to, že vláda konstatovala, že bude zásadní věci s opozicí konzultovat. Jak taková konzultace a komunikace s opozicí vypadá v realitě, tak to viděla veřejnost včera. A jak taková komunikace probíhá v oblasti zahraniční politiky, to vidíme na projednávání tohoto materiálu. Jsem bohužel nucen konstatovat, že obsah tohoto materiálu s námi projednán nebyl. Já jsem se s ním seznámil ve chvíli, kdy jsme jej dostali na stůl tak, jak šel do vlády. A samozřejmě tento materiál, tak jak je koncipován, vzbuzuje mnoho otazníků.
Druhým faktorem, který je potřeba zmínit, je to, že vláda nerespektovala výsledek voleb do Senátu a za každou cenu se snažila, a uspěla v tom, odhlasovat a prohlasovat tento vládní materiál ještě ve starém Senátu, kdy o tom hlasovali senátoři, kteří ve volbách neuspěli, dostali nějakých 30 procent, a přesto mohli svým hlasem rozhodovat o takto zásadním materiálu.
Sám materiál je koncipován tak, že navrhuje působení sil a prostředků Armády ČR v zahraničí na dva roky. Já bych v principu neměl nic proti tomu, abychom o takto závažných věcech debatovali s jistým výhledem do budoucna. Chápu, že při plánování působení našich jednotek, při plánování v rámci Severoatlantické aliance, je potřeba našim spojencům nabídnout nějaký výhled do budoucna, nabídnout nějakou kontinuitu. Ale právě proto, protože se tady jedná o nasazení jednotek na víc než jeden rok, de facto ještě s výhledem na rok třetí, tak právě o to více by měla vláda stát o to, aby to konzultovala s opozicí, a ne aby tento materiál protlačovala Senátem na konci jeho funkčního období, minimálně tedy jeho třetiny, a v Poslanecké sněmovně aby o něm nejednala s opozicí. Takže pokud máme ambici vysílat naše vojska na déle než jeden rok, na období dvou let s výhledem na rok třetí, tak o to více bychom se měli snažit o to, aby to bylo výsledkem konsensu, aby to nebylo výsledkem jakési válcovací mašinérie vládní koalice v Poslanecké sněmovně.
Materiál samotný je naprosto jasný. Tam se jedná o zacílení naší působnosti de facto pouze na Afghánistán, kdy většinové množství prostředků jde právě do operace ISAF a ostatní mise, ve kterých se naše armáda účastní, jsou spíše podružné.
Tady bych se chtěl zastavit u jedné věci a je to argument, který činím již poněkolikáté. Je evidentní, že Armáda ČR se nehodlá žádným zásadním způsobem účastnit na misích, které jsou s mandátem či pod mandátem OSN, tzv. mise modrých přileb či modrých baretů. Ukazuje se, že naší prioritou jsou operace alianční, a je to možná trochu škoda. Tady předřečníci poukazovali na onu kauzu s vrtulníky, kdy naše armáda darovala Afghánistánu 12 vrtulníků - 6 bojových, 6 transportních. Já si jenom vzpomínám na debatu, kdy se vrátil pan tehdejší předseda vlády Topolánek ještě myslím s panem tehdy místopředsedou vlády Bursíkem z jednání v OSN, kdy byli u generálního tajemníka Pan Ki-muna a lobbovali tam tehdy pro to, aby ČR získala křeslo v Radě bezpečnosti. Požadavek, který tam zazněl ze strany generálního tajemníka, byl, zda by ČR jako vrtulníková velmoc nebyla schopna nějakým způsobem pomoci těmito transportními kapacitami operacím OSN. Bylo nám tehdy řečeno, že nemáme vrtulníků nazbyt, že nemůžeme OSN takto vypomoci. Následně jsme tyto vrtulníky darovali do Afghánistánu. Já to nerozporuji, pouze poukazuji na to, že možná by pro ně bylo lepší využití někde v Africe, kde jednotky OSN jsou často ve velmi zoufalé situaci.
Co se týká Afghánistánu, tento materiál si nečiní žádné ambice být nějak koncepční z hlediska politického. Je to prostě součet jednotek a výčet oblastí, ve kterých naše jednotky budou nasazeny. Mně tam trošku samozřejmě chybí, a chybí mi to i v debatě, kterou tady vedeme, smysl celé naší mise, resp. debata o tom, co chceme v Afghánistánu dosáhnout. Zdá se, že ČR, aspoň tedy v té debatě to vidět není, rezignovala na snahu učinit nějaký příspěvek k politickému řešení této kauzy a spíš se omezila na to, že dodává do Afghánistánu jednotky a vojáky dle potřeby.
Situace v Afghánistánu je opravdu velmi komplikovaná. Moji předřečníci tady o tom mluvili. Situace se nelepší. Otázka je, zda současné politické vedení země je vůbec schopno situaci řešit, zda prezident Karzáí je ten, který může v Afghánistánu zajistit stabilitu. Pokud se podíváme na některé poslední kauzy, například ono nevyjasněné financování jeho aktivit igelitkami z Íránu, tak to vzbuzuje samozřejmě velmi závažné otázky.
Kolega Bublan již tady zmiňoval to, že pokud jsme se rozhodli jít cestou afghanizace, je to cesta, která je asi jediná možná. Je potřeba postupně přenášet odpovědnost na afghánské bezpečnostní složky, jak na policii, tak na armádu, ale zásadní otázka - a to je to, na co nám nikdo neodpověděl a ve finančních kalkulacích samozřejmě není - je, kdo tyto bezpečnostní složky bude platit. Čísla, která zde byla uváděna, jsou podle mě velmi konzervativní z hlediska nákladů na armádu a policii. A pokud dnes tady budujeme statisícový bezpečnostní aparát v Afghánistánu, tak bychom si také měli odpovědět na otázku, kdo tento aparát bude po následujících deset let platit tak, aby se nám nestalo to, že námi vycvičený bezpečnostní aparát se ve finále otočí proti aliančním jednotkám.
Co se týká jednotlivých nasazení vojsk Armády ČR, jde to proti trendu, který zde ve Sněmovně byl v minulosti deklarován, to znamená, bylo zde jasně řečeno, že ČR má v Afghánistánu jednu prioritu. Touto prioritou byl provinční rekonstrukční tým v Lógaru. Ten samozřejmě zůstává, nicméně namísto toho, aby byl posílen, i třeba zásadním způsobem posílen finančně, protože tam samozřejmě klíčové je, kolik prostředků se podaří získat a investovat do rekonstrukce provincie, za kterou neseme odpovědnost, tak to naše úsilí je dále drobeno některými dalšími angažmá, ať je to protichemický odřad, ať je to další výcvikový tým v Herátu či některé další aktivity. Mám pocit, že na zemi a armádu naší velikosti je těch aktivit příliš mnoho a opravdu bychom si měli vybrat některé prioritní oblasti a tam působit.***