(11.10 hodin)
(pokračuje Klaus)
To všechno jsou v zásadě pozitivní změny. Neměli bychom ovšem současně zapomínat na dnes trochu pozapomenutou věc, která byla předstupněm květnové malé "voličské revoluce". Bez ohledu na to, zda nám volební výsledky vyhovují, či jsme z nich zklamáni, nesou na sobě zřetelný stín, který se týká samotné podstaty naší parlamentní demokracie. Mám na mysli bezprecedentní zásah Ústavního soudu, který znemožnil loňské podzimní konání předčasných voleb v termínu, o kterém přijetím ústavního zákona o zkrácení volebního období rozhodly předchozí Sněmovna i Senát. Nebylo to politicky neutrální. Politika se vždy odehrává v konkrétním čase a volby jsou v čase podmíněným výrazem postojů veřejnosti. Nemůže být pochyb o tom, že pokud by volby proběhly v termínu, který stanovil zákonodárce, byly by jejich výsledky jiné. Posunutí volebního termínu o více než půl roku situaci změnilo.
Nemluvím o tom proto, že bych chtěl jakkoliv relativizovat legitimitu volebních výsledků z letošního května. Připomínám tuto věc právě zde a právě teď z důvodů zásadních a systémových. Jde mi o autoritu Parlamentu jako suveréna, jako primárního zdroje, z něhož vyvěrají a z nějž jsou odvozeny všechny další moci ve státě, tedy včetně moci výkonné a soudní.
Pro demokracii je ničivé, bude-li pokračovat trend, který v posledních letech pozorujeme u nás i v celé Evropě, že si různá soudní tělesa pro sebe uzurpují větší díl moci, než jim přísluší. Nesmíme se smířit s tím, že Ústavní soud místo toho, aby Ústavu vykládal, do základního zákona naší země samovolně zasahuje a nad rámec svých pravomocí ústavní zákony mění.
Jsem přesvědčen, že Parlament, tedy instituce vzniklá v přímých, rovných a všeobecných volbách, tedy skutečná tresť a obsah pojmu demokracie, musí svou autoritu bránit a prosazovat. Proto by se tato Sněmovna měla zabývat i redefinicí postavení Ústavního soudu v našem ústavním systému tak, aby nemohl fungovat jako svým způsobem třetí - a často rozhodující, neboť už nikým nekontrolovatelná - parlamentní komora. Ústavnímu soudu patří role vykladatele a strážce Ústavy ve vztahu k obecným zákonům, nikoli role faktického ústavodárce. Touto mocí jsou v parlamentní demokracii nadáni výhradně přímo volení zástupci občanů. Pokud tendence k pozvolné proměně této elementární zásady bude u nás i ve světě pokračovat, hrozí hluboká eroze demokracie.
Stejně tak bychom neměli přistupovat na to, aby byl náš Parlament pouhou převodní pákou rozhodnutí, nařízení či zákonů, které nevznikly přímo z potřeby voličů našich, resp. které nejsou odrazem jejich autentických zájmů. Mám na mysli mechanické přebírání legislativy a nařízení Evropské unie, zvláště těch jejích částí, které se netýkají chodu společného evropského prostoru, ale které shora a často mimořádně necitlivě zasahují do výsostných a detailních pravomocí České republiky a zájmů jejích občanů.
Je třeba dávat pozor i na to, že tzv. povinné přebírání norem Evropské unie v předcházejících letech v nemalém počtu případů krylo pokusy některých domácích politických sil vnášet do našeho právního prostředí prvky, které by při standardní parlamentní proceduře neměly šanci na úspěch. Jde o známé případy, kdy jsme aktivisticky šli dále, než Brusel nařizoval. Často jsem se s takovými zákony v rámci svých ústavních pravomocí potýkal a vracel je Sněmovně k novému projednání. Byl bych rád, kdyby se tato Sněmovna chovala i v těchto záležitostech mnohem sebevědoměji. Bylo by to určitě ku prospěchu naší republiky.
Rád bych zmínil ještě jednu spornou věc. Jde o různé, často dobře míněné iniciativy jednotlivých poslanců, kteří přicházejí s návrhy zákonů, které v izolovaném detailu mohou vypadat pozitivně, ale které nám ve svém celku či součtu postupně ubírají svobodu. V představě jejich navrhovatelů, že vědí, co je pro ostatní prospěšné, správné, dobré či zdravé, jsou vytvářeny další a další zákazy, příkazy a omezení, jako by už těch současných nebyl nadbytek. Jsem přesvědčen, že má do Sněmovny s návrhy zákonů přicházet primárně vláda a že jednotliví poslanci či senátoři mají své právo legislativní poslanecké iniciativy využívat jen ve zcela krajních, výjimečných případech. A pokud někdo má ambice prospět společnosti, bylo by dobře, aby postupoval v opačném směru - kdyby přišel s metodou, jak pročistit, zjednodušit a zpřehlednit náš zaplevelený právní řád a kdyby pro to dokázal získat kolegy zákonodárce. To by byl pro naši svobodu a demokracii významný čin. Věřím, že se v této Sněmovně takoví poslanci najdou.***