(20.50 hodin)
(pokračuje Rath)

Samozřejmě toto je nadsázka, ale vyjmenujeme desítky různých případů, které mohou být velmi podobné a méně samozřejmě spektakulární. Čili není to rozumné a není dobře lidem, pro které 200 korun jsou velké peníze - a není jich málo - tak tyto lidi odsoudit k tomu, že musí čekat u praktického lékaře, než na ně dojde řada, a pak teprve mají právo jít k ambulantnímu specialistovi. Děláme tady medicínu pro ty, co peníze mají a pro ty, co peníze nemají.

Dále zvýšení poplatku za pobyt v nemocnici. Sto korun. Vynásobte si sto korun třiceti dny a dostanete poměrně značnou částku. Opět, rozdíl mezi rozumným příspěvkem na stravu v nemocnici a už prostě poměrně velkým poplatkem, který si mnoho lidí nebude moci dovolit. Protože tři tisíce pro někoho, kdo má důchod šest tisíc, není málo. Je to mimochodem, pokud byste nevěděli, páni ministři, když vy máte třeba 120 tisíc, jako vy kdybyste v té nemocnici zaplatili 60 tisíc za pobyt v nemocnici. To už by se vám asi nelíbilo! Jistě, pro vás nějaké tři tisíce za pobyt v nemocnici - co to je? To přece není nic! Ale kdybyste měli zaplatit 60 tisíc? Nebo zdejší poslanci se svým příjmem kdyby měli zaplatit 30 tisíc za měsíční pobyt v nemocnici, to by se vám asi nelíbilo! To už byste říkali: no 30 tisíc nebo 60 tisíc je hodně! Ale pro ty lidi, kteří mají šest tisíc důchodu, je to stejný poměr. Takže na to prosím nezapomínejte.

Dále debata - neplatit levné léky. Vypadá to sympaticky, přece každý to ví - proč platit aspirin, proč platit paralen? Dámy a pánové, možná jsme si nevšimli, že řada těchto léků už dávno placená není. Takže to je první bod. Druhý bod - ty, které jsou placené, tak to má nějaký význam. A víte jaký? Jednoduchý. Protože řada těchto levných léků má dražší alternativy. A ty dražší alternativy, mnohonásobně dražší, jsou na předpis. Čili vy chytře vyloučíte ty laciné léky z předpisu, ale ti pacienti budou chodit za svým lékařem a budou říkat: Pane doktore, nenašel byste něco podobného, ale na předpis? A pan doktor něco takového podobného najde a bude to stát ten zdravotní systém třeba třikrát čtyřikrát tolik. Takže ve finále zdravotní pojištění zaplatí daleko víc. A ti lidé, kteří neumluví svého lékaře, ti budou muset zaplatit zase víc. Takže opět, není to moc chytré, není to moc rozumné.

Poslední věc. Vláda říká: ve zdravotnictví zavedeme standardy, nadstandardy. Novináři pravicoví jásají, říkají, báječné, teď si budeme moci zaplatit novou endoprotézu, nové, lepší koleno, novou, lepší kyčel. Pryč s tou hnusnou nadvládou lékařů, kteří sami velkopansky rozhodují, zda dostanou endoprotézu za 10 tisíc, 20, 30 nebo 100 tisíc. Každý si přece rozhodne sám podle své peněženky.

Ono to vypadá hezky, ale skutečnost je zase trošku jiná. Víte, ono mezi těmi endoprotézami je skutečně docela rozdíl. Samozřejmě pro člověka, kterému je nějakých 70, 80 a více let, v podstatě jsou všechny typy dostačující, protože není aktivní sportovec a nepočítáme, byť takové výjimky jsou, že třeba bude žít 50 let. A je-li někomu 20 a způsobí si třeba úraz na lyžích, v autě nebo někde jinde, tak dneska lékař bez problému řekne: Je to mladý člověk, sportuje, tak jemu dáme tu endoprotézu, která stojí třeba 150 tisíc. Ale tato endoprotéza mu umožní prakticky normální plnohodnotný život včetně třeba i vrcholového sportu. Ano, stojí 150 tisíc. Ta takzvaně běžná standardní, která stačí 90, 80 procentům lidí, stojí třeba 15 nebo 20 tisíc. Co vy s tím systémem změníte? Dneska může rozhodnout lékař a vzít v úvahu stav toho pacienta, věk toho pacienta, jeho zapojení do společnosti. Vy jenom způsobíte to, že všichni budou mít nárok na tu 20tisícovou nebo na tu 15tisícovou. Takže ten dvacetiletý, osmnáctiletý, patnáctiletý, který třeba bude sražen autem, bude mít smůlu! Prostě podle vás dostane jen tu 20tisícovou, tím pádem ona mu bude stačit. Dojde do školy, dojde ze školy, dojde si na záchod, ale může zapomenout třeba na to si sednout na kolo nebo si zahrát tenis nebo si zaběhat nebo si jít zalyžovat. To mu třeba neumožní. Jistě, vy mu řeknete: Milánku, klidně si zaplať těch dalších 130 tisíc a budeš si moci zaplavat, budeš si moci zaběhat, budeš si moci zajezdit na kole. Asi vám to připadá správné, protože jistě, člověk může žít bez toho, že lyžuje, může žít bez toho, že běhá, může žít bez toho, že třeba si jde zahrát fotbal, to jistě. Ale pro toho patnáctiletého, dvacetiletého to není úplně asi to nejlepší. To se snad shodneme.

Takže víte, ono něčemu, čemu tleskají naši často nedovzdělaní novináři, kteří jsou nadšeni, když někdo řekne umožníme si zaplatit něco lepšího, tak možná v situaci, kdy oni budou v pozici toho hocha nebo té dívky, jak jsem tady říkal, tak najednou zjistí, že tleskali něčemu, co je velmi problematické.

Dámy a pánové, své vystoupení zakončím tím, že tato vláda je podivný slepenec lidí, kteří nedůvěřují sami sobě. A dokonce i ty plány, s kterými přicházíte, tak nic dobrého pro většinu občanů České republiky neskýtají.

Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců ČSSD.)

 

Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Tak to bylo vystoupení pana poslance Davida Ratha a nyní je zde poslední písemně přihlášený, pan Alexander Černý. Dávám mu slovo, prosím.

 

Poslanec Alexander Černý: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, už jsme se zřejmě pobavili a dovolte mi možná na závěr trošičku vážněji, ale o to stručněji. Jen několik málo poznámek.

Jednotlivé části programového prohlášení nejsou dostatečně vyvážené, jak si všimne i poměrně nepozorný čtenář. Například pasáž o obraně je na konkrétní údaje naproti jiným oblastem poměrně skoupá. Slibuje ale, že vláda připraví novou obrannou strategii, a pochopitelně, že na takovou novou obrannou strategii poté naváže nová koncepce výstavby Armády České republiky. Ani nevím, kolikátá už to bude.

Předchozích patnáct ministrů obrany a několik koncepcí pravidelně upravovaných podle nového zdrojového rámce, to je v resortu obrany velice důležitý pojem, způsobilo, že z armády zbyl vlastně jen expediční sbor. Původní schopnosti a dovednosti se postupně vytrácejí a obnovit je bude velmi nesnadné a bude to rozhodně běh na dlouhou trať. Obrana země není totiž o tom, že nás někdo momentálně ohrožuje, není to o tom, že momentálně o nikom nevíme, nevíme o nikom, kdo by nás teď chtěl napadnout, nýbrž je to o tom, že by nás v budoucnosti někdo napadnout mohl. Že by nějaké reálné ohrožení mohlo existovat. Je to jeden z atributů státnosti a důvěryhodnosti na poli mezinárodně bezpečnostní politiky. Obrana je souborem preventivních opatření pro řešení krizových situací včetně možnosti vojenského ohrožení.

Armáda proto vždy byla a musí být i do budoucna rozhodujícím činitelem obrany země. V obranné politice České republiky nelze spoléhat pouze na naše členství v Severoatlantické alianci - na což se mimo jiné odvolává i programové prohlášení - neboť ani členské země této organizace nejsou nedotknutelné. Nejsou nedotknutelné, zvlášť pokud jsou ve hře zájmy velmocí. Varující je například zkušenost Řecka, dnes už mnohokrát vzpomínaného. Taky členská země aliance, které nikdo po turecké okupaci části Kypru na pomoc nepřišel. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP