(20.10 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Říká-li ale vláda, že je pro ni určujícím hybatelem vývoje civilizace kultura, musím se ptát, zda to míní opravdu vážně. I kdyby to totiž myslela v tom nejširším možném významu toho slova, jak potom rozumět následující vládní deklaraci: "Víme, že jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti, ne stát. "
Ptám se tedy premiéra a vlády jako celku, proč je programový dokument založen na vadné premise. Nebo vláda myslí skutečně vážně, že tvůrci společenského bohatství v moderní ekonomice, v moderní společnosti 21. století jsou skutečně pouze a výlučně v podnikatelském sektoru? Měřeno a analyzováno v porovnání s realitou moderního světa a chováním vlád vyspělých zemí zní takové tvrzení až nekvalifikovaně a možná i trapně ideologicky. V záměrech, které vláda deklaruje, ohrožuje taková ideologická floskule, která navíc celý veřejný sektor a občanskou společnost zužuje a zaměňuje za stát, jak sféru státních investic, tak také sféru vzdělání, vědy a veřejných služeb, které nejsou a v mnoha případech ani v degradované formě nemohou být v moderním světě realizovány oním podle kabinetu výlučným tvůrcem společenského bohatství.
Dámy a pánové, má být právě zmíněná floskule, kterou si vláda dává do štítu, vysvětlením toho, proč po hlubokém podfinancovávání resortu školství a veřejných výdajů na vzdělání v posledních deseti letech také tato vláda chce škrtat výdaje stejně byrokraticky jako v jiných resortech? Cožpak si skutečně tato vláda plně neuvědomuje, že od svých dílem sobeckých, dílem neschopných a neodpovědných předchůdců typu Mirka Topolánka se může odlišit jen tím, že přestane s partajními kšefty, podceňováním školství a hloupým ideologizováním věcných problémů a začne se skutečnou podporou školství, vzdělanostní ekonomiky a sociálně soudržné spolupracující společnosti?
V programovém prohlášení kabinet navrhl mnoho témat a mnoho obecně znějících závazků. Pominu, že jsou ne vždy organicky slepeny a někdy se zbytečně opakují.
Snad ještě dříve, než zmíním ony největší koncepční a myšlenkové protimluvy, sluší se vyjádřit k hlavní filozofii vládního programu. Touto filozofií je, že republika se neuvěřitelně zadlužila a že rozhodující a pro některé představitele koalice a vlády takřka jedinou a nejlepší cestou ke spáse je ono obrazné zatažení brzdy, tedy jednoduše vyjádřeno zabrzdění veřejných výdajů, zmrazení, a dokonce snížení mezd, zdražení významné části spotřeby a další omezení standardů lidských práv v oblasti pracovního práva i v širokém spektru sociálních práv.
Dámy a pánové, jsou ovšem ekonomové, kteří v podmínkách moderní tržní ekonomiky takové zatažení brzdy považují za ekonomickou negramotnost. A my bychom měli, jsem o tom dokonce přesvědčen, i jejich výhradám naslouchat. Zaměstnanecké odbory argumentují, že to nebyli zaměstnanci, kdo neodpovědně vládli a kdo vydžusovali prostředky určené na výplatu penzí a do zdravotního pojištění a že některé návrhy vlády směřují k zavedení nerovnoprávných až nevolnických poměrů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem za situace, kdy ani vláda, ani ekonomika není schopna půlmilionové armádě nezaměstnaných nabídnout v dohledné době ani svobodnou volbu profese, ani společensky potřebnou, kvalifikaci lidí odpovídající a rozumně placenou práci.
Chtěl bych vzít, pokud se týče dluhů, strany vládní koalice za slovo. Z ověřitelných a snadno dostupných faktů, které zde nepochybně mnozí velmi dobře známe, ale i z toho, co zveřejnily nové strany současné koalice, je zřejmé, že dluhy prudce narostly a zadlužování akcelerovalo zejména činností vlády Mirka Topolánka, ve které samozřejmě jen jistým nedopatřením byli v silných a odpovědných pozicích současný premiér a ministr financí, ale také ministr zahraničí a obrany. Jsem dalek toho, zpochybňovat, že dluh, který za dobu 18 let trvání České republiky plus dva roky republiky federální narostl do neuvěřitelné výše a v červnu letošního roku dosáhl 1 bilionu 246 miliard korun, je nutné řešit. Nedávná vláda Občanské demokratické strany, lidovců a zelených vedená už zmiňovaným Mirkem Topolánkem, jak všichni víme, jej neřešila a někteří členové té vlády ještě v době nastupující americké a evropské ekonomické krize si problém dluhu a zranitelnost postavení republiky a její montážní exportně závislé ekonomiky nepřipouštěli. Naopak, ještě stačili zasadit příjmům státního rozpočtu poslední úder, prosadili vysoké daňové úlevy pro příjmově nejsilnější vrstvy, snížili odvody nejbohatších do veřejného zdravotního a sociálního pojištění a podfinancovali kulturu a školství. Už tehdy bylo jasné, že takové ekonomicky neodpovědné a sociálně neprozíravé a nespravedlivé kroky krizi a riziku poklesu konkurenceschopnosti republiky nečelí, ale naopak je prohlubují a zvětšují.
Dámy a pánové, vláda, která nás nyní oslovuje, nějakým nedopatřením ve svém programu uplatňuje, a je to velmi čitelné, filozofii, že splacení dluhů a nalezení východiska z krize se bez zachování a zvýšení výhod pro podnikatelský sektor na straně jedné a bez mimořádných obětí ze strany zaměstnanců a zejména rodin s dětmi, nemocných a sociálně slabých na straně druhé neobejde. Dosud nevídaným poklesem mezd by dluhovou díru měli zalepit také veřejní zaměstnanci. Ekonomický růst, se kterým se v této filozofii pro příští léta počítá, by tedy zřejmě neměl být podle vlády v případě příjmově slabších a průměrných vrstev důvodem k udržení nebo zvýšení životní úrovně, ale jen k občansky uvědomělé radosti, že svými nižšími platy, dražším nákupem a nižší finanční dostupnosti služeb a základních životních potřeb pracují pro vyrovnání rozpočtu, do kterého předchůdci nynější vlády zaťali tak hlubokou sekeru.
Dámy a pánové, v této souvislosti mi přece jen připadá zvláštní, jakým neotřelým způsobem vláda žádá od těchto skupin, aby si uvědomily, že všichni jsou na palubě jedné lodi a že všichni musí skládat oběti a činit projevy skromnosti a sounáležitosti se závěry premiéra, ministra financí či celého kabinetu. V sektoru veřejných zaměstnanců diktuje vláda snížení objemu mezd v příštím roce o desetinu a poté na tři roky mzdové prostředky nezvýší. Provozní výdaje zde sníží o 10 %. Výjimkou z této sounáležitosti a projevů skromnosti mají být ústavní činitelé, jejichž mzdy se sníží jen o 5 % a jejich počet má být zachován.
V těch číslech marně hledám přiznání se k odpovědnosti nebo alespoň ochotu ke stejným obětem, které vládní koalice požaduje po těch nejslabších. Troufám si tvrdit, že snad žádná odpovědná vláda by nebyla tak politicky a odborně negramotná, aby jako hlavní a určující priority vládnutí stanovila metody a kroky, které přinášejí nikoli perspektivu udržení životní úrovně a rozvoje společenského potenciálu, ale naopak kroky zmrazení, nebo dokonce snížení životní úrovně většiny a opatření směřující k podvázání společenské spotřeby a k omezení rozvojového potenciálu společnosti.
Dámy a pánové, v době, kdy v odborné ekonomické veřejnosti i v politických elitách moderních států je řeč o vzdělanostní ekonomice, o ekonomice prorůstové, dynamicky a efektivně se rozvíjející a přinášející novou kvalitu života, či dokonce vzestup všem společenským vrstvám, by jistě bylo zpozdilé vracet se k primitivním metodám minulých dob.***