(16.40 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Možná, že tím nočním hlídačem naší vlády by měl být znovuobnovený NERV č. 2, ale bohužel to nastavované zrcadlo, které od něj přijde, je trošku narušeno tím, že pluralita diskusí expertů je bohužel zúžena na určitá jména. A já si nemyslím, že NERV 1, který fungoval v dobách krize a ke kterému mohou být a také jsou určité výhrady, se kvalitativně, zásadně zlepšil, pokud jsme vyměnili například jméno Martina Jahna za pana Bezděka nebo pana Kunerta za Pavla Kysilku. Zkrátka - je to sbor velmi jednostranně zaměřený.
Která témata, myslím, nejsou diskutována, popřípadě dostatečně zohledněna? Především to, že současné ekonomické oživení je velmi křehké. Je to možná dokonce eufemismus. Některé ekonomiky ještě ani nenašly své dno a česká ekonomika se nedostala ani na předkrizovou úroveň. Čísla - jednoduše to lze doložit tím, že kapacita průmyslu je na 84 procentech a obrat zahraničního obchodu je stále ještě někde kolem roku 2007.
Čili v jaké jsme vůbec etapě? Odpovídá to, co vláda navrhuje, této etapě, nebo míjí úplně cíl a místo léku nabízí něco, co bude spíše škodit?
Druhá, také koncepční otázka, je - otevřeně říci, jaký osud chcete přisoudit sociálnímu státu. Samozřejmě, že představy o sociálním státu mohou býti různé. Návody, jak ho zlepšit, zefektivnit, zmodernizovat, se také mohou lišit. Ale není to náhodou tak, že samotný pojem sociálního státu se dostal na černou listinu a že sice mluvíte spíše o taktických korekcích, které by měly eliminovat to, že jsme údajně žili nad poměry, ale ve skutečnosti chcete sociální stát jako takový, jako fenomén, který se po desítky let formoval v Evropě, zrušit úplně? Řekněte to rovnou, protože v tom případě místo solidarity je vaší prioritou ekonomické donucení.
Vláda rozpočtové odpovědnosti by znamenala, že vnímá komplexně problematiku společnosti z pohledu různých skupin obyvatelstva. Není to komplexní pohled, pokud dominují vybrané podnikatelské zájmy. A jestliže slyšíme především o plošném škrtání výdajů metodou buď z leknutí, nebo jako alibi věcí příštích, tak si uvědomme, že touto metodou vyvoláme odložené výdaje, že zkrátka u státu, u veřejných služeb, to není tak, že zavřeme trafiku a "ono se to nějak vyřeší". Ty odložené náklady prostě přijdou. Ať již to je problematika plateb za státní pojištěnce, nebo je to otázka seškrtání aparátu veřejné moci státu a samozřejmě dalších veřejných korporací, protože jestliže stát nebude moci efektivně fungovat, budeme ztrácet. A jestliže tam necháme jenom pár úředníků, na které nám zbude, a nepostaráme se o jejich kvalitu, nebude ani konkurenceschopný se soukromým sektorem. Toto je, myslím, významná koncepční výhrada.
Uvědomme si, že zejména rozpočtová politika, o které se dnes tak často mluví, že rozpočet není jenom pasivní erár, hrneček, kam setřeseme dukáty a něco si za to koupíme, a když peníze dojdou, tak si holt počkáme. Je to také nástroj hospodářské politiky. Je to aktivní nástroj hospodářské politiky, jak rozvoje země, tak i zajištění klíčových veřejných služeb. A kdo toto nechápe, tak není politikem, který vnímá problematiku komplexně.
Já nechci mluvit o řeznících. Nechci dokonce mluvit ani o rozpočtových orangutanech. Také mimo jiné proto, že tato vzácná opice má oranžovou barvu. Ale daleko závažnější argument je, že kognitivní funkce nebo kognitivní schopnosti tohoto primáta jsou myslím na vyšší úrovni, než aby mručel stále totéž, v tomto případě: škrtat, škrtat, škrtat.
Druhá moje připomínka či blok připomínek směřuje k páteři hospodářské politiky, zejména makroekonomické politiky, popřípadě vlivu na mikroekonomické prostředí. Logicky největší politikum jsou daně. A dovídáme se od této vlády, že daňové břemeno sice nemá ani růst, nemá ani klesat, ale ten balík opatření, který se připravuje, samozřejmě daňový systém nějak ovlivní. Ale bohužel - zdůrazňuji bohužel - ne směrem, že spravedlivěji rozdělí náklady na provoz státu, náklady na sanaci těch škod, které způsobila vláda předchozí, resp. předpředchozí, a dopady mezinárodní krize. Bohužel, a to nám bylo před volbami zamlčeno, se šilhá směrem k nepřímým daním, které, jak známo, nemají rovný dopad, protože stovka pro chudáka je něco jiného než stovka pro top manažera.
Proč je efektivní progrese tabu? Proč se o tom nesmí mluvit? Proč jsou tady jenom šidítka, narovnání degrese v příjmech? Manévruje se kolem daňových úlev. To je všechno, čeho můžeme na tomto poli dosáhnout? A perla na konec - daňová amnestie. Takže ty, kteří poctivě platí daně, ty zkasírujeme. A ty, kteří si odváděli svoje dukátky někam do daňových rájů, ty zlegalizujeme. No to opravdu vyřeší hodně.
Dalším velice citlivým, a ne jenom politicky, ekonomicky, ale i sociálně citlivým tématem je spravedlivá odměna za práci. Když od lidí chceme větší nasazení, musíme je také umět zaplatit. A spravedlivá odměna, to je to, co v této zemi už dlouho chybí. Někteří mají tolik, že to ani neumí utratit. A i když se diskutuje - a některé kroky už se učinily u nehorázných odměn některých velkých firem, zejména státních firem - myslím si, že diferenciace odměňování je stále velká.
A jestliže chceme šetřit na státních zaměstnancích a přijmout filozofii privátní sféry, že budeme konkurovat světu zejména mzdovým dumpingem, tak se samozřejmě dostáváme do situace, kdy práce nebude motivačně v pořádku, kdy lidé budou pracovat ze zoufalství, a nikoliv s chutí, tvořivě, a jak se sluší na inovativní ekonomiku, také s nápadem. Vždyť nemusíme hned zvyšovat objem mzdových prostředků, prostředků na platy. Stačí, když se zamyslíme nad diferenciací a když to, co ušetříme na top příjmech, použijeme na to, že zvedneme minimální mzdy, zvedneme ty mzdy, které jsou podprůměrné, a těm lidem, kteří jsou takto odměňováni, dáme alespoň jakous takous jistotu.
Třetí téma, které je výsostně hospodářskopolitické, je problematika hospodářského růstu. Já už jsem mluvil o tom, že to oživení, které je ve světě, v Evropě, i u nás, je velmi křehké. Tudíž si nemůžeme dovolit se této problematice nevěnovat, popřípadě se spolehnout na to, že to vyřeší za nás zahraničí nebo že když utratíme některé vládní kapitálové výdaje, tzn. nasypeme investice extenzivně - zdůrazňuji extenzivně - utratíme tyto prostředky ve veřejných zakázkách, že uděláme maximum pro to, abychom dosáhli lepšího růstu. Vždyť přece se shodneme na tom, že chceme ekonomiku ne extenzivně rostoucí, ale inovativní, ekonomiku, kde naším hlavním konkurenceschopným faktorem je sociální kapitál. A ten sociální kapitál jaksi v těch dokumentech vlády nevidno.
Nemůžeme věřit v zahraniční oživení, když jsme neudělali nic ani pro zlepšení teritoriální struktury zahraničního obchodu, kde podpora odbytišť, která jsou rostoucí, je špatná, kde stále máme nejsilnější, dalo by se říci skoro neměnnou, vazbu na ekonomiky, kde se čeká druhá vlna krize, takzvaná V-křivka vývoje.
Rovněž tak domácí trh. Je pravdou, že naše ekonomika je malá, otevřená, citlivá na zahraniční obchod, ale také pro podstatnou část české výroby je důležité, jak ten domácí trh funguje, jak nám roste nejenom maloobchodní spotřeba, ale i vládní spotřeba atd. Takže tady nedostatečnost má nejenom dopad na životní úroveň, ale také na ekonomický růst. ***