(20.30 hodin)
(pokračuje Schwippel )
Jsem přesvědčen, že skutková podstata tohoto trestného činu bude ratifikací Lisabonské smlouvy naplněna, a to elitou bruselskou, elitou evropskou a elitou českou.
Já se na tomto podvodu v žádném případě podílet nehodlám, a proto dávám návrh na zamítnutí této smlouvy ve druhém čtení.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. O slovo se nyní přihlásila paní poslankyně Dundáčková. Připraví se pan poslanec Doktor.
Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane předsedající, pane premiére, páni ministři, páni a dámy, páni a dámy kolegyně a kolegové, jmenuji se Eva Dundáčková a jsem poslankyní Parlamentu České republiky již jedenáctý rok. Nejsem přívržencem Lisabonské smlouvy a je to o mně veřejně známo. Necítím se ale zdaleka tak osamocena, jak by se mohlo zdát a jak mi někteří z vás podsouvají. Byla jsem totiž zvolena za politický subjekt druhdy pravicový, který kdysi pohlížel s velikou nedůvěrou ke snaze evropských elit prostřednictvím evropských směrnic stále častěji a stále více a ve stále více oblastech regulovat naše životy. Byla jsem zvolena za politickou stranu, která ještě v roce 2006 zakazovala usnesením kongresu svým politikům předávat další kompetence České republiky na úroveň Evropské unie a rozšiřovat rozsah evropské agendy schvalované kvalifikovanou většinou. Jsem stále poslankyní za politický subjekt, který 3. 2. 2009 vydal tiskovou zprávu, ve které říká, že není možné přistoupit k ratifikaci Lisabonské smlouvy, dokud nebude úpravou jednacího řádu obou komor Parlamentu zaveden takzvaný vázaný mandát vlády, který má předcházet samotné ratifikaci. V opačném případě by pak Parlament České republiky vystavil bianko šek všem budoucím vládám, které by získaly možnost bez kontroly občanů předávat pravomoci na unijní úroveň.
V době, kdy jsem poprvé, podruhé a potřetí skládala svůj poslanecký slib, slibovala jsem věrnost České republice, věrnost lidu, který dodnes prostřednictvím svých volených zástupců, v tomto případě vás, vykonává svou svrchovanou pravomoc.
Nemohu proto dnes hlasovat pro vznik evropského superstátu, který má všechny atributy takového státu jako takového. To znamená - vlastní ústavu, vlastní občany, vlastní území, vlastní vnější hranici, svou vlastní měnu, svého prezidenta, svého ministra zahraničních věcí. Bude mít vlajku, bude mít hymnu a také státní svátek. Já vím, že některé z těchto atributů už dneska má. Ale další budou Lisabonskou smlouvou zavedeny a některé budou výrazně posíleny.
Nemohu hlasovat pro to, aby dnešní členské státy, které se i v superstátě budou nadále stejně jmenovat, byly sníženy na úroveň regionů a jejich pravomoci odpovídaly pouze pravomocím prostých provincií.
Nemohu hlasovat pro celoevropskou suverenitu, ve které členské státy Evropské unie ztratí definitivně své výlučné právo tvořit své vlastní zákony.
Nemohu hlasovat pro to, aby členské státy nadále vykonávaly jen ty pravomoci, které jim ústava Evropské unie ponechá. To je totiž pravý opak toho, na jakém principu byla původně Evropská unie založena. Evropská unie a její státy přenášely pouze některé ze svých pravomocí na orgány Evropské unie.
Nemohu hlasovat pro Evropskou unii, ve které platí doložka flexibility a takzvaná překlenovací doložka, pomocí kterých Evropská unie může sama sobě rozšiřovat pole své působnosti.
Možná že někteří z vás budou hlasovat pro přenesení vlastních kompetencí do rukou evropských, nikým nevolených elit. Já to nebudu. Respektuji váš názor. A prosím, abyste i vy respektovali ten můj.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, paní poslankyně. Nyní vystoupí pan poslanec Doktor a připraví se pan poslanec Prosek. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Michal Doktor: Děkuji za udělené slovo. Pane předsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové, já nemohu ve svém úvodu jinak, než zmínit atmosféru či sdělení, které tady zaznívalo minimálně v těch vystoupeních dnešních. Zazněla tady celá škála projevů od těch nadšených, tedy prolisabonsky nadšených, přes projevy velmi střízlivé, zdrženlivé, ale i nepřehlédnutelně skeptické.
Mně z těch projevů i z hlediska toho hlasového fondu a nasazení daleko nejvýrazněji zněla vystoupení pana místopředsedy Luboše Zaorálka, který velmi dlouho patří k velmi, řekl bych, až nekritickým obhájcům lisabonského konceptu. A připomenu-li jeho vystoupení z minulého projednávání tohoto bodu, kdy vyzýval Občanskou demokratickou stranu, aby už konečně vymetla ty okrajové kritické názory, pak ten dnešní, myslím si, jednoznačný akcent, vyznívá, alespoň pro mě, takto - a doufám, že budu citovat přesně, já jsem si to zapisoval: Bude-li přijat Lisabon nebo až bude přijat Lisabon, velmi si oddechnu. Tedy spíše kvůli zahraničí, kvůli tomu, jak by se na nás venku dívali.
Víte, je zvláštní, že právě při tom akcentu na důležitost, při tom tlaku na to, proč musíme Lisabonskou smlouvu přijmout, se daleko nejčastěji zmiňuje ten pohled zahraničí na nás a velmi zřídka zmiňujeme a zabýváme se v té debatě těmi proměnami, těmi riziky, náklady a výnosy, které přijetí Lisabonu či nepřijetí Lisabonu vyvolá pro české politické prostředí.
Já tedy doufám, že jsme na tom všichni stejně. A chtěl bych zdůraznit, dámy a pánové, že já jsem svůj mandát získal zvolením poslancem v České republice. Pohled vnějšího světa na nás samozřejmě vážit a zvažovat také musím. Ale daleko nejvíce, řekl bych, že ze sta procent v tomto ohledu, jsem odpovědný občanům této země, těm, kteří mi ten mandát dali skrze volební výsledek ve volbách roku 2006, ale nejen v nich. A v tomto ohledu mě jaksi podoba evropské integrace, toho konečného modelu poměřování výnosů a nákladů, zajímá výhradně z toho pohledu, co České republice Lisabon přináší. Ptám se, jaké že jsou ty výnosy a jaké že jsou ty náklady. A klidně přijmu tu roli, která je tady velmi často zesměšňována - toho málo informovaného člena Poslanecké sněmovny, málo informovaného poslance, člena Občanské demokratické strany. Jediné, co vážím, jsou ty argumenty, které zaznívají nebo by měly zaznívat v debatě, která tady probíhá.
Připouštím, že Česká republika není ostrovem, to znamená že nemůže nevnímat proměny svého okolí. Zároveň ale mi prosím netvrďte, že Lisabon je jediným nositelem slíbeného Edenu, v němž bude konečné blaho a vše bude vyřešeno.
Já jsem se velmi trápil s tím, jestli vůbec v této debatě vystupovat mám, protože zahraničněpolitická témata nejsou zcela zřetelně mým nejsilnějším šálkem čaje. Na druhou stranu ten vnitropolitický akcent vyplývající z nepominutelných důsledků, které přijetí Lisabonu bude mít právě pro Českou republiku, pro postavení českých občanů v Evropě, je věc, kterou přehlédnout nemohu.
Docela jsem se trápil i tou formou, kterou sdělit své stanovisko k projednávané věci, protože ta místy až přepjatá atmosféra, v které převládá hluk a útok na oponenta, útok na nositele opačného názoru, té debatě, myslím, velmi ubližuje. Po mém soudu se dopouštíme úplně stejné chyby, které jsme se my nebo někteří naši kolegové, tehdejší političtí lídři, dopouštěli v době debaty o tom, jestli Česká republika má či nemá vstoupit do Evropské unie. Jsme pouze v rovině symbolů, nadpisů a k podstatě věci téměř nepřicházíme.
Z toho trápení o volbě té formy, kterou vám mám sdělit svůj postoj, mně pomohl článek, který jsem objevil v týdeníku The Economist, zabývající se výzkumem pana doktora Christiana Lista z London School of Economics.
***