(20.40 hodin)
(pokračuje Doktor)
Možná že někomu z vás ten zvolený příměr, resp. téma té práce bude připadat úsměvné, pichlavé, provokující, ale i v tom spočívá určitý záměr. Myslím, že odlehčení pohledu na věc samotnou je důležité. Tím výzkumem je studie chování včelstev.
Včely mají zajímavý způsob, jak najít pro roj nové hnízdiště. Nejdříve vyletí skupina včel-zvědů, kteří se vrátí a zprávu předávají kývavým tancem. S těmito informacemi pak vyráží ověřovat tyto informace a toto poznání jiné včely. Včelstvo tak efektivně sdílí nejen informace nabyté, ale na druhou stranu pečlivě ověřuje, což omezuje možné selhání v kaskádě fatálních důsledků i špatné rozhodnutí, špatné informace na základě špatných informací přinesených zvědy. Výzkum se zabýval i situacemi, které by nastaly, kdyby si včely-zvědové nechávaly informace pro sebe nebo kdyby se roj rozhodl hned po prvním průzkumu. Obě situace vedly k vyhynutí. První kvůli nedostatku informací a druhá proto, že slepé následování neověřené informace mnohdy nevedlo k dobrému místu.
Rozčarování, které tady zaznívá ve zvýšené hladině zvuku, naznačuje, že pichlavost toho sdělení je zcela na místě. Roj včel totiž dokáže zablokovat a uchránit se takového skupinového myšlení, které může ohrozit dobré rozhodování celé skupiny. Nutnost neustále ověřovat informace, tak jak to dělají včely, je užitečná jak pro investory, tak třeba pro poslance parlamentu. Následování horkého typu totiž nemusí být nejvhodnějším řešením.
Tolik citace a ze zdroje týdeníku The Economist.
Vím, že to přirovnání, zlehčení pohledu nás a atmosféry rozhodování je pro některé z vás provokací. Za sebe, mám-li nepřímou odpovědnost za zvolené přirovnání, úroveň včelky zpravodaje klidně přijmu. Dívám se na vás, na nás, kolegové, jakým způsobem, jakým kývavým sdělením dáváme najevo kvalitu informací, co že to ten Lisabon přináší téhle zemi. Odpusťte mi, alespoň od vystoupení nositelů, pro které se stal Lisabon chlebem, na kterém se chtějí živit, to kývání, informace, kterou ke mně sdělujete, zaznívá velmi nepřesvědčivě. Psal jsem si pečlivě větičky z vašich vystoupení: Lisabon musíme přijmout, protože nic jiného není. Lisabon nepřijmout by bylo nemoderní. Lisabon nepřijmout by přineslo pohromu. - Já se tedy tážu, jakou pohromu by nepřijetí Lisabonu přineslo. Prosím, aby mi někdo řekl kvantifikaci a kvalifikaci takových rizik, abych vedle výnosů, které mi nabízíte, mohl také kvalifikovaně zvážit rizika, která takový stav přinese.
Lisabon, respektive jeho nepřijetí, ohrozí akceschopnost Evropy v boji s ekonomickou krizí. A Lisabon, bude-li přijat, nebude nikdy fungovat. - Já tedy nevím. Nepřijetí něčeho, co nebude fungovat, nemohu považovat za fatální selhání, mohu to považovat za nemoderní, to asi ano. V historii nejen této země, ale i celého světa je spousta rozhodnutí, která se posléze ukázala být velmi nesprávná, i když mohla být ve své době velmi moderní, ale nepřipadá mi něco takového hloupé. Nemoderní nefungující věci podlehnout mi připadá spíše nemoudré.
Jakkoliv se vám mohlo toto zlehčení zdát úsměvné, mé postoje k lisabonskému konceptu jako celku rozhodně nejsou euroskeptické. Za euroskeptika se nepovažuji. Prosím, aby závěrečná slova byla brána poněkud vážněji než střední část mého vystoupení.
Vždyť Evropa, kolegyně a kolegové, ještě ani nestihla být takovou Evropou, ke které jsme se přihlásili, Evropou, která má stejná práva a stejné svobody pro všechny své členské země. Česká republika, její občané a její ekonomický prostor je omezován ve svých právech a svobodách podle původního konceptu, k němuž jsme se přihlásili, až do roku 2011. Svoboda pohybu osob, zboží a služeb, svobodného pohybu práce a kapitálu nejsou pro Českou republiku a její občany naplňovány ještě dnes. A Evropa dnes žádá, aby se Česká republika připojila k novému konceptu, který do jisté míry tyto staré závazky překoná, a slibuje nám nějaké jiné výnosy, nějakou lepší budoucnost.
Má vlastní zkušenost, zkušenost této země alespoň v rozsahu, který jsem zmínil, nabytá přes uplatňování odlišných režimů, mě vede k obezřetnosti. Lisabon, nápravu těch křivd, toho, že ještě nejsou naplňována veškerá práva a svobody, k nimž jsme se přihlásili v době svého vstupu, mě vede k tomu, že lisabonský projekt podpořit nemohu.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. S faktickou poznámkou pan poslanec Jandák. Prosím, pane poslanče, máte dvě minuty k faktické poznámce.
Poslanec Vítězslav Jandák: Dámy a pánové, chtěl bych odpovědět kolegům na pravici. Nebudu nadávat, váš názor respektuji a některých vašich názorů si vážím, ale všichni jsme dnes uvažovali o tom, jak ruku zvednout, zda pro ano, nebo pro ne. Všichni tady vnímáme, jaký je svět a jaká je budoucnost. Myslím si, že Evropa musí být pevná, velká, demokratická a silná. Právě pro to, co možná přijde. Právě proto zvednu ruku pro silnou Evropu, tzn. pro Lisabonskou smlouvu. Děkuji vám.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. Nyní vystoupí pan poslanec Prosek, připraví se pan poslanec Tlustý, poté pan poslanec Grospič. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Prosek: Děkuji za slovo, vážený pane předsedo. Milé dámy, vážení pánové, měl jsem možnost objasnit svůj postoj už v obecné rozpravě. Kolegové mi říkali: stejně je už rozhodnuto, nemá to cenu. A mají naprostou pravdu. Je rozhodnuto, všichni to víme: sociální demokracie bude pro ratifikaci, Strana zelených bude pro, KDU-ČSL bude pro, komunistická strana bude proti a ODS bude část pro, část proti - a já si vážím toho, že je demokratická, jak zdůraznil pan poslanec Vojíř.
Přesto mezi těmito dvěma skupinami vidím jeden rozdíl, který bych chtěl nyní objasnit. Rozdíl je podle mého soudu patrný z hlediska analýzy rizik. My, kteří jsme skeptičtí k centrálnímu řízení, kteří jsme obezřetní vůči jakékoli rigidní byrokracii a kteří máme obavy z nevratnosti tohoto politického procesu, budeme příjemně překvapeni, když naše obavy nebudou naplněny a když projekt institucionální reformy - zdůrazňuji, jde o institucionální reformu v EU - dopadne dobře. Vy, kteří k mému překvapení s přílišným entuziasmem chcete předat velký díl reálné politické moci, politického vlivu do Bruselu - zdůrazňuji, že do Bruselu, do rukou komisařů, kterých bude méně než dnes, nikoli do Štrasburku, do rukou volených evropských poslanců - můžete být jen nemile překvapeni, když projekt reformy institucí se ukáže pro Českou republiku jako nevýhodný a nešťastný. Víte, že historici pracují se symboly a novináři se zjednodušováním. Mějme tedy na paměti to, že mohou jednou přirovnávat dnešní proces k opačnému procesu, když jsme se emancipovali od Vídně. Nyní naopak předáme část moci do Bruselu.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. Zeptám se pana poslance Tlustého, zda stihneme deset minut. Kdo ví? Pan poslanec Tlustý má slovo.
Poslanec Vlastimil Tlustý: Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, vážená vládo, dámy a pánové, rozhodl jsem se začít citátem z oblíbeného filmu. Citát zní: A mně se chce něco říct, a já to řeknu, císař pán je - pár teček.
***