(18.40 hodin)
(pokračuje Kováčik)
Já bych si dovolil krátký citát z programu Strany zelených z odst. 4 Otevřená společnost a demokratická účast, bod 4.2: Strana zelených odmítá takovou politiku, která je samoúčelnou snahou zajistit si co největší moc a zisky pro politické strany. Usilujeme o omezení svévole politiků prostřednictvím aktivní občanské společnosti…, a dále pokračují: občanská společnost je pro ně např. referenda, např. neziskové organizace.
Já se táži, co jiného tedy ještě než referendum v takovéto závažné věci je třeba uplatňovat. Tedy nechci přímo říci vodu kážou, sami pijí víno, ale prostě a jednoduše musel jsem zmínit alespoň tuto věc.
A teď už vás, přátelé, nebudu dále zdržovat a děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Pavlu Kováčikovi a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jiří Paroubek, a potom pan poslanec Miroslav Svoboda.
Poslanec Jiří Paroubek: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové poslanci, znovu se dnes vracíme k projednávání otázky, která je stejně zásadní pro budoucnost uspořádání Evropské unie jako pro budoucnost České republiky samotné. Jsem velmi rád, že tak činíme již jasným vyjádřením poslaneckého výboru pro evropské záležitosti, který v pátek Sněmovně doporučil Lisabonskou smlouvu schválit.
Jsem si vědom toho, že rozhodování o podobných dokumentech není nikdy jednoduché a vždy vyžaduje pečlivou přípravu. Je tedy pochopitelné, že si chceme dopřát dostatek času na to, abychom zodpovědně zvážili všechna pro i proti. Zároveň jsem však přesvědčen, že jeden rok, tj. doba, po kterou je minimálně Česká strana sociálně demokratická připravena se k této otázce pozitivně vyjádřit, je doba více než dostatečná na učinění jakéhokoli rozhodnutí.
Během předchozích jednání již padlo mnoho argumentů, proč bychom smlouvu měli přijmout, či odmítnout. Jako reprezentant proevropské strany, který přijetí Lisabonské smlouvy považuje za žádoucí pro další vývoj této země, bych se rád k těm základním otázkám vrátil a uvedl několik dříve zmíněných faktů na pravou míru.
Podle průzkumu agentury STEM z ledna 2009 si více než polovina našich spoluobčanů myslí, že rozhodování Evropské unie je neefektivní, přesněji nerozmyšlené, nepružné a nehospodárné. Není se čemu divit, vždyť toto je institucím Evropské unie vyčítáno už dlouho. Opatření navržená v Lisabonské smlouvě mají tuto věc napravit a posílit schopnost orgánů a institucí Evropské unie efektivně pracovat. Právě proto se rozšiřuje použití rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě, proto se snižuje počet komisařů. Odmítneme-li Lisabonskou smlouvu, hrozí, že se z Evropské unie jednou provždy stane těžkopádné uskupení států neschopné rychlé reakce a směřující k pomalému zániku.
Přitom opět podle agentury STEM z ledna si 63 % občanů této země přeje - cituji - abychom více usilovali o prohloubení spolupráce v rámci Evropské unie. Když už ti z vás, kteří se k Lisabonské smlouvě stavějí negativně, nedají na výzvy a doporučení našich evropských kolegů, žádám je, aby alespoň vzali v úvahu názor občanů vlastního státu.
Dále pak díky změnám, které Lisabonská smlouva navrhuje, bude Evropská unie zároveň transparentnější, a to jak pro jednotlivé členské státy, tak pro jejich občany. Vždyť už jen označení tohoto uskupení bude na rozdíl od současnosti jednoznačné a hlavně jediné, a sice Evropská unie.
Podle poslanců Evropského parlamentu se díky Lisabonské smlouvě zvýší účinnost a viditelnost činnosti unie na mezinárodním poli. Tady bude Evropská unie zastoupena dvěma novými představiteli - předsedou Evropské rady, který se stane, laicky řečeno, jakýmsi prezidentem Evropské unie, a vysokým představitelem unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který bude hrát roli jakéhosi evropského ministra zahraničí. Tato personalizace může jen zjednodušit a zpevnit vyjednávací pozici Evropské unie s nečlenskými státy nebo jinými mezinárodněpolitickými subjekty. Vždyť i během posledního francouzského předsednictví jsme se přesvědčili, že mít v čele unie výraznou osobnost, která má snahu prosazovat dialog na evropské i mimoevropské úrovni, unii svědčí.
Výhodu navíc představuje fakt, že konkrétně předseda Evropské rady, ačkoli volen hlavami členských států, nebude zastávat žádnou funkci na vnitrostátní úrovni. Účelem jeho činnosti tedy nebude prosazovat jednostranné zájmy země jeho původu, ale naopak obecné zájmy unie jako celku.
Právě ti mezi námi, kteří jsou rozhodnuti Lisabonskou smlouvu odmítnout, v tom možná vidí hlavní argument pro svůj negativní postoj. Jsou totiž přesvědčeni, že tento dokument výrazně omezuje státní suverenitu České republiky. Ano, chceme-li, aby Evropská unie pracovala efektivněji, musíme se stejně jako ostatní státy plně zapojit do hry a něco do tohoto projektu vložit. Výměnou za to však dostaneme novou instituci Evropské unie, která má stejně jako Rada prezentovat zájmy jednotlivých členských států. Tato instituce, tj. Evropská rada, jež je poprvé v historii oficiálně zařazena na seznam institucí Evropské unie, bude udávat směr dalšímu jednání a vývoji unie, a to na základě rozhodování principem jednomyslnosti. Nemusíme se tedy bát, že zájmy českého státu budou položeny jako obětní beránek na oltář vývoje Evropské unie.
V souvislosti s tímto faktem bych také rád upozornil na mylný předpoklad, který už dříve zazněl, a sice že Lisabonská smlouva ruší princip rotačního předsednictví Rady. To by znamenalo, že středně velké státy, jako je Česká republika, budou mít výrazně menší šanci ovlivnit chod Evropské unie stejně, jako dnes. V článku 16 odst. 9 se přitom jasně praví - cituji: "Předsednictví jednotlivých složení Rady si s výjimkou složení pro zahraniční věci zajišťují zástupci členských států v Radě na základě systému rovné rotace v souladu s podmínkami stanovenými v článku 236 Smlouvy o fungování Evropské unie." Přestaňme tedy sebe i veřejnost zbytečně strašit.
Dalším podobným "strašákem" je pravděpodobně i ono již zmiňované rozšíření metody rozhodování kvalifikovanou většinou. Ty, kterým to nedá spát, však možná uklidním, když řeknu, že rozhodnutí v klíčových oblastech, jako jsou daně, sociální zabezpečení, zahraniční politika nebo společná obrana, budou i nadále přijímána pouze jednomyslně.
Nebojme se tedy přikročit k hlasování. Čas na to máme podle mého názoru nejvyšší. Nezapomínejme, že Česká republika se jako jediná členská země Evropské unie k Lisabonské smlouvě ještě nevyjádřila. Obavy na straně našich evropských partnerů tedy přirozeně rostou. Klesá tím však i kredibilita naší země na evropské scéně. O to víc, že právě tato země, která není schopna přijmout žádné oficiální stanovisko k tak důležitému dokumentu, jakým je Lisabonská smlouva, je zároveň i předsednickou zemí Rady Evropské unie. Další odkládání přijetí Lisabonské smlouvy tedy značně ohrožuje budoucí postavení České republiky v unii.
Přitom je především v zájmu českých občanů, kteří nám svěřili pravomoc rozhodnout a jejichž jménem tedy tady jednáme, aby postavení jejich země v tomto uskupení bylo co nejsilnější. Nejsilnějším ho však neuděláme, když se postavíme do role solitérů a Lisabonskou smlouvu odmítneme.
***