(16.00 hodin)
(pokračuje Exner)
Řádné projednávání smlouvy by mělo být základem. Říká se, že až 80 % českého právního řádu je převzato, odvozeno nebo alespoň ovlivněno směrnicemi, nařízeními, smlouvami a dalšími akty Evropské unie. To jen zvýrazňuje důležitost jednání o ratifikaci. Obsah smlouvy je samozřejmě důležitější než formální postupy. Integrační proces a sama Evropská unie ale nemohou být demokratické a přijaté občany, nebudou-li postupy jednání bez významných vad a problémů.
Na základě všech těchto skutečností bych chtěl také já navrhnout přerušení projednávání tohoto bodu, a to do skončení jednání na základě přijetí definitivního rozhodnutí nebo stanovisek ve stanovených výborech v Poslanecké sněmovně. Ale aby se celý proces neprotahoval donekonečna, navrhuji omezit to limitem nejpozději do 31. 5. letošního roku.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Dalším přihlášeným do rozpravy je pan kolega Hamáček. Prosím jej tedy o slovo. Po něm bude mluvit paní poslankyně Jacques.
Poslanec Jan Hamáček: Vážená paní místopředsedkyně, vážená vládo, dámy a pánové, já jsem byl přihlášen již v prosinci, takže ta moje přihláška byla přenesena na dnešní schůzi. Já bych se chtěl vrátit k tomu, o čem jsme v prosinci mluvili, tedy o tom tisku, který nám byl předložen k ratifikaci. Tehdy v prosinci jsme se nacházeli v atmosféře, kdy se o Lisabonské smlouvě mluvilo hodně, psalo se o ní v denním tisku. Tím hlavním důvodem samozřejmě byl nález Ústavního soudu, který 26. listopadu jasně a nade vši pochybnost vyjasnil vztah mezi touto mezinárodní smlouvou a ústavním pořádkem České republiky.
Ještě než se dostanu k textu samotnému, dovolte mi krátké ohlédnutí, protože mám za to, že je důležité, abychom se také podívali, jak ten dokument byl sjednáván. Je potřeba se přihlásit k tomu, co tady říkali někteří předřečníci, že ten proces a jeho završení, tedy sjednání Lisabonské smlouvy, byl jednoznačně úspěšný a byl to velký úspěch, protože není jednoduché se ve složení 27 členských států dohodnout na takto komplikovaném dokumentu. Předseda vlády a ministr zahraničních věcí dokument podepsali a Sněmovně byl předložen k ratifikaci podle článku 10a, stejně tak Senátu. Senát využil svého práva a obrátil se na Ústavní soud a požádal o přezkum, resp. preventivní kontrolu souladu této mezinárodní smlouvy s ústavou. Já si myslím, že to byl krok rozumný, protože odstranil možné obavy, které dávaly těm, kteří jsou odpůrci Lisabonské smlouvy, používat některé argumenty při té debatě, které Ústavní soud vyvrátil. Nebyli jsme jediným státem, který takto postupoval. Francie, Španělsko, Německo postupovaly obdobně. Ústavní soud jednomyslně přijal tento závěr a s tím závěrem souhlasilo všech patnáct soudců Ústavního soudu.
Pan místopředseda vlády Vondra, který zde dokument odůvodňoval, tu smlouvu nazval kompromisem a já bych se chtěl zeptat těch, kteří Lisabonskou smlouvu kritizují, jestli si dokáží představit nějaký jiný kompromis, resp. jestli jsou přesvědčeni, že v případě, že by se Evropská unie vrátila k jednacímu stolu, by byl výsledný dokument jiný, nebo v čem by byl jiný, než je dokument, který leží před námi. Já jsem přesvědčen, že pozice jednotlivých národních států jsou víceméně neměnné v této věci, každý stát si stojí za svým a pokusil se prosadit do Lisabonské smlouvy maximum možného. Nejsem přesvědčen o tom, že při nějakém jiném jednání někdy v budoucnu by členské státy postupovaly odlišně.
Myslím si, že je nutné, aby se Evropa pohnula dopředu a aby našla východisko z té dlouhotrvající krize svého vnitřního uspořádání. Vzpomeňme si - to není debata, která trvá týdny či měsíce, to je debata, která trvá roky. Čím více se budeme věnovat debatě o smluvním uspořádání Evropské unie, tím méně času budeme mít na to, věnovat se tomu, co je opravdu důležité, to znamená jakou roli má hrát Evropa ve světě, jakým způsobem se vypořádá Evropská unie s aktuálními výzvami, a to nejen na světové úrovni, ale v rámci Evropské unie samotné. Myslím, že finanční krize, které dnes čelíme, je toho dobrým důkazem.
A pokud jsem volal po alternativách, zajímalo by mě, nebo se chci zeptat těch, kteří odmítají Lisabonskou smlouvu, zda by mi mohli vysvětlit, jak chtějí naplňovat zahraničněpolitické priority České republiky a zahraničněpolitické priority této vlády, která mluví o nutnosti rozšiřování Evropské unie směrem na východ a na jihovýchod, když současný smluvní rámec toto prostě neumožňuje. My jsme si jako jednu z priorit vzali rozšíření - myslím Česká republika - Evropské unie o Chorvatsko, a přitom Smlouva z Nice jasně říká, že po dosažení počtu 27 států je potřeba přejednat smluvní rámec. Tedy rozšíření o Chorvatsko je velmi obtížné, a to již nemluvím o dalších zemích. Nevím, jak je to v souladu s tou další prioritou této vlády, která mluví o potřebě východního partnerství. Já si myslím, že pokud se podíváme na historii spolupráce Evropy a východu, ukazuje se, že možná by bylo daleko rozumnější místo urychleného rozšiřování Severoatlantické aliance východním směrem, které spolu přináší mnohé problémy, tak dát důraz na směr evropský a stimulovat rozvoj smluvní základny mezi Evropskou unií a zeměmi na východ od nás a s perspektivou možného jejich členství v Evropské unii. To by možná bylo rozumnější, ale toto není možné za stávajícího smluvního rámce.
Podíváme-li se na současnou Evropskou unii na mezinárodní scéně, unie je oprávněně kritizována za to, že není akceschopná. Pokud kritizujeme unii za nedostatek akceschopnosti, nebo použiji-li výroku některých čelných světových politiků, že nevědí, komu v Evropské unii mají telefonovat, že Evropská unie v zahraniční politice je nečitelná, tak to je přesně to, co Lisabonská smlouva odstraňuje. Myslím si, že nedávný konflikt v Gaze byl zářným příkladem toho, jak nutně Evropská unie v oblasti zahraniční politiky potřebuje reformu. Do regionu vyjížděla delegace prezidenta Sarkozyho, vyjížděla tam delegace českého předsednictví, které se účastnil francouzský, český, švédský ministr zahraniční, vysoký představitel Javier Solana a komisařka Ferrero-Waldnerová. Podle Lisabonské smlouvy bych očekával, že za dobu platnosti Lisabonské smlouvy bude ta delegace maximálně dvoučlenná - stálý předseda Evropské rady volený na dva a půl roku plus vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku s také déletrvajícím mandátem. Tedy jasné zjednodušení a zprůhlednění té pozice Evropské unie na světové scéně.
Já se nebudu zabývat tím nálezem Ústavního soudu, všichni jsme jej dostali a věřím, že jsme jej všichni i četli. Já jsem pouze přesvědčen, že kolegové ze Senátu, z výboru pro evropské záležitosti, ti všichni, kteří jsou podepsáni pod tou žádostí nebo tím podáním Ústavnímu soudu, odvedli dobrou práci a dotázali se Ústavního soudu na všechna sporná ustanovení. Tedy nevidím důvod, proč nyní hledat ještě nějaké další ustanovení Lisabonské smlouvy, které by snad mohlo být v kolizi s naší ústavou. Já věřím tomu, že senátní evropský výbor a ti senátoři, kteří jsou pod tím podáním podepsáni, nic nezapomněli a na všechny klíčové otázky se dotázali.
Nedávno jsem sledoval vystoupení některých kolegů ze Senátu, kteří chystají nějaké další podání, předpokládám až po ratifikaci. Některé argumenty jsou zajímavé. Já jsem zaznamenal, že jeden ze senátorů poukazoval na to, že podle Lisabonské smlouvy bude Evropská unie moci více mluvit do energetiky, protože to přechází do skupiny většinového hlasování. Mně se chce skoro říci zaplať pánbůh. Pokud se podíváme na stav energetických sítí, zejména těch transportních sítí v Evropě, pro transport plynu a ropy, tam jsou obrovské deficity, a možná kdyby tento sektor byl akceschopnější a neplatilo tam národní veto, tak možná bychom nečelili plynové krizi v tomto rozsahu, mohli bychom daleko pružněji vykrývat ty deficity a předávat si nebo vypomáhat si vzájemně dodávkami plynu z jiných zemí. Koneckonců, pokud je vlajkovou lodí českého předsednictví plynovod Nabucco, tak to je projekt, který je velmi dlouho sužován různými obstrukcemi.
***