(15.50 hodin)
(pokračuje Exner)
K dispozici máme pouze pracovní dokument připravený odborem informování o evropských záležitostech Úřadu vlády. Ale už je k dispozici úřední text Evropské unie, který byl zveřejněn už 9. května loňského roku, a ten splňuje požadavky, které žádá jednací řád Poslanecké sněmovny na předložení takové smlouvy do Poslanecké sněmovny. Nechápu, proč vláda zatím nevyužila této možnosti, aby poslancům příslušný text předala.
Za druhé. Sněmovna zatím ani nezačala projednávat návrh poslanců na vydání ústavního zákona o referendu o přistoupení České republiky ke smlouvě, který byl předložen na jaře minulého roku. To je především nekorektní a již o tom mluvil místopředseda Poslanecké sněmovny Vojtěch Filip. Žádal, aby toto jednání před definitivním ukončením jednání o Lisabonské smlouvě bylo uskutečněno.
Dalším problémem je, že součástí Lisabonské smlouvy je v článku 6 upravené Smlouvy o Evropské unii uznání Listiny základních práv Evropské unie ve znění z 12. prosince 2007. Tato listina však u nás není ratifikována a ani teď není souběžně k ratifikaci předložena. Jistě ji nelze ratifikovat nějak nepřímo.
Při jednání zahraničního výboru se pan místopředseda vlády Vondra snažil vysvětlit, že Listina základních práv Evropské unie nebyla podepsána Českou republikou, ale jenom třemi představiteli Evropské unie, nicméně po začlenění do Lisabonské smlouvy a nabytí platnosti článku 6, tak jak je napsán, se podle této Listiny základních práv Evropské unie budou muset všichni povinně řídit a také soudy Evropské unie podle ní mají soudit. Neumím si představit, že by bylo možné využít v soudním jednání dokumentu, který by příslušné země prostě a dobře neuznaly, protože v oblasti základních práv není Evropská unie výhradním obhospodařovatelem příslušné legislativy.
Další důležitá věc je, že výbory Poslanecké sněmovny dosud nedokončily projednání. Ústavněprávní výbor, jak jsme slyšeli, jednání znovu přerušil a zatím nedošlo ke splnění požadavku zahraničního výboru na přípravu řešení takzvaného vázaného mandátu pro vládu ve věcech rozhodování v Evropské unii. Ústavněprávní výbor zatím jenom stanovil postup, jakým by se mělo dále pokračovat, a požádal o stanoviska některé parlamentní instituce a také poslanecké kluby.
Já se domnívám, že předložený návrh zpracovaný legislativním odborem Poslanecké sněmovny je v zásadě dobrý a že je základem pro jednání. Jsem toho názoru, že je možné souběžně projednat i změnu jednacího řádu Senátu, a to ve shodě se Senátem, a jsem rád, že bylo naznačeno, že v tomto směru začínají již jednání. Myslím si, že otázka řešení vázaného mandátu je záležitostí, kterou ve svém nálezu dává v uvážení i Ústavní soud. Pan profesor Jičínský se zabýval problematikou, kdy by případně taková změna jednacích řádů měla být projednána. Upozorňuji, že pokud by došlo k všeobecné shodě, je možno využít jednání podle § 90 odst. 2 a takovou změnu jednacích řádů Poslanecké sněmovny a Senátu případně schválit už v prvním znění.
Podmínky pro projednání ve Sněmovně nejsou naplněny ani ve výboru pro evropské záležitosti a v zahraničním výboru, které také dosud neukončily svá jednání o této problematice. V nálezu Ústavního soudu k Lisabonské smlouvě je celá řada věcí k diskusi. Projednání ratifikace v komorách Parlamentu a případné stvrzení ratifikace prezidentem jsou nevratné kroky. Mínění našeho Ústavního soudu, že by za určitých okolností mohl posuzovat akty vyplývající z ratifikované smlouvy v rozsahu, jak jejich přijetí smlouva nekonfliktně umožní, ale následně by se případně dostaly do kolize s naší ústavou jako důsledek přijaté Lisabonské smlouvy, tak celý tento postup je prostě nejméně diskutabilní.
Otevřen zůstává také další postup po irském odmítnutí Lisabonské smlouvy v referendu. Podle dosavadních pravidel by tím mělo jednání o smlouvě skončit nepřijetím. Lisabonská smlouva počítá s takovým řešením v případě, že nejméně tři čtvrtiny zemí však pozitivně Lisabonskou ratifikují, a dává lhůtu dva roky na řešení případného rozporu. Podle toho, že Irové rozhodli jinak, je však tato nová situace řešena poněkud ukvapeně a zatím není rozhodnuto, jak vlastně postupovat. Snaha, aby v Irsku rozhodli jinak než v prvním referendu, se podle mého názoru blíží vydírání. Šalamounská řešení, jak obejít nové rozhodování, když se pro Iry dohodly nebo dohodnou ústupky, vedou k pochybnostem. Změna Lisabonská smlouvy by v každém případě měla být znovu projednána v parlamentech, které už o ratifikaci rozhodly.
Pokud přichází v úvahu projednat případné změny týkající se Irska a třeba i dalších zemí v rámci přístupové smlouvy Chorvatska do Evropské unie při ratifikaci takové přístupové smlouvy, kdy by se zároveň schválily věci týkající se změn Lisabonské smlouvy pro Irsko, to je přece použití přílepků, které u nás už pro obyčejné zákony přednedávnem Ústavní soud výslovně zakázal. Udělat to se smlouvou takového významu je podle mého názoru spíše procedurální ostudou pro celou Evropskou unii.
Ale je tady i jeden háček týkající se Chorvatska. Pro české předsednictví je sice přijetí Chorvatska do Evropské unie prioritou, ale nemusí to být tak hladké. Jeho jediným problémem není hraniční spor se Slovinskem, kvůli kterému vše může být blokováno, ať už jde o hranice na moři anebo na souši. Zůstává také problém dodržování ostatních pravidel Evropské unie Chorvatskem. Například problematika lidských práv, problematika vyhnaných několika set tisíc Srbů ze Srbské Krajiny, kteří v současné době jsou prakticky ve vyhnanství bez státního občanství, bez možnosti řešit některé běžné občanské věci, jako například důchody, a také bez dořešení jejich majetků, které zanechali v Srbské Krajině.
Druhá zveřejněná metoda, která by mohla umožnit obejití toho, že by se dohodly pro Irsko případné změny, je podle vzoru takzvané Edinburské dohody z roku 1992, kterou se tehdy vyšlo vstříc podobným námitkám Dánska proti úpravám tehdejšího EHS. Jde o to, že by se přijalo jen souhlasné rozhodnutí prohlášené za politicky a právně závazné, aniž by se ratifikovalo. To je podle mého názoru ale ještě spornější postup, protože by se na něm podílely většinou jen vlády úplně bez účasti parlamentů.
Kolem Lisabonské smlouvy se však s náznaky vydíráme i v našich domácích poměrech. Představitelé České strany sociálně demokratické v některých vystoupeních podmínili souhlas s rychlou ratifikací svou tolerancí k vládě po dobu českého předsednictví v EU. Snad už od tohoto požadavku odstoupili. Avšak naopak někteří zástupci Občanské demokratické strany by rádi vyměnili takový souhlas s podporou a rychlou ratifikací česko-amerických smluv o základně s radarem u nás nebo za jiné, podobně problematické věci. Jsou to divné představy o demokracii.
***