(16.10 hodin)
(pokračuje Hamáček)
Některé členské státy nejsou úplně nadšeny z toho, že by měly vydávat peníze EU právě na takovýto plynovod, který je pro náš region klíčový a důležitý. Možná v režimu většinového hlasování by bylo jednodušší toto rozhodnutí přijmout a mohli už jsme dávno nějaký takový plynovod mít postaven. Nejsou to vždycky jenom minusy, ale kolikrát se ukazuje, že Lisabonská smlouva má i svá pozitiva.
Závěrem bych se chtěl zastavit u dnešní situace. Já mám pocit, že vláda neví, jak dál, za každou cenu hledá argumenty, jak ten dokument ještě pozdržet v tom procesu, jak oddálit závěrečné hlasování.
Stykový zákon. Je evidentní, že v dohledné době nebude možné tuto novelu nebo tento zákon projednat, tak se mluví o novele jednacího řádu. Kolega Jičínský o tom již mluvil. My se nebráníme žádné debatě o změně jednacího řádu. Možná by bylo zajímavé jednací řád změnit, a to nejen v této oblasti, ale jsou tam i jiná ustanovení, která by si zasloužila naši pozornost. Ale to přece není nutné spojovat! My jsme se o tom bavili na zahraničním výboru. Tady je poukazováno na to, že výbory nedoprojednaly Lisabonskou smlouvu, ale věřím, že všichni kolegové, kteří byli na jednání zahraničního výboru, mi potvrdí, že 95 % debaty na zahraničním výboru, teď na poslední schůzi, nebylo o Lisabonské smlouvě. Drtivá část debaty se odehrávala kolem předlohy, kterou zpracoval legislativní odbor Sněmovny, o tom, jak se má změnit jednací řád Sněmovny, přičemž tento dokument ještě vůbec nemá číslo sněmovního tisku, tudíž nevidím důvod, proč bychom ho projednávali, a už vůbec není důvod jej vázat na Lisabonskou smlouvu, protože i když Lisabonskou smlouvu dnes ratifikujeme, stejně nevstoupí v platnost a my máme minimálně půl roku na to, abychom se pečlivě věnovali debatě o jednacím řádu Sněmovny.
Takže můj dojem je ten, že debata o nutnosti změnit některé další normy našeho právního řádu je pouze debatou zástupnou. Vládní koalici, resp. její nejsilnější části, se prostě nechce hlasovat o Lisabonské smlouvě. To, co to má za důsledky v EU, o tom již mluvili kolegové. My jsme prostě v paradoxní situaci, kdy vládní poslanci odmítají podpořit vládní materiál. Je to smutné a je tomu tak.
Já bych chtěl všechny vyzvat k tomu, aby se projednávání vrátilo k meritu věci. Pojďme se bavit o Lisabonské smlouvě. Myslím si, že za ten rok, co Lisabonská smlouva je v Parlamentu, tak ji máme všichni přečtenou, prodebatovanou, rozpitvanou a jakékoliv prodlužování této debaty je opravdu jenom hledání zástupného problému. Proto vás prosím, či žádám, hlasujme o Lisabonské smlouvě teď, dnes a vyšleme tím do Evropy jasný signál, že to s evropskou integrací myslíme vážně. Děkuji. (Potlesk poslanců ČSSD.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Hamáčkovi. Prosím nyní o slovo paní kolegyni Kateřinu Jacques. Po ní zde mám přihlášku pana poslance Zdeňka Proska.
Poslankyně Kateřina Jacques: Vážená paní předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, já si tady připadám trochu jako v Jiříkově vidění. Co se to tu už několik měsíců snažíme vyřešit? Co se to tady děje? Politická reprezentace musí přece jednat efektivně a musí se rozhodovat racionálně, ale v případě Lisabonské smlouvy se nám evidentně nedaří ani jedno, ani druhé a přehazujeme ji pouze jako horký brambor.
Proč se Lisabonské smlouvě mnozí v této Sněmovně tolik brání? Když se občan podívá na českou politiku, asi mu nepřipadá tak úžasná, že by ji mohla poskvrnit politika koordinovaná s evropskými zeměmi. V čem jsme tak vpředu, se ptám, že by nás měla EU brzdit? Kolegyně a kolegové, ruku na srdce. Nemyslíte si, že bychom se v Evropě mohli také něco učit? Domníváme se snad, že 25 států, jejichž vlády a parlamenty byly schopny dopracovat se k vyjednanému kompromisu a postavit se k němu kladně, vykazuje deficit demokratického rozhodování anebo trpí ztrátou pudu sebezáchovy? Já si myslím, že je to přesně naopak. V době globálních problémů a krizí nelze spoléhat na možnosti jednotlivých států, ale hledat podporu v širším společenství a takovým EU bezesporu je. A části suverenity, té jsme se vzdali již při vstupu do EU a rozhodli o tom naši občané v referendu.
Opakovaně zde zaznívají důvody pro další a další oddalování hlasování a děje se to i dnes. Jsou to ale argumenty zástupné, to už tady předřečníci řekli a všichni to také víme. Ostatně je namístě se ptát, proč se kolegyně a kolegové, kteří přicházejí s takovými námitkami, nestarali o jejich vyřešení dříve. Především současná starost o kompetenční otázky mohla být přece vyřešena už v průběhu uplynulého roku, ale zároveň není třeba s ní současné hlasování spojovat. Může být vyřešena dodatečně. Na tom přeci panuje shoda.
Nemám právo a ani bych nechtěla nikomu upírat kvalifikovanou a zevrubnou debatu, zároveň ale říkám, že pro ni bylo prostoru dost - více než rok - a ve všech státech EU potřebovali času podstatně méně.
Kromě smlouvy existují další desítky a stovky interpretačních a výkladových textů. Možná, že se sluší zde na tomto místě poděkovat Parlamentnímu institutu a také Úřadu vlády, které zpracovaly velmi zajímavé a instruktivní brožury, a kdo měl zájem si informace získat a seznámit se s nimi, tak tu možnost měl.
Na druhou stranu ale, nad čím si tady lámeme hlavu? Text měnit nemůžeme, máme pouze možnost jej přijmout, nebo odmítnout. A rozhodujeme se také o tom, jestli se nám podaří pozdě, ale přece napravit naše v tuto chvíli nepochybně už pošramocené renomé v rámci EU.
Ideologičtí odpůrci Lisabonské smlouvy předem deklarují, že smlouvu za žádných okolností nepodpoří, že není nic, co by jejich odmítavé stanovisko změnilo. Na to říkám dobrá, ale dluží nám jednu důležitou odpověď - odpověď na otázku: co tedy, když ne Lisabon? A ti radikálnější také odpověď na to, co jiného než EU, protože blokování Lisabonské smlouvy současně blokuje ustavení efektivních rozhodovacích procesů a celkovou akceschopnost Evropské unie, tedy to, co opakovaně kritizují. Pouhé ne je z mého pohledu příliš laciné a především, a to si troufám tvrdit se vší zodpovědností, také nezodpovědné. Dokonce i na Pražském hradě panuje názor, že pro nás jiná alternativa než EU neexistuje, a nevím, nad čím tedy váháme.
Text smlouvy má konečnou podobu a pokládáme na pomyslné misky vah pouze klady a zápory. Dílčí úpravy možné nejsou a po výroku Ústavního soudu už nejde o debatu odbornou, ale politickou. Česká republika měla možnost text ovlivnit v době jejího koncipování a také se to stalo. Jedná se o pracně vyjednaný kompromis a dokázaly se na něm shodnout všechny státy kromě Irska, které dnes vykazuje aktivní snahu o konstruktivní změnu, a my bychom jim v tom měli spíše pomáhat coby předsednická země.
Věc není černobílá. Jistě není v EU nikdo, kdo by se vším, co je v Lisabonské smlouvě, souhlasil. To je zřejmé. Jednalo-li by se o bilaterální smlouvu, můžou si dva státy upravit své vztahy poměrně optimálně, ale má-li se dohodnout 27 států, je to složitější a míra kompromisu tím pochopitelně vzrůstá, nicméně se mi zdá, že neschopnost schválit Lisabonskou smlouvu charakterizuje českou politiku a její politickou kulturu příznačnou neschopností dělat kompromisy v zájmu vyšších celků, a to je škoda.
Schválení Lisabonské smlouvy brání komunisté, kteří kolem naší země v minulosti natáhli ostnatý drát a po svobodomyslných občanech nechali střílet. (Projevy nesouhlasu mezi poslanci KSČM.) Dnes se nás titíž lidé a jejich pokračovatelé snaží izolovat cestou blokování evropského integračního procesu, když cynicky tvrdí, že mají strach o naši nezávislost nebo stav demokracie u nás a v Evropě. Promiňte, ale mně to přijde směšné! Také komunistické volání po referendu je pro mě nedůvěryhodné, protože si pamatuji, jak mi moje máma, když jsem byla ještě malá, tehdy to tak skutečně bylo, vysvětlovala, že volby nejsou volby, ale je to podvod a ponižování lidí. A tak to tehdy prostě bylo! (Oživení v sále).
***