(16.20 hodin)
(pokračuje J. Dolejš)
Já se hlásím k některým názorům tak významných intelektuálů jako Jürgen Habermas, Jacques Derrida, kteří připouštějí, již před lety připustili, že může vzniknout něco jako efektivní regulace, a myslím si, že i postoje některých pravicových státníků dávají tomuto uvažování částečné oprávnění. Prostě budování takové evropské identity může respektovat odlišnost, může být naplněno tradičně evropskou nízkou tolerancí k násilí, a dokonce se můžeme přihlásit i k jisté postnacionální perspektivě Evropy.
Do tohoto směru mohou být přiřazováni i mnozí demokratičtí komunisté. Připomínám jednu osobnost, která spojuje onu tradici evropského demokratického komunismu s antifašismem, a to je pan Altiero Spinelli, člen italské komunistické strany ještě před druhou světovou válkou, člověk, který prošel fašistickými lágry a který po válce byl hybatelem určité evropské federalistické orientace. Myslím, že byl dokonce krátce evropským komisařem pro průmysl.
Další osobnost, kterou bych měl připomenout, už z těch nejnovějších dějin, je členka Konventu, zde již kritizovaného Konventu, skutečně ta jeho práce nebyla dokonalá, členka Konventu Sylvia-Yvonne Kaufmann, která se velmi snažila, aby i na levici ten diskurs byl prostý apriorních odsudků, aby byl konstruktivní. Dokonce mám na lavici - mohu zájemcům předčítat - knihu, kterou napsala, která se jmenuje Levicové nedorozumění a oblíbené omyly ohledně Lisabonské smlouvy. V této knize nabízí určité možné odpovědi na dotazy nejistých voličů, občanů, kteří skutečně v této materii často velice tápou a ne vždycky jim politik podá ruku, spíše jejich tápání rád s gustem využije.
Například upozorňuje na to, že i návrh Lisabonské smlouvy, který je právem kritizován, nezacementovává hospodářský řád na věčné časy, že problematika hospodářského řádu zůstává otevřená, dokonce že se tam objevuje postulování pojmu sociálně tržní systém. A ta poslední diskuse i v západní Evropě nahrává tedy tomu, že sociálně tržní systém a jistá míra efektivní regulace je možná i v rámci takového smluvního uspořádání.
Druhá její myšlenka se věnuje Chartě základních práv. Ano, Charta základních práv, tak jak je připojena do tohoto smluvního systému, není nijak zvlášť vysoký standard. Ale je to standard, a jestliže s ním má někdo problém, tak nikoli státy, které jsou na vyšší úrovni a které by tímto nižším standardem měly být nuceny k jeho nedodržování, ale spíše státy, které se bojí maximalistického výkladu tohoto dokumentu. Ukázkou je například Velká Británie.
Na některé otázky kolegyně Dundáčkové jako kdyby zde byla odpověď. Například když se podíváme na problematiku výlučné pravomoci Evropské unie. Tento pojem je nově zaveden, to je pravda, ale nemění kompetence, spíše je odrazem toho, že Evropská unie by měla být nadána vlastní subjektivitou a spolu s tou subjektivitou vlastně dává šanci na samostatné místo Evropské unie v multilaterálním světě. Podobně je to otázka posílení rozhodovacích mechanismů, popřípadě posílení určitých kompetencí. Tam je samozřejmě velmi citlivé místo revidování smluvního základu takzvaně mimo klasický postup. Ale jsou zde určité pojistky. Například souhlas národního parlamentu nebo známý systém žlutých a červených karet. Čili tomu já říkám usilovat o objektivní pohled a přispívání k jakémusi bilančnímu resumé, to znamená - kolik kladů, tolik záporů.
Další okruh, kterého bych se rád dotkl. Kritikové Lisabonské smlouvy a někdy i přímo Evropské unie jako takové se halí do vlasteneckého hávu. Já myslím, že každý čestný člověk, který žije někde, kde má vlast, by měl být vlastencem. Ale vlastenectví by nemělo být zaměňováno za národovectví, nebo dokonce nedej bože za nacionalismus. Braňme myšlenku vlastenectví před zúženě národními pohledy. Nerozněcujme stará nepřátelství. Vždyť to by byl trojský kůň, kterého bychom zavedli do dosud ještě málo rozhádané Evropy a umožnili bychom těm, kteří chtějí kalkulovat s tímto typem emocí, aby s Evropou i s námi samotnými hráli podivné hry.
Rozhodně považuji za velmi nekorektní, za velmi nekorektní, aby byla Evropská unie přirovnávána k nějaké čtvrté říši, aby, ať už přijmeme či nepřijmeme tuto smlouvu či jakoukoliv jinou další smlouvu, o ní bylo hovořeno jako o protektorátu.
Další okruh poznámek. Chceme silnou Evropu. Může být silná Evropa bez naší síly? Jakým způsobem můžeme být silní? Jde nám o to, aby fungování tohoto politického soustátí bylo efektivní. Bylo efektivní. Neděsme se federálním superstátem. Já si to dovedu v hodně vzdálené budoucnosti představit. Ale myslím si, že skutečně tady nebudujeme federální soustátí, a odstraňujme to, co nás nejvíce trápí. To znamená jestliže přenášíme určité kompetence, tak si řekněme, jestli je umíme hlídat, jestli umíme kontrolovat, jestli Lisabonská smlouva podstatnou měrou - zdůrazňuji podstatnou měrou - snižuje demokratický deficit.
Připomenu jeden pojem, možná že se někteří naježí, někteří zavzpomínají na mládí, pojem evropský dům. Evropský dům měl být budován zdola, měl být budován na základě určitých kontrolních mechanismů, které by daly Evropě ony sociální a mírové perspektivy. S tím souvisí i to, že deklarování spojení trhu se sociální odpovědností samo o sobě není nic špatného. Je to záležitost nejenom politického marketingu, ale i konkrétních mechanismů. To znamená, že o sociální politice mluví kdekdo, dokonce i pan ministr Nečas, nejenom že to má v popisu práce, ale aby vylepšil vývěsní štít ODS, tak deklaruje některé sociální cíle. Ale nastavme tedy konkrétně ty mechanismy tak, abychom zvládli například tu strukturální krizi, která k nám přichází, bez zbytečných nákladů, resp. bez přenosu nákladů na ty, kteří se nejméně mohou bránit. Vždyť sociální standardy, to není žádný plevel. To není žádný plevel a do evropského modelu to rozhodně patří.
Další poznámka směřuje k tomu, že startujeme meritorní debatu, byť už v dubnu jsme prošli prvním čtením. Je to možná špatná známka pro nás pro všechny. Je to možná proto, že jsme byli hypnotizováni a zmrazeni tou vizí, že musí rozhodnout Ústavní soud. Ale ať už to dopadne jakkoliv, ať již se vrátíme k špatně funkčnímu niceskému základu nebo ratifikujeme špatně fungující lisabonský základ, řekněme si rovnou, že změny budou nutné. Změny budou nutné, a v té diskusi už formulujme ty směry, jak Evropu lépe koncipovat, protože možná ten vývoj bude rychlejší, než si dovedeme vůbec představit. A vůbec nejde o takové věci, jako je geometrie moci. Jde daleko více o efektivnost tvorby rozhodnutí.
***