(16.30 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Váha hlasu samozřejmě je konkrétní číslo, které se dobře pamatuje, a je výsledkem určitého kompromisu. Ale zúžení veta? Zúžení veta je přeci podstatné, pokud toto sedmadvacetičlenné soustátí, výhledově dokonce devětadvacetičlenné, má vůbec reálně fungovat, to znamená nemá být jenom jakousi ozdobou, ale má mít schopnost se dohodnout na některých politikách. Takže pokud se většinové rozhodování posouvá ze 137 - jestli jsem si to správně opsal - na 187 oblastí, je to tak dramatické, abychom o tom vedli tento způsob debaty? Já myslím, že co nám chybí, je diskuse o tvaru těch přenesených kompetencí, aby se rozhodovalo tam, kde je to efektivní, aby to centrum evropské mělo skutečně pouze to, co skutečně může vládnout a co jsme schopni zkontrolovat. Říkejme tomu princip subsidiarity.
Co nám chybí, je daleko razantnější posílení úlohy Evropského parlamentu. Nestačí jenom říct, že se rozšířilo z dvaceti oblastí to společné rozhodování na osmdesát. To je hezké, zaplať pánbůh za to. Zaplať pánbůh za to. Ale je to reálná kontrola evropské exekutivy? Já jsem vnímal, že tedy kolega Paroubek, pan předseda Paroubek, že tady hovořil o tom, že to odbyrokratizování je velmi postupný proces. Je otázka, jestli tento postupný proces nastartujeme takovým přešlapováním, aniž bychom překročili určitou kritickou mez změn. Já tady mám silné pochybnosti, dokonce bych řekl, tato oblast je můj největší problém, který s touto smlouvou mám.
Samozřejmě že tím, že lidé nemohou svým rozhodnutím, svou volbou dotvářet, utvářet podobu Evropské unie, tak se ani nemohou masově nějak ztotožňovat s evropskou identitou. Proto málokdo z nás si vlastně uvědomuje, že není jenom tím občanem České republiky, ale je občanem Evropské unie. A možná že dostaneme vizitku za půl roku, kdy půjdeme k evropským volbám a kdy zjistíme, že k evropským volbám vyrazí každý pátý. Ať již ty volby vyhraje kdokoliv, může být spokojen s takovým vítězstvím, kdy mu bude stačit 10,1 % z těch 20 % volební účasti? Já si myslím, že to by bylo opravdu velmi špatné.
Takže vyrazíme na dlouhou cestu. Vyrazíme na dlouhou cestu vpřed, ale na té cestě musí být podstatné kroky, ne krok vpřed a dva kroky vzad, kdybych měl parafrázovat jednoho jistého známého klasika. A v tom cíli, kam chceme dorazit, by měla rozhodně figurovat Evropa euroobčanů, Evropa, která není jenom politickým soustátím řízeným byrokraty a která bude Evropa také sociální unií s jistými sociálními standardy, aby ti občané byli pyšní na to, že v takovém prostoru žijí.
Předposlední poznámka. Padly tady obavy občanů. Od toho tady jsme, zástupci, zvolení zástupci, abychom občanům naslouchali, abychom jejich obavy sem přenášeli a abychom od těch, kteří mají určitou odpovědnost, slyšeli i odpovědi. Takže pokud občané se obávají, že Evropa příliš koketuje s tím, že by mohla přestat být kontinentem míru, tak jim dejme jasnější odpověď, protože se právem nechtějí podílet na nákladech nadvlády někoho jiného. Chtějí - možná že to pochopí, logicky pochopí, že i Evropa potřebuje vlastní bezpečnost, nějaké vojenské kapacity, ale chtějí, aby fungovaly na základě obranné neimperiální doktríny, a nikoliv na bázi vojenských dobrodružství.
Obavy občanů se samozřejmě týkají i jistých tradičních, řekl bych někdy až stereotypních vzpomínek na minulost, obavy o majetkové jistoty. Týká se to i těch Benešových dekretů. Přirozeně, protože tahle debata tady byla, jestli si vzpomínáte, když se koncipovala přístupová smlouva. Už tam se tyto obavy objevily. A bylo nám odpovězeno, že Evropská unie, tak jak je konstituována, je oblast vyspělého právního státu, kde prostě princip rektroaktivity není možný a kde rovné právo vlastnit, což respektujeme, tak že nemůže být obcházeno různými právními kličkami. No tak je takový problém toto někde deklarovat, aby občan to jasně slyšel? Já si myslím, že to není něco, co by se nenalezlo pro to řešení. Já si myslím, že pak nemusíme zkoumat, jestli Evropský soudní dvůr, který je orgánem Evropské unie, nemá ještě dostatečně štěpné judikáty jako štrasburský Evropský soud pro lidská práva. To už jsou ty obezličky.
Poslední poznámka. Proč Lisabonská smlouva asi je a bude problém, je ona irská zkušenost. Dobrá. Možná ne každý Ir měl ve věci jasno, když hlasoval. Možná že někteří milionáři dostávali na tu kampaň zajímavé peníze. To všechno je možné. Ale lidé rozhodli. A jestliže v krátké době, a Irsko s tím má negativní zkušenost, protože do toho bylo nuceno už při schvalování Niceské smlouvy, v krátké době jsou nuceni hlasovat o tomtéž, možná s nějakým tím těšítkem toho dodatečného protokolu, že jim nebudeme šahat na potratové právo a že budeme, řekněme, respektovat jiné místní zvláštnosti, například irsky nízké daně, tak to referendum nejenže může dopadnout všelijak, nedělejme si předčasné iluze, ale především to vypadá jako vnucování shora. A to není šťastný vzkaz voličům.
Takže prostě to jsou důvody, kdy i já si myslím, že všichni ti, kteří jsou nejenom proevropští, kteří by si přáli posilovat ten pevný politický rámec pro Evropu, že by měli daleko čistší svědomí, kdybychom se těch občanů zeptali. Protože kdybychom se jich museli ptát, tak bychom také museli vysvětlovat. A tomu vysvětlování jsme bohužel zatím příliš nedali. A musím opakovat předřečníka místopředsedu Filipa. Opravdu úplně nejhorší, co by se mohlo stát, kdybychom při tomto rozhodování vyměnili krávu za hroudu zlata. To znamená americký radar za eurokratickou smlouvu. Já si myslím, že ti, kteří jsou pokoušeni tímto handlem, ať již jsou to prosazovatelé Lisabonu, tedy sociální demokraté, nebo bojovníci za americký radar, tedy strana ODS, že by měli o těchto problémech rozhodnout samostatně. Protože pokud tak neudělají, tak už tu důvěru budou mít porušenu tak zásadně, že si myslím, že by jim to volič mohl spočíst i v těch volbách v roce 2010.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Dolejšovi. Nyní vystoupí s přednostním právem pan místopředseda Zaorálek. Ale chci se zeptat, zdali vystupuje v rámci faktické poznámky. Pokud ne, tak bych dal přednost panu poslanci Škromachovi, který vystoupí s faktickou. Tak jste se dohodli, pánové. Já to respektuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji poslanci Škromachovi.
Já bych chtěl poděkovat vlastně poslanci Dolejšovi za to, že změnil tón té debaty. Jsem za to docela vděčen, že tady z té levé strany došlo k té výzvě, abychom se vrátili k věci samé. Já se dokonce i připojuji k tomu, abychom skutečně provedli tedy to přesné a pečlivé zvažování těch pro a proti. Na základě - ovšem což jsem také vycítil ve vystoupení pana Dolejše - na základě toho, že máme určitou principiální loajalitu k celému tomu procesu evropské integrace, protože ho chápeme dneska jako svou věc, svůj úkol, a dokonce bych řekl svůj úděl.
A dovolil bych si ještě k tomu vystoupení pana poslance, kde jsem dokázal souhlasit s řadou těch námětů, které on tady řekl, já bych rád připojil jednu věc, která vyjadřuje docela vážnou výzvu také pro mne, pro nás. Pozoruji, že v současných textech, ať už je to teda poslední kniha, kterou jsem tady už myslím jednou jmenoval, Fareeda Zakarii Post-American World, kde se píše o roli Evropy, tak se tam ukazuje taková tendence - nakonec se to objevilo i v té zprávě tajných služeb Spojených států, v té poslední zveřejněné zprávě tajných služeb, tam je vlastně to samé, co píše ten Zakaria, že v tom současném světě to vypadá, že Spojené státy nebudou schopny obhájit tu roli hegemona v té podobě, jak ji sehrávaly v posledních letech. Uvažuje se o tom, kde budou ty póly vlivu v tom multilaterálnějším světě. A shodně se tam píše, že je otazník nad budoucí rolí Evropy, protože tam jsou pochyby o tom, že Evropa bude schopna se politicky konsolidovat. V té zprávě těch amerických tajných služeb se píše o tom, že tady prostě hrozí, že ta neschopnost dokončit institucionální reformu znemožní Evropě vystupovat jako politický subjekt, jako jedinec politický, a že to je něco, co ohrozí vlastně roli Evropy v budoucím světě.
***