(15.50 hodin)
(pokračuje Filip)
Jestli má někdo zájem rozbít ten objektivní proces integrace Evropy - nemluvím o Evropské unii, ale objektivní proces integrace Evropy - nechť podporuje samozřejmě bezvýhradně Lisabonskou smlouvu a mluví o ní jako o jakémsi zázraku. Já to nejsem a nebudu, a to proto, že jsem přesvědčen, hluboce přesvědčen o tom, že ona integrace, řekl bych, konstituovaná v institucích je něco jiného, než je ona potřeba integrace, kterou vyžadují lidé, aby se jim lépe žilo. A ona integrace byrokratů ve prospěch byrokratů ještě nikdy nebyla integrací pro občany.
V tomto ohledu mi Lisabonská smlouva nedává odpovědi na to, jak se občané budou vidět v Evropské unii a v příští Evropě, aby nebyli ovládáni oním, řekl bych, méně demokratickým prostředím, které funguje v evropských institucích. Jediným demokratickým institutem Evropské unie je Evropský parlament, ten je přímo volen. Odpovědnost Evropské komise vůči Evropskému parlamentu je minimální, možnosti Evropského parlamentu vůči komisi, vůči radám, je také minimální. Všechno ostatní stojí na práci byrokratů. Ono posílení - a já uznávám, že jde o kvalitativní změnu mezi Evropskou ústavní smlouvou a Lisabonskou smlouvou, protože o to se tady bojovalo, od roku 2004 se bojovalo o posílení role národních parlamentů, ale výsledek není uspokojivý. A o tom se můžeme dohadovat a shodneme se jak s těmi, kteří jsou přesvědčeni, že Lisabonská smlouva není to ideální, i s těmi, kteří ji bezvýhradně podporují.
Ano, jestliže chceme alespoň zmenšit demokratický deficit Evropské unie, je potřeba ještě dál pracovat. Víte, ono samotné řazení Lisabonské smlouvy nebo, chcete-li, nového textu pro Evropu je podivné. Já dám jeden trochu směšný příklad a odpusťte mi to vy, kteří máte tu odvahu a trpělivost mě poslouchat. Ale představte si tu smlouvu v konsolidovaném textu Smlouvy o Evropské unii a té druhé smlouvy - Smlouvy o fungování Evropské unie, a porovnejte si text čl. 9 té první smlouvy a čl. 20 té druhé smlouvy o tom, jaké je státní občanství, a zjistíte, že v tom konsolidovaném textu nejen v češtině, ale i v dalších jazycích Evropské unie, to znamená anglickém, francouzském, německém, španělském, případně italském textu se dočítáme o dvou různých věcech, které lze různě interpretovat.
A když se podívám na fungování Evropského soudu pro lidská práva, který není institutem Evropské unie, ale je institutem Rady Evropy, a Evropského soudního dvora, tak zjišťuji, že pro občana České republiky je mnohem výhodnější, perspektivnější a taky efektivnější se obrátit do Štrasburku k Evropskému soudu pro lidská práva, tedy k tomu, co je institucionalizováno na bázi Rady Evropy, nikoli k Evropskému soudnímu dvoru. Co to znamená? Že si někteří byrokraté zlepšili přístup k právům v unii a že tam, kde je ten rovný přístup k právům všech občanů, tak v podstatě funguje na méně institucionálně založené Radě Evropy. A to je ten důvod, pro který mám pochybnosti o tom, jestli mám, nebo nemám právo jako zvolený poslanec dnes hlasovat o Lisabonské smlouvě.
Ta moje pochybnost je ještě umocněna tím, že skutečně pokud někdy od roku 1993 proběhlo v České republice referendum, tak to bylo referendum, které se týkalo právě vstupu do Evropské unie. A já respektuji výsledek toho referenda a nijak ho nezpochybňuji. Jsme členy Evropské unie a měli bychom pro unii něco udělat jako občané České republiky. Ale věřte mi, že změna kvality uvnitř unie, kterou přináší Lisabonská smlouva, je tak velká, je tak velká, že si zasluhuje minimálně stejného postupu. To znamená uspořádání referenda v této věci, obrátit se k občanům, protože nic není jednodušší než odebrat občanům právo rozhodovat a říct, že to je věcí zastupitelské demokracie, a potom trpět to, že občané se rozhodnou proti těm rozhodnutím a sami svým vystoupením, ať už je jakékoli, zruší ta rozhodnutí, která přijali zákonodárci v tom nebo onom období. Protože pokud stojíme o stabilitu Evropy, pokud máme vážný úmysl pracovat pro další integraci jako pro objektivní proces, tak se prosím zasaďme o to, aby tady proběhlo referendum o přijetí Lisabonské smlouvy, zasaďme se o to, abychom to občanům byli schopni vysvětlit alespoň v té části, která se týká fungování evropských institucí a vztahu k národním parlamentům a k národním institucím, k principu subsidiarity, protože těžko jim vysvětlíme těch třicet politik, to mi věřte, to jsme zkoušeli jako KSČM před vstupem a pracovali jsme na tom poctivě dva roky, na každé jednotlivé politice, na každém zde přijímaném zákonu, který se týkal té které konkrétní věci, a byla to jedna z nejtěžších prací, do kterých jsme se kdy pustili.
V tomto ohledu mi tedy dovolte, abych - aniž bych dále napadal ten text, a mohl bych tady nacházet věci v ústavněprávní rovině, mohl bych je nacházet ve věcné rovině, v zakotvení některých politik a jejich směřování, neučiním tak, protože podle mého soudu jsme to sami sobě nestačili vysvětlit. Sami sobě jsme to nestačili vysvětlit. Ptám se otevřeně vás, kteří tady sedíte, kteří jste neodešli z tohoto sálu: Kdo z vás už přečetl detailně nález Ústavního soudu? Kolik vás je? Je nás polovina, kteří jsme to detailně četli? Víme o tom, jaký je onen názor? Víme o tom, proč Ústavní soud zpochybnil to, že je možné už o jednom rozhodnutí rozhodovat znovu? Odpověděli jsme si na tuto otázku? Neodpověděli, ani jeden z nás. Protože samozřejmě bylo pro Ústavní soud mnohem jednodušší říct, že pokud to bude přijato 120 hlasy, je to věcí ústavního rozhodnutí Poslanecké sněmovny či tří pětin senátorů a pak do toho nemá, s prominutím, Ústavní soud co mluvit. Reálně takhle to je, já jsem si ten nález četl. A jestli to někdo zpochybňujete, tak mi to zpochybnění najděte v konkrétním textu nálezu Ústavního soudu. A proto jsem přesvědčen, že ono přerušení toho projednávání je naší poslední možností, abychom se nad tím vážně zamysleli.
Dovolte mi říct jednu věc. Mrzí mě to, ale musím to říct. Tady pan předseda České strany sociálně demokratické Paroubek rozhodl, že ten, kdo říká, že naopak to posiluje to stanovisko, že tzv. Benešovy dekrety, to znamená zákony a ústavní zákony Ústavodárného shromáždění z let 1945 až 1948, jsou nenapadnutelné, tak podotýkám, že když pan Thun-Hohenstein znovu žádá o zámek Choltice, přestože to Ústavní soud už zamítl ve svém nálezu, tak dnes žaluje na základě v Německu již probíhajícího procesu ratifikace právě podle Lisabonské smlouvy vydání nikoli 100 hektarů, ale 3000 hektarů a zámku Choltice. A odkazuje právě na text Lisabonské smlouvy.
Tak si odpovězme, v jakém jsme tedy právním postavení, a nevyhýbejme se té otázce, protože to rozhodnutí nebude stát možná vás nic, ale občany České republiky to může stát opravdu hodně. Takže ty odpovědi, prosím, uvádějme vždy s tím, abychom se mohli vždycky podívat do očí občanům České republiky a říct, že jsme jednali v dobré víře, že jsme měli dostatek informací a že jsme se rozhodovali podle toho, že jsme si uvědomovali pozitiva a negativa takového rozhodnutí.
***