(15.40 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Lehce se to řeklo, ale trvalo neuvěřitelných 14 let, než se nám vstup do Evropské unie úspěšně podařil. Je dobré si tuto skutečnost právě dnes připomenout.
Pokládám zároveň na tomto místě za spravedlivé konstatovat, že se na tomto procesu podílely všechny novodobé české vlády, tedy vlády vedené v časovém pořadí jak ODS, tak i sociální demokracií. Zatímco při našem vstupu jsme museli bez dalšího akceptovat všechny dosavadní normy Evropské unie, ať již primární či sekundární, schvalování Lisabonské smlouvy jsou onou zásadní příležitostí, kdy poprvé můžeme tento právní základ měnit.
A právě při přípravě svého vystoupení jsem si uvědomil ještě jeden, ovšem velmi významný detail. Zatím nikdy v tomto ohledu jsem činnost vlády neocenil. Chtěl bych tento dluh trochu smazat. Myslím si, že nikoho nepřekvapím, že drtivou většinu vládních kroků od poplatků ve zdravotnictví přes daňové úpravy po konkrétní hospodářskou politiku pokládáme za zásadně chybné. A spolu s námi sdílí tento názor většina české veřejnosti, jak ukázaly nedávné volby. Ale vlastní práce vlády a jejích pracovních týmů na přípravě a podpisu Lisabonské smlouvy patří k tomu lepšímu a možná jedinému, co tato vláda zemi byla schopná přinést a s čím může být relativně spokojena. Mimochodem, je to jediné, o čem jsem přesvědčen, že tuto vládu může také přežít.
Vláda si je jistě vědoma své vratké pozice a velice pozdě a téměř na poslední chvíli začala usilovat o dohodu s opozicí na jakémsi modu vivendi během českého předsednictví. Nechceme být malichernými. Ačkoliv všechny předchozí výzvy sociální demokracie na dohodu zůstaly oslyšeny, jsme v této otázce ochotni se dohodnout. Musí být ale jasné, že urychlená ratifikace těchto smluv v době co nejkratší je pro nás nezbytnou podmínkou pro úvahy o spolupráci s vládou na úspěšném českém předsednictví Rady Evropské unie.
Pan předseda vlády, posílen po svém zvolení na svém kongresu, musí prokázat politickou zmužilost a hlavně musí nést odpovědnost za své vlastní kroky, za svůj vlastní podpis pod smlouvami. Říkám to zcela otevřeně, zcela vážně a nezakrytě. Buď bude Lisabonská smlouva urychleně ratifikována, nebo ať tato vláda zapomene na jakoukoli spolupráci sociální demokracie ohledně českého předsednictví. Je to vstupní a základní podmínka našich dalších kroků. Pokud Parlament České republiky neschválí tuto smlouvu, nebo alespoň pokud nezahájí reálné kroky směřující k ratifikaci - a to je zcela v moci zákonodárců za ODS, protože naše hlasy a hlasy menších koaličních stran, aniž bych chtěl za ně mluvit, jsou jasné - žádnou dohodu o spolupráci v otázce českého předsednictví uzavřít nemůžeme.
Dámy a pánové, politika není vždy jen o možnosti, ale často i o nutnosti. Zákonodárci sociální demokracie leckdy v minulosti upřednostnili obecné potřeby v zájmu státu, kupř. při hlasování o vstupu do NATO, které pro mnohé z nich zdaleka nebylo jednoduchým úkolem, protože myšlenka na zrušení všech vojenských uskupení byla v oné době velmi lákavá. Věřte, že pro mnohé z nich bylo největší lidskou zatěžkávací zkouškou následné humanitární bombardování bývalé Jugoslávie. Bylo to nesmírně těžké, ale dovedli pochopit, že jsme součástí širšího politického a ekonomického uskupení a je nutno tomu přinášet i oběti. Zdá se, že obdobnou oběť budou muset nést i někteří zákonodárci ODS. Ale taková už je odpovědnost politika. Chápu, že jejich rozhodování nemusí být snadné, ale držím jim palce k odvaze. Nám všem přeji, abychom dostáli závazku k Evropě, ve které jistě všichni chceme žít.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní vystoupí s přednostním právem pan místopředseda Vojtěch Filip, připraví se pan Dolejš Jiří. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedo, členové vlády, paní a pánové, nejprve mi dovolte dvě poznámky.
Jedna poznámka směřuje opět k panu premiérovi. Opravdu ještě jednou jsem přemýšlel nad tím jeho vyjádřením, že jsme v roce 1938 zůstali sami, a nemohu se s tím smířit, protože to je historická lež a ten výsledek vedl jenom k válce.
Druhé vyjádření je mého předřečníka. Víte, možná, že se politici smířili s tím, že jsme se po letech, kdy jsme byli mírumilovnou zemí s politikou, která směřovala k míru, stali agresory a propůjčili jsme vlastní území pro přelety letadel, která zabíjela nevinné oběti na území bývalé Jugoslávie. Možná že se s tím politici sociální demokracie smířili, ale občané České republiky se s tím nesmířili dodneška. To mi věřte.
Nyní k samotnému textu. Víte, my tady můžeme mít květnatá slova o tom, jak se budeme podílet na evropské integraci. Můžeme mluvit o tom, že bychom neměli být mimo ten hlavní proud, a říkat, že nás mrzí, že se na tom nebo onom rozhodování nepodílíme, ale je pravda, že každé rozhodování má nějakou cenu. A promiňte mi, nemám v úmyslu se podílet na rozhodování v pozici hadru na podlahu. Takové poklonkování některým rozhodnutím mi vadí, vadilo, ale i vadit bude.
Samozřejmě musím kriticky mluvit o Lisabonské smlouvě ne kvůli svému politickému přesvědčení. Nakonec jsem dialektický materialista a velmi dobře vím, co je to objektivní proces integrace. Možná na rozdíl od jiných, kteří tuto filozofii neuznávají. Ale já se objektivnímu procesu integrace nijak nebráním, jenom hledám v tom objektivním procesu pozici ne svou, ale pozici České republiky, pozici občanů tohoto státu a pozici těch, kteří se musí bránit globálním hrozbám. A takovou globální hrozbou je samozřejmě nejen ekonomická krize, ale i války. V tomto ohledu hodnotím Lisabonskou smlouvu jako druhý nezdařený pokus o integraci Evropy, o integraci Evropy, která je objektivní, která jistě nastane a která bude buď ve prospěch jedněch na úkor druhých, nebo bude na prospěch občanů všech národů Evropy. To je velký rozdíl.
A když skončila práce Konventu, tak jsme většinou hovořili o tom, že ten, kdo chce moc, nezíská nic. A práce Konventu byla takovou prací, kde mělo být dosaženo všeho. Ale dosaženo nebylo ničeho, a to jenom z prostého důvodu, že ti, kteří měli odvahu dát posoudit onen text občanům své země, zjistili, že občané, jejich voliči, ti, pro které by to mělo sloužit, jim nerozumějí, že nechápou, co je to pro ně za výhodu řídit se ústavní smlouvou pro Evropu, stejně tak jako nechápou občané Irska, co je pro ně výhodné na tom, aby se řídili Lisabonskou smlouvou.
Už od roku 2001 jsem hovořil o tom, když jsem viděl prvotní výsledky práce Konventu, že je nesmyslné, nelogické, abychom po lidech požadovali, aby na dobu neurčitě dlouhou schválili přepsanou Amsterodamskou smlouvu, aby jednotlivé ekonomické politiky prohlasovali jako ústavní text, který je neměnný. Ekonomická situace si vyžaduje takové zásahy, že neměnný text by byl brzdou integrace a vedl by nakonec k dezintegraci současného stavu Evropy.
***