(15.30 hodin)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, paní poslankyně. Nyní prosím zpravodaje výboru pro evropské záležitosti poslance Jiřího Bauera a zpravodaje zahraničního výboru poslance Jana Hamáčka, aby postupně odůvodnili usnesení výboru. Prosím, pan poslanec Bauer.
Poslanec Jan Bauer: Vážený pane předsedo, milé kolegyně a kolegové, já se spíše omezím na konstatování stanoviska celého výboru pro evropské záležitosti a ne na stanovisko mé osobní. Dovolte mi, abych vás informoval, že výbor pro evropské záležitosti na své schůzi 4. prosince projednal sněmovní tisk 407. Po diskusi přijal usnesení, že přerušuje projednávání tohoto sněmovního tisku. Děkuji.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní pan poslanec Hamáček. (V sále je hluk.)
Poslanec Jan Hamáček: Děkuji, pane předsedo. Vážené dámy, vážení pánové, já si rovněž nechám svůj osobní názor na tuto materii do rozpravy, do které se tímto hlásím, a omezím se tedy pouze na to, čím jsem byl pověřen, tedy přednést stanovisko zahraničního výboru.
Zahraniční výbor po odůvodnění místopředsedy vlády pro evropské záležitosti doktora Alexandra Vondy, zpravodajské zprávě poslance Jana Hamáčka a po rozpravě: 1. přerušuje jednání a žádá ústavněprávní výbor, aby ve spolupráci s legislativním odborem Poslanecké sněmovny připravily řešení takzvaného vázaného mandátu pro vládu ve věcech rozhodování v Evropské unii, které by bylo posouzeno spolu s druhým čtením sněmovního tisku 407. Děkuji.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. Já ještě jednou poprosím všechny kolegyně a kolegy, aby se ztišili, protože skutečně je nás tady, jak odhaduji podle toho, jak se dívám do sálu, tak s bídou polovina, a naděláte rámus, jak kdyby sněmovna byla plná.
Nyní otevírám rozpravu, do které mám písemné přihlášky. Jako první vystoupí pan poslanec Paroubek, druhý pan poslanec Dolejš Jiří, třetí Jičínský, čtvrtý Exner a pan poslanec Hamáček se přihlásil ve své zpravodajské zprávě. Nyní má slovo pan poslanec Paroubek. Prosím.
Poslanec Jiří Paroubek: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, přezrálé téma ratifikace lisabonských smluv jsme dnes znovu vrátili na pořad našeho jednání. Jestliže před řadou měsíců jsem na tomto místě hovořil o pouhé potřebě jejich schválení, dnes zcela záměrně volím slovo nutnost.
Na téma potřebnosti či účelnosti přijetí Lisabonské smlouvy jsme my, sociální demokraté, snesli už nespočet argumentů. Mnohé jsem uvedl již ve svém příspěvku předneseném na tomto místě, jak jsem předeslal, před mnoha měsíci. Nyní chci hovořit v již kategoričtějších výrazech - o naléhavosti, nezbytnosti a vlastně nutnosti jejich přijetí.
Především se věci změnily tak, že všechny členské země Evropské unie již podrobily tuto smlouvu hlasu zákonodárců, či veřejnosti v případě Irska, a jsme jediným státem Evropské unie, který tak neučinil. To by bylo ostudné vždy, ale před naším prvním a možná i posledním předsednictvím Rady Evropské unie je to ostudné dvojnásobně. Navíc s jedinou výjimkou Irska všechny ostatní státy daly Lisabonské smlouvě své ano a státotvorní představitelé Irska znovu navrhují tuto smlouvu k referendu. Blázniví miliardáři samozřejmě mohou říkat cokoliv, dokonce okrajová politická uskupení mohou říkat cokoliv, ale cokoliv nemůže k této otázce říci strana a její zákonodárci, jejichž předseda tuto smlouvu podepsal.
Od doby schválení Lisabonské smlouvy se změnilo mnoho dalšího. Ať se nám to líbí, či nelíbí, rodí se nové, multilaterální uspořádání světa, ve kterém samozřejmě sice stále hrají vedoucí úlohu Spojené státy, ale o slovo se důrazně hlásí nové mocnosti: Brazílie, Indie, Čína, Japonsko a samozřejmě opět po překonání chaosu 90. let i Rusko. Evropa a Evropská unie se k velmocím nepochybně řadí po stránce ekonomické, ale pro její vnitřní rozháranost s ní bohužel zatím málokdo jedná jako s konzistentní tradiční velmocí.
Globalizace a její negativní důsledky v podobě vše prostupující mezinárodní hospodářské krize jsou další drsnou výzvou, na kterou musíme reagovat. Jedině integrovaná Evropa, Evropa pružnější, méně byrokratická, více akceschopná a o to silnější může v tomto střetu obstát. A to mění rovněž potřebu schválení lisabonských smluv z kategorie potřebnosti na nutnost.
Svým způsobem můžeme být rádi, že senátoři ODS navrhli Ústavnímu soudu její přezkum. Výsledek půlročního přemítání Ústavního soudu se svou brilantní argumentací a navíc jednomyslností svého rozhodnutí byl jedinečnou odpovědí na negaci Václava Klause a na výhrady některých senátorů ODS.
Jistě bychom si všichni dovedli představit ještě větší pružnost a ještě větší demokratizaci rozhodování. Integrační proces je ovšem procesem evolučním, a jak správně Ústavní soud argumentuje, cesta odbyrokratizování Bruselu je postupná. Lisabonská smlouva představuje výrazný pokrok. A nemají pravdu ti, kdo straší před budováním evropského nadstátu. Až na několik výjimek budou Evropský parlament a Rada při přijímání právních předpisů rovnoprávnými zákonodárci, zejména pokud jde o rozpočtový proces či spravedlnost a vnitřní věci. Národní parlamenty budou mít naopak pravomoc vznést proti návrhu námitky, pokud se budou domnívat, že nebyla respektována zásada subsidiarity. Zajímavým prvkem přímé demokracie je možnost, aby 1 milion občanů z většího počtu členských států vyzval Komisi k předložení určitých návrhů. Bude zajímavé vidět, zda bude této iniciativy využíváno.
Nejdůraznější právo však spočívá v tom, že smlouva poprvé uznává možnost členského státu vystoupit z Evropské unie. Těžko je možné hovořit o centralizaci a vytváření nadstátu v podobě Evropské unie, když na druhé straně tytéž smlouvy dávají možnost kterémukoliv státu, pokud se mu integrace nebude líbit, prostě odejít.
Poslední obranou euronegativistů se staly pochybnosti o možnosti prolomení dekretů prezidenta republiky, jinak takzvaných Benešových dekretů. Právě s těmito námitkami se Ústavní soud byť v obecné rovině velmi dobře vypořádal, když uváděl, že přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o lidských právech naopak posiluje jednotu výkladu. Aniž bych chtěl zacházet do podrobností, připomínám, že Mezinárodní soud pro lidská práva otázku restitucí a obdobných právních otázek specifických pro tu kterou zemi řešil vždy velmi citlivě a nezasahoval do právních vztahů, které vznikly a jejichž spornost nastala před přistoupením k této úmluvě tím kterým státem. Když dokonce neúnavný představitel Sudetoněmeckého landsmanšaftu europoslanec Posselt vylučuje možnost změny právního přístupu k těmto dekretům prezidenta republiky, ač je jejich zřejmým odpůrcem, a když stejnou měrou vylučují takovou aplikaci i naši mezinárodně uznávání právní odborníci, jako například profesor Přibáň, nechci už tyto pokusy o blokaci Lisabonské smlouvy dál komentovat.
Vážené kolegyně a kolegové, když naši občané v listopadu 1989 cinkali klíči, vedly se jejich myšlenky mimo jiné jedním směrem - zpátky do Evropy, zpátky tam, kam jsme nepochybně za časů Masaryka a Beneše patřili, a nově tam, kam se Evropa v mezidobí posunula - směrem k novému ekonomickému a politickému uspořádání, tedy k Evropské unii.
***