(11.50 hodin)
(pokračuje Grospič)
Vážené kolegyně a kolegové, oněch 62 novelizací trestního zákona po roce 1990 natolik změnilo pojetí trestního práva hmotného, že jeho současná podoba nemá téměř nic společného se zákonem z roku 1961. Neustále se opakující ideologicky podbarvené argumenty v důvodové zprávě nemají své opodstatnění. Naopak přehlížejí zcela věcné problémy, které přinesl vývoj naší společnosti od počátku 90. let a na nichž se podílely všechny vlády a politické strany, mimo strany komunistické.
Návrh kodifikace trestního práva je založen dle důvodové zprávy na subsidiární úloze trestního práva, tedy na principu ultima ratio jako krajního prostředku ochrany jednotlivců a společnosti. Na druhou stranu je rozporováno materiální pojetí trestného činu jako základu trestní odpovědnosti, kdy je na prvém místě zdůrazňována společenská nebezpečnost činu vymezená formálními kritérii; ta prý v nedostatečné míře neumožňovala poznat smysl pojmu a stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, a byl zároveň chápán jako politický a ideologický pojem.
Mám naopak dojem, že tvůrci nového zákona chápou celý zákon jako politické a ideologické zadání. Materiální znak trestného činu je určitým hodnotovým kritériem, je používán v trestním právu celé řady států a odbourává formalizaci trestního práva. Jestliže předkladatelé hovoří o tom, že v liberálním trestním právu nemá toto místo, neboť to neumožňuje v dostatečné míře právě rozpoznat stupeň nebezpečnosti, ale naopak k vytřídění činů, které mají znaky trestného činu jen zdánlivě, je třeba použít podstatně konkrétnější a jednoznačnějších kritérií, a jestliže tato kritéria však dostatečně nestanoví, pak faktickým nahrazením zásady materiální pravdy dojde k formální kriminalizaci všech potenciální trestných činů. Toto určitě není v zájmu právní jistoty občanů, nelze se s tím ztotožnit, že každé jednání naplňující formální znaky skutkové podstaty trestného činu je potenciálně kriminalizováno a že následně bude zkoumán stupeň společenské nebezpečnosti. Takový přístup je pro nás nežádoucí, nepřispěje k větší míře ochrany občanů, nepůsobí ani preventivně a pro nás je to zcela zásadní problém.
Vláda v důvodové zprávě vytýká nejasnost celé řady skutkových podstat současného trestního zákona. Znovu chci připomenout, že je to dílo oněch 62 polistopadových novelizací. Projdeme-li navržené skutkové podstaty, je v novém zákoně celá řada rovněž nejasných skutkových podstat, a dokonce vysoce třídně zaměřených. Nabízí se spíš otázka, k jakému účelu má vlastně sloužit celá řada takto zabarvených skutkových podstat, zejména např. v hlavě osmnácté - trestné činy proti lidskosti; zda vláda, neschopna řešit skutečné problémy, nehledá nástroj, jak utlumit potenciální soupeře, či nechystá si nástroj na možné protesty proti své asociální politice. Možná i k tomu má sloužit snaha o liberalizaci trestního práva.
Na druhou stranu lze uvítat rozdělení trestných činů na přečiny a zločiny. Chtěl bych však upozornit na určitý rozpor obsažený v novém návrhu trestního zákona týkající se výkladu pojmu úmysl a nedbalost. Chci upozornit na jedné straně na široký výčet trestných činů, na něž se vztahuje účinná lítost, a na druhé straně v paragrafu 35 vyloučení z promlčení pod písm. a) a c) bude zakládat celou řadu procesních komplikací a znovu dá možnost otevřít věci již jednou pravomocně ukončené.
Ano, návrh trestního zákona v sobě soustředil trestné činy, které se dotýkaly hodnocení let 1948-1989. Bezuzdná kriminalizace a srovnávání nacismu s komunismem, tak jak je obsažena v zákoně, je pro nás zcela nepřijatelná a politicky účelová a zapadá jen do rámce současné vlády a jejího premiéra. Má odvést pozornost společnosti od faktu, že současná vláda není schopna vypořádat se s nárůstem kriminality, která trápí občany, a s přeplněností věznic. Tak potřebuje neustále roztáčet kola strašáku minulých dob. My toto odmítáme a odmítáme kriminalizaci období před listopadem 1989, prezentaci této doby jako doby nesvobody a její srovnání s nacismem! Chceme se věcně zabývat problémy občanů, kriminalitou, která je nesmírně dnes tíží. To nemá nic společného s věcnou diskusí o koncepci a pojetí trestního práva v ČR.
Dal by se dnes probírat jeden institut za druhým a rozebírat jednotlivé zásady trestního kodexu, na nichž je postaven. Ale sám předložený zákon je těhotný celou řadou rozporů a prolomením právě oněch důvodů obhajovaných v obecné části a ukotvených následně v části zvláštní. Dovolte mi k tomu několik dalších poznámek.
Rekodifikace neodstraňuje problémy současné právní úpravy, naopak přináší další nejasnosti do konkrétních ustanovení jak obecné, tak zvláštní části. Je odstraněn již zmiňovaný materiální znak, což ve svých důsledcích i přesto, kdy budeme předpokládat plné využívání oportunity zavedené nově pro státního zástupce v trestním řádu, přinese značné zatížení administrativou pro složky policie, která je stále vázána zásadou oficiality a legality, a tedy bude muset stíhat a přijímat oznámení a přijímat každou napadlou věc v rozsahu, jak ukládá trestní řád. Následně může být státním zástupcem trestní řízení odloženo, nebo trestní stíhání zastaveno. Ano, značná neefektivita tohoto postupu je zde ale zcela zřejmá. Vedle tohoto hrozí také manipulace s trestním řízením za účelového využívání stanovené oportunity bez zákonných korektivů - viz současné korupční kauzy bývalého premiéra (správně vicepremiéra) Čunka a celá řada dalších příkladů.
V současné době např. dojde trestní oznámení na podezření z úvěrového podvodu v prvním odstavci, kdy je zřejmé, že úvěr je řádně splácen, osoba není trestána, řádně plní své smluvní závazky a tohoto jednání se dopustila pouze v souvislosti s momentální situací např. tím, že pozměnila výši příjmu z toho důvodu, aby na úvěr dosáhla. Policista v případě odstranění materiálního znaku sám může ihned pro nedostatek materiální stránky oznámení odložit. Nemusí dále objasňovat skutečnosti a shromažďovat důkazy. Po rekodifikaci, kdy bude odstraněn materiální znak, musí zpracovat celé trestní oznámení, vyslechnout osoby, opatřit listinné důkazy, a teprve poté bude moci státní zástupce zvážit, zda podle nových ustanovení trestního řádu za využití oportunity trestní řízení odloží.
Jiný příklad. Kodex neřeší primární a sekundární objekty trestného činu, přestože v dnešní praxi současná právní úprava přináší potíže, jež ve svých důsledcích krátí práva občanů. Například pachatel, jemuž je svěřena věc v hodnotě přes 5 mil. Kč na leasing k užívání, před doplacením leasingu věc prodá jiné osobě s tvrzením, že věc je jeho vlastnictvím. V době prodeje zbývá na leasingu uhradit např. 100 tis. Kč. Během řízení je věc kupujícímu odňata a vrácena leasingové společnosti, a to i přesto, že kupující pachateli uhradil celou kupní cenu ve výši 5 mil. Kč. Podle aktuální judikatury musí být předmětné jednání kvalifikováno pouze jako zpronevěra podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona se sazbou do tří let. Poškozeným u tohoto trestného činu je pouze leasingová společnost,
které byla věc vrácena, a kupující, který zaplatil řádně částku 5 mil. korun. A je zcela zjevně podveden - nemá ani vozidlo a nemůže ani uplatnit svůj nárok v trestním řízení, neboť toto jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin podvodu na jeho osobě. Kupující se musí svých práv domáhat u civilního soudu a zaplatit předem soudní poplatky k vydání částky přes 5mil. korun. Nový zákon tuto trestní situaci neřeší a naopak v duchu celého trestního zákona snižuje trestní postih za trestný čin zpronevěry.
Novela také nepracuje s platnou judikaturou Nejvyššího soudu ČR a nově zavádí skutkové podstaty, z nichž využívá vágní pojmy, které jsou v dnešní době problematicky užívány a jsou předmětem opakovaných podnětů u Nejvyššího či Ústavního soudu, a ve vlastní praxi činí dokazování znaků popsaných těmito vágními pojmy značné obtíže.
Uvedu ještě jeden příklad. V paragrafu 127 podle nového zákona "soustavné páchání". Co se rozumí soustavným, není nikde zákonem definováno, přičemž jasná judikatura Nejvyššího soudu ČR za určitých podmínek za soustavné považuje i jednorázové - u trestného činu podle paragrafu 118 - neoprávněné podnikání:
***