(9.30 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Konstatuji zde, je to korektní říci, že mnohé z těchto věcí jsou i součástí českého platného právního řádu. Je dobré to zde říci, aby zde nebyl tvořen dojem, že současné české platné právo nechrání české občany před diskriminací. Tomu tak samozřejmě není. Tento právní předpis ovšem je obecný a dává dohromady jednotlivé dílčí partikulární úpravy.
Chci konstatovat, že tomuto právnímu předpisu byla věnována mimořádná pozornost v rámci diskuse na výborech. Tento návrh zákona byl projednán stálou komisí pro rovné příležitosti, která doporučila Poslanecké sněmovně schválit vládní návrh. Dále pak byl projednán tento návrh výborem pro evropské záležitosti, který nepřijal žádné usnesení, dále pak byl návrh projednán petičním výborem, a to dne 27. listopadu 2007, který doporučil přijmout usnesení, ve kterém se vysloví souhlas s tímto vládním návrhem, a současně tento petiční výbor schválil pozměňovací návrhy.
Zde je korektní říci, a já to říkám za vládu, která se o tomto tématu též bavila, že petiční výbor ve svém usnesení doplnil tzv. actio popularis, jinými slovy možnost právnických osob podat žalobu k soudu v případě, že se diskriminace týká neurčitého, nebo chcete-li, neurčeného počtu osob. Jinými slovy, stanovit si zde možnost právnických osob, žalovat v případě, kdy diskriminace se týká takto neurčených osob, to znamená vedle práva těch, kteří jsou poškozeni diskriminací, by toto právo měla mít i jiná osoba. Osobně konstatuji za sebe a za vládu, že s takto pojatým návrhem nesouhlasíme. Domníváme se, že se jedná o osobnostní právo bránit se proti diskriminaci, a tudíž má být dáno občanovi, který má pocit a má též k tomu důvodné předpoklady, že byl diskriminován, aby se obrátil na soud. Myslíme si, že toto právo by měl mít konkrétní občan, konkrétní případná oběť diskriminace, nikoliv někdo jiný, nějaká jiná právnická osoba, která by takto postupovala za občana. Vycházíme též z principu, že každý má hájit svá práva, má mít k tomu dané instrumenty, a proto obhajoba ze strany třetích osob v této podobě nám připadá nadbytečná. To nikterak nebrání tomu, aby občanský sektor vypomáhal obětem diskriminace a aby si oběti diskriminace nechaly od občanského sektoru, který se specializuje na tuto oblast, od jednotlivých občanských sdružení poradit, či případně se nechat před civilním řízením zastupovat v podobě např. obecných zmocněnců. Tolik na vysvětlenou, proč tuto část návrhu petičního výboru považujeme za nadbytečnou a proč vláda s tímto nesouhlasí.
K projednávání v ústavněprávním výboru - to byl poslední výbor, který projednal tento návrh zákona, byl též garančním výborem - chci konstatovat, že v zásadě souhlasíme s usnesením ústavněprávního výboru. Jako nejzávažnější část diskuse, která probíhala v ústavněprávním výboru a která možná bude probíhat i teď ve druhém čtení, byla tematika, kdo má nést důkazní břemeno v takovýchto sporech. Zda ten, kdo podává návrh, navrhovatel, nebo ten, kdo je žalován, to znamená odpůrce, či případně má dokazování být svěřeno soudu. Já si myslím, že to je velmi citlivá otázka, kde se prolíná několik rovin, jak rovina morální, po kom má být spravedlivě požadováno, aby nesl důkazní břemeno, tak rovina efektivity soudního řízení, to znamená je třeba zvolit takové pravidlo, které nepovede k neúměrnému prodlužování soudního řízení a zavalení českých soudů.
Ústavněprávní výbor přijal řešení, kdy novelizuje § 120 občanského soudního řádu, který vysloveně konstatuje, že se důkazní povinnost přenáší na soudy. Doplňuje se tak výčet dokazování v rámci tzv. nesporného řízení. Zde já konstatuji za Ministerstvo spravedlnosti, že jsme ochotni respektovat tento návrh, ale zdůrazňuji, že jej nepovažujeme za ideální, protože povede právě k již zmiňovanému prodlužování délky soudního řízení a k tomu, že tedy soudy budou nuceny provádět dokazování, a to i v případě, že ty důkazy nebudou účastníky navrženy. Myslím si, že je možné uvažovat ještě o dalších kompromisních řešeních toho, kdo a jak má nést důkazní břemeno, a doufám, že takovýto kompromisní návrh zde bude ještě v rámci druhého čtení diskutován. Alespoň takto mi to bylo těmi poslanci, kteří se touto otázkou zabývají, avizováno.
Dovolte mi tedy, dámy a pánové, na závěr říci, že v zásadě až na věci, které zde byly zmíněny, to znamená ta část usnesení petičního výboru a ta část usnesení ústavněprávního výboru, jsou ostatní části usnesení v zásadě kompatibilní s návrhem, jsou v souladu s tím, co navrhuje vláda, a nezbývá mi tedy, než poděkovat poslancům, kteří se nadstandardně věnovali tomuto složitému sněmovnímu tisku. A dovolte mi tedy, abych vás požádal, abychom tento tisk propustili do dalšího čtení. Děkuji vám.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: I já vám děkuji, pane ministře. Návrh jsme v prvém čtení přikázali k projednání petičnímu výboru, ústavněprávnímu výboru, výboru pro evropské záležitosti a stálé komisi Poslanecké sněmovny pro rovné příležitosti. Usnesení výboru a komise vám byla rozdána jako sněmovní tisky 253/1 až 3. Výbor pro evropské záležitosti předložil záznam z jednání, který vám byl rozdán jako sněmovní tisk 253/Z.
Nyní prosím, aby se slova postupně ujaly zpravodajka petičního výboru paní poslankyně Zuzka Bebarová-Rujbrová, zpravodajka ústavněprávního výboru paní poslankyně Eva Dundáčková a zpravodajka výboru pro evropské záležitosti a současně stálé komise pro rovné příležitosti paní poslankyně Anna Čurdová. Prosím tedy, vážená paní poslankyně Bebarová-Rujbrová, máte slovo.
Poslankyně Zuzka Bebarová-Rujbrová: Paní místopředsedkyně, kolegyně a kolegové, petiční výbor přijal na své 15. schůzi 27. listopadu 2007 usnesení č. 96, kterým doporučil Poslanecké sněmovně, aby návrh zákona o rovném zacházení a právních prostředcích před diskriminací a o změně některých zákonů, antidiskriminační zákon, podle sněmovního tisku 253, přijala ve znění schválených pozměňovacích návrhů.
Já bych k tomu pouze dodala, že v prvém čtení návrhu zákona o rovném zacházení jsem vyslovila pochybnost, zda zákon, který brojí proti diskriminaci spíše svým názvem než obsahem, vůbec potřebujeme, když daleko silněji garantuje požadavek rovnosti občanů Listina základních práv a svobod a je zakotven i v dalších předpisech. Současně jsem ale vyjádřila přesvědčení, že vládní návrh bude bez větších výhrad přijat už proto, že jsme jediným státem Evropské unie, který dosud tento zákon nemá. Ona asi i Evropská unie vychází spíše z názvu nežli z obsahu.
Rozprava v prvém čtení mě překvapila svojí kritičností k vládní předloze zprava i zleva. Návrh na zamítnutí nebo vrácení k přepracování sice nepadl, ale zdálo se, že jenom tak tak. A diskutující kritici vyjadřovali odhodlání návrh přepracovat. Ale jak se zdá, vědomí tlaku Evropy vedlo spíše k rezignaci. I nevládní organizace na semináři, který jsme k tisku uspořádali, nepředvedly očekávanou razanci. Ústavněprávní výbor dokonce použil tento tisk k okleštění platné legislativy, když přenesl důkazní břemeno z diskriminujícího na diskriminovaného.
Vše tedy nasvědčuje tomu, že přijmeme zákon, který rozšíří okruh těch, které nikdo nečte.
Já bych uvítala, kdybychom se v následné rozpravě pokusili dát formě i obsah. A v této souvislosti bych ráda vysvětlila, proč se o to pokusil petiční výbor umožněním žalob ve veřejném zájmu, tedy žalob, ve kterých by např. občanské sdružení, které hájí práva určité skupině osob, mohlo žalovat případy diskriminace.
Jsem si vědoma toho, že vážné případy diskriminace, např. v pracovněprávních vztazích, budou pravděpodobně věcí individuální, kde diskriminovaný zaměstnanec nebo zaměstnankyně se bude u soudu vůči zaměstnavateli domáhat svých práv.
***