(10.20 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
A tak jsem si koupil knihu, kterou pan Krejčíř napsal. Tam jsem se dozvěděl, kdo všechno co spáchal, kdo koho uplácel apod. A není tam kapitola o českém zázraku. O českém zázraku, jak vydělat takové peníze, jak je vydělat poctivě, jak je poctivě zdanit, aby mi potom 4,5 miliardy zbylo ve skříni. Tato kapitola tam chybí. Aspoň Jan Antonín Baťa napsal knihu, jak budovat stát pro 40 milionů lidí, ale tato kapitola v této knize chybí, takže já jsem litoval ty peníze, které jsem za tu knihu dal, protože v té knize tato informace není. Opět proto, že chybí základní nástroj, že se nemáme omezovat zákonem, jakou cestou se ptát, ale že máme právo se ptát, jak kdo k majetku přišel.
A teď k tomuto zákonu. Tento zákon dává pouze návod, jak se všem povinnostem vyhnout. Žádný jiný návod nedává, protože jestliže se říká, že přiznání musím dát já, někdo ke mně, manželka, u někoho družka, registrovaný partner, tak není problém tyto peníze převést na někoho, kdo je mimo tento okruh, nějaké další osobě, a potom řeknu, když se někdo zeptá, co vám já budu sdělovat, nemám povinnost vám ze zákona sdělit vůbec nic.
Já se ptám, co jsme se za celou dobu, co tento zákon platí, dozvěděli podstatného jako veřejnost nebo co se dozvěděli voliči jako veřejnost? Vůbec nic. A navíc to, co se stalo v novinách, považuji já opět za příklad, který nemá být pokryt zákonem. Jestliže zákon dává někomu ochranu, že některé informace se nesdělí v novinách, není možné přejít mlčky to, že noviny tyto informace, ačkoli je zveřejnit nesmějí, je zveřejní, nejsou to za potrestány, protože se říká, že se má jít touto cestou. Je to pouze poptávka po populismu, po ničem jiném. Podle mého názoru každý má právo jako volič vědět o svém poslanci všechno. A kdo je poctivý, poctivě sdělí, i jaké jsou jeho majetkové poměry. Politické strany se k tomu mohou zavázat, mohou jasně říci, kam až půjde závazek jejich kandidátů. Může to každý udělat sám za sebe. Jenom, prosím vás, nepišme komplikované zákony, které dávají pouze návod, jak se této povinnosti vyhnout. Dosud se veřejnost nic podstatného nedozvěděla při použití tohoto zákona a tento zákon to pouze zkomplikuje.
Kdybych já byl běžný občan a poslouchal výklad pana poslance Kaly, při vší úctě to bylo tak komplikované, že jsem nepochopil, jak to mám všechno udělat, abych se dozvěděl to, co se dozvědět mám. Podle mého názoru kulturu změníme tím, že se sami zkulturníme, ne tím, že ten zákon učiníme komplikovanější. Z tohoto důvodu navrhuji, aby tento návrh byl zamítnut, abych hledali jiné cesty, než jsou tyto. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Mám zde již písemnou přihlášku pana poslance Radima Chytky, ale pan poslanec Zdeněk Jičínský chce ještě fakticky reagovat. Prosím tedy, ještě pan poslanec Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, jenom krátkou poznámku k tomu, co tu říkal pan ministr Svoboda. S řadou jeho argumentů lze jistě souhlasit, ale je tu jedna základní otázka, kterou bychom si měli položit a kterou zejména strany na pravici by měly v této souvislosti zodpovědět - proč tak dlouho, po řadu let, bránily jakýmkoli návrhům na přijetí zákona o majetkových přiznáních? Kdybychom měli i zákon o majetkových přiznáních, řada věcí by byla jasná a nemuseli bychom čelit různým podivným mediálním útokům.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: A teď opět faktická připomínka, pan poslanec Radko Martínek, na vystoupení pana ministra Svobody. Prosím.
Poslanec Radko Martínek: Ano, pane místopředsedo. Já jsem velmi rád, že tady pan kolega Svoboda promluvil tak, jak promluvil, protože jsem z toho vyrozuměl, že určitě by považoval za přínosnější plošná majetková přiznání, kde by takové ty převody nemohly být.
Ale potom mě jedna věc docela zaráží. To, co tady bylo řečeno, bylo moc hezké. Škoda, že jste to, pane kolego, neporadil svému předsedovi. Měli bychom tady o jednu trapňárnu míň. (Potlesk poslanců ČSSD.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Pan ministr Svoboda ještě neskončil. Prosím, pokračujeme.
Ministr vlády ČR Cyril Svoboda Vážený pane místopředsedo. To, co teď říkám, není plédování pro majetková přiznání, ale pro to - a poslouchejte přesně, co jsem řekl, a můžete se na to podívat ve stenozáznamu - že my, co soutěžíme o politickou přízeň, máme zvýšenou odpovědnost vůči voličům a záleží na každém z nás, co a jak sdělíme. Záleží také na politické straně, jak se třeba zaváže k tomu či onomu postupu. To je podle mě kultura, kterou máme jít, protože kdo chce, tak sdělí, kdo nechce, nesdělí, i kdyby ten zákon byl napsán jakkoli. Nedělejme si iluzi o tom, že tento zákon něco dramaticky změní.
To není tedy volání po žádné právní úpravě, žádných jiných majetkových přiznáních nebo něco podobného, protože, znovu říkám, spíš jde o tu kulturu a jejími nositeli jsme my. To bychom také mohli mluvit o tom, že by mohla být všechna daňová přiznání pouze veřejná. Tohle mají ve Švédsku, kde všichni zveřejňují své daňové přiznání a jsou komukoli k dispozici. Těch inspirací je hodně, ale podle mě česká kultura je v rukou lidí, nikoli v těch nástrojích, o kterých tady mluvíme.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Pane ministře, své kolegy jste svým vystoupením ovšem neuklidnil. Mám tady opět faktické připomínky - pan poslanec Zdeněk Jičínský, pan poslanec David Rath a další.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, zdá se mi, že vystoupení pana ministra Svobody obsahovalo opravdu logický rozpor, protože on řekl, že není pro majetková přiznání, ale zároveň se vyslovil v tom směru, že by mělo být jasné, jak kdo k majetku přišel, aby soud nevracel miliony, které jsou někde v nějaké krabici od bot. Možná že měl na mysli výrok soudu, který vrátil miliony odsouzenému Srbovi.
Pokud tedy nebude o těchto majetkových poměrech jasno, tak potom takovéto věci samozřejmě musí být a soud neměl jinou možnost, než ty peníze vrátit, protože nebylo prokázáno, že by souvisely s jeho kriminální činností.
A to, co pan ministr Svoboda říkal o té kultuře ve skandinávských zemích, tak v tomto ohledu si myslím, že my jsme v takové zvláštním stadiu, že hodnotová škála v době té veliké transformace zdaleka není ustálená a měli bychom jaksi postupně nějakou hodnotovou škálu vytvářet. A v tomto směru si myslím, že skandinávské státy z tohoto hlediska by měly být vzorem. Tam skutečně o majetkových poměrech každého se ví. Policista, když uděluje pokutu za dopravní přestupek, tak z identifikační karty toho původce hned ví, jaké jsou jeho majetkové poměry, a i to je hledisko, kterým se řídí při udělování pokuty.
Řekněme si tedy prostě, co chceme - chceme-li tu džungli trpět dále, anebo chceme-li z ní udělat nějaký přehledný, k životu slušný prostor.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Nyní požádám pana poslance Ratha a reagovat chce také Stanislav Křeček. Prosím, nyní David Rath.
Poslanec David Rath: Děkuji. Dámy a pánové, já souhlasím s panem ministrem Svobodou, že by bylo fajn, kdyby se lidé chovali a priori slušně a dodržovali určitá nepsaná pravidla, a zákony bychom pak nepotřebovali. Nepotřebovali bychom zákon upravující pohyb na komunikacích, protože všichni by jezdili tak, jak mají, dávali si přednost a chovali se k sobě slušně. Bohužel, spoléhat na to v lidské společnosti moc nelze, a od toho jsou zákony.
Já jsem také zastánce toho, aby byla plošná majetková přiznání třeba pro lidi, jejichž majetek je vyšší než 10 milionů, 5 milionů, to je jedno, kde se ta hranice nastaví, aby tím nebyli, řekněme, obtěžováni běžní občané a postihlo to skutečně jen tu špičku, kde je dobře vědět, kde k těm milionům v krabici případně přišli. Ale vzhledem k tomu, že se nepodařilo sociální demokracii tento zákon opakovaně prosadit, tak aspoň chceme jít tím směrem u těch skupin obyvatel, u kterých je vyšší nebezpečí korupce a kteří by měli umět přiznat a jasně stanovit, kde ke svým penězům a majetkům přišli. Jsou to lidé, kteří rozhodují o společnosti, tedy politici, ale i mnozí další, jak ten zákon stanoví. A mělo by toto být jasné ze zákona. Nemůžeme přece spoléhat na to, že ti všichni jsou slušní.
***