(15.40 hodin)
(pokračuje Janeček)
Znovu opakuji: Nikdy v tomto sporu nešlo o pacienta. Šlo o to, kdo bude kontrolovat 200 miliard, kdo bude mít sponzory, kdo si na tom namastí kapsy! Kdyby tady totiž šlo o pacienta, budeme kontrolovat kvalitu a efektivitu poskytované péče. Ale tu přece nekontrolujeme, protože jsme zde hlasováním určili, která nemocnice je pro pacienty dobrá a která pro ně není dobrá, ačkoliv nikdo z vás tady neměl ani řádku o kvalitě jednotlivých nemocnic. Tedy prosím vás, neohlupujte lidi. Říkám ještě jednou - ohlupujete je za jejich vlastní peníze, jejichž výše je napsána na těchto papírech.
Vážení přátelé, až příště budete chtít, aby někdo obhajoval program sociální demokracie, pozvěte si někoho, kdo o tom něco ví.
Děkuji vám. (Potlesk poslanců v pravé části sálu.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Já bych nyní požádal konečně paní poslankyni Lucii Talmanovou, která je řádně přihlášena v pořadí, aby se nyní teprve dostala ke slovu.
Prosím, máte slovo. Připraví se pan poslanec Tluchoř.
Poslankyně Lucie Talmanová: Krásné odpoledne naší bezpochyby poslední schůzi. Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové, opravdu málokterému návrhu zákona byla věnována taková pozornost jako sněmovnímu tisku 810, ale současně málokterý návrh zákona s tak obrovským dopadem, jako je právě tento, vznikal tak výrazně nestandardním legislativním postupem.
Když se tedy pan ministr tady divil, že toto téma je stále ještě atraktivní, je třeba říci, že samozřejmě atraktivní je ne díky tomu, že nás již jen pár dní dělí od parlamentních voleb, ale že atraktivnost tohoto tématu je daná oprávněným zájmem 10 milionů potenciálních nebo skutečných pacientů, občanů této republiky, na zachování dostupnosti a kvality zdravotní péče, která je tímto zákonem vážně ohrožena.
Já jsem se domnívala, bezpochyby marně - protože z té rozpravy to vypadalo téměř tak, že to je vládní návrh zákona - že v okamžiku, kdy prezident republiky využije své pravomoci, která je mu dána článkem 50 Ústavy České republiky, a tento zákon nám takzvaně vrátí, že někdo ze zástupců předkladatelů zde provede odbornou polemiku se stanoviskem prezidenta a bude se nás snažit přesvědčit o tom, že tento zákon máme schválit. Většinou zde jako zástupce předkladatelů vystupoval pan poslanec Krákora. Ten té své možnosti nevyužil. Já jsem nabyla dojmu, že tedy možná se stanoviskem prezidenta souhlasí. Kdyby tomu totiž bylo naopak, tak by svoje výtky k němu zde sdělil. Ono to ale také může být tím, že to stanovisko prezidenta třeba nečetl, i když jsme celý minulý týden zažili v tisku mnoho více či méně odborných polemik s tímto stanoviskem prezidenta. A já si dovolím minimálně, nebo alespoň tím, že z tohoto stanoviska zde budu citovat, tuto rozpravu vyvolat. A byla bych opravdu velmi ráda, kdyby předkladatelé splnili svoji z mého pohledu povinnost a k tomuto stanovisku se vyjádřili, nebo s ním tedy souhlasili.
Pan prezident je přesvědčen, že české zdravotnictví potřebuje zásadní systémovou změnu. V každém případě zákon o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních nám vrací, neboť tento zákon dle jeho pohledu tuto potřebnou změnu nepřináší. A protože k řešení vážných problémů českého zdravotnictví -
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Pardon, paní kolegyně, já bych jenom poprosil o klid Petra Šuláka, který přece jenom, mám pocit, vás asi trochu ruší. Děkuji za pochopení.
Poslankyně Lucie Talmanová: Mě to od pana kolegy Šuláka neuráží, když mi huhlá za zády.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: To je dobře. Tak, prosím.
Poslankyně Lucie Talmanová: Budu pokračovat v citování výtek pana prezidenta k našemu oblíbenému zákonu.
Zákon ve své logice znamená opouštění principů, na kterých se celá naše společnost a s ní i zdravotnictví vyvíjely od listopadu 1989, tj. na úctě k soukromému vlastnictví, k pluralitě vlastnických vztahů, ke svobodné volbě lékaře a zdravotnického zařízení.
Zákon v této své podobě zdravotnictví destabilizuje, zbytečně rozděluje lékaře a další zdravotníky, vyostřuje politickou atmosféru v zemi a zneklidňuje pacienty a celou českou veřejnost. Vytváří navíc falešný dojem, že se takzvanou neziskovostí nemocnic řeší finanční krize zdravotnictví.
Zákon je odmítán nemalou částí zdravotníků - viz prohlášení a akce krizového štábu lékařů, lékárníků a nemocnic a dalších sympatizujících zdravotnických organizací. Setkává se s důrazným a zcela jednomyslným nesouhlasem krajských samospráv - viz dopis předsedy Asociace krajů České republiky pana Tošenovského ze dne 2. května 2006. A byl drtivou většinou, počtem hlasů 57 : 5, zamítnut Senátem.
A odmítnut byl v podstatě i samotnou vládou v jejím usnesení ze dne 1. prosince 2004. Vláda ve svém tehdejším stanovisku k poslaneckému návrhu zákona napsala, že jde "o návrh nepropracovaný, nekomplexní, mající četné věcné a legislativní nedostatky". Považovala ho za "nesystémový, dílčí krok", což je názor, který je oprávněný i nyní, kdy byl v průběhu dlouhého parlamentního projednávání zákon v řadě věcí pozměněn. Prostřednictvím tohoto zákona tolik potřebnou změnu systému zdravotní péče a jeho financování nelze zahajovat. Vláda tehdy napsala dokonce i to, že by tento zákon mohl vést k další eskalaci nehospodárnosti systému a neefektivnímu čerpání veřejných prostředků.
Za velmi problematickou vláda tehdy považovala transformaci zdravotnických zařízení, jejichž zřizovatelem jsou kraje a obce, na veřejnoprávní zdravotnická zařízení přímo ze zákona, což lze považovat za zásah státu do samostatné působnosti krajů a obcí, který není v souladu s ústavním pořádkem. Toto sice v konečné verzi zákona už tak bezprostředně a přímo napsáno není, ale transformace zdravotnických zařízení na veřejná nezisková zařízení bude vynucena ekonomickým tlakem, který bude soukromý. A jakýkoliv další nestátní sektor víceméně bude přinucen tento krok i bez zákonného příkazu učinit. Pro tyto subjekty to představuje radikální změnu podmínek jejich fungování, a to v podstatě bez jakékoliv kompenzace. Žádnou náhradu za omezení jejich vlastnického práva zákon vlastníkům nepřiznává. Nevypořádává se ani s existencí zahraničních investorů v českých zdravotnických zařízeních a s možným zmařením jejich investic v důsledku platnosti tohoto zákona. To může vést k řadě mezinárodních arbitráží na jejich ochranu a ke vzniku problémů typu Nomura.
Je možné očekávat celou řadu dalších problémů. Pan prezident ve svém stanovisku uvádí, že má například k dispozici dopisy z léčeben dlouhodobě nemocných, ze kterých plyne, že se ty nemocnice, které na veřejně neziskový model nepřistoupí, resp. které se nestanou součástí nově vytvořené sítě, ocitnou ve vakuu, že jim hrozí likvidace a že budou jejich pacienti vystaveni nebezpečí ztráty lékařské péče za dosavadních podmínek.
Pouze nemocnice vyjmenované v zákoně mají zaručeny smlouvy se zdravotními pojišťovnami, ač je zřejmé, že v našich podmínkách žádná nemocnice zaměřená pouze na přímo platící klienty přežít nemůže.
Z ústavního hlediska je nepřijatelné i to, že se zákonem nepřiměřeně institucionalizuje postavení České lékařské komory, která touto cestou získává zákonný podíl na rozhodování ve věcech dostupnosti zdravotní péče.
Zákon zvýhodňuje veřejná nezisková zdravotnická ústavní zařízení a v podstatě vytváří nátlak na to, aby ostatní typy zdravotnických zařízení přešly na tuto formu. Tím je porušeno pravidlo zakotvené v odst. 1 čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ten stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Cílem tohoto zákona je však vytvoření výhodného prostředí pro existenci a provoz nemocnic pouze veřejného typu namísto toho, aby bylo vytvářeno vhodné prostředí pro všechny vlastnické formy.
S tímto stanoviskem nám pan prezident tento návrh zákona vrátil a s tímto stanoviskem zástupce předkladatelů pan kolega Krákora se zatím neobtěžoval polemizovat.
Když stručně shrnu naše výtky, které zde byly dostatečně představeny v hodinách a hodinách rozpravy nad tímto zákonem, nemohu upustit od toho, že jsem přesvědčena, že tento návrh zákona stále omezuje, či spíše přímo ohrožuje dostupnost a kvalitu zdravotní péče, a to včetně péče o staré a chronicky nemocné spoluobčany; že tento návrh zákona omezuje přístup ke zdrojům veřejného zdravotního pojištění; že tento návrh zákona představuje zcela nesystémový vážný zásah do sítě nemocnic; že tento návrh zákona významně diskriminuje provozovatele nestátních zdravotnických zařízení; a také že tento návrh zákona pro mnohé zdravotníky představuje následné ohrožení poskytování ambulantní péče vně neziskových zařízení. O tom všem jsem stále přesvědčena.
***