(15.50 hodin)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji za uvedení nebo za stanovisko k návrhu vrácenému prezidentem. Ptám se, jestli se chce vyjádřit také zpravodaj výboru pro sociální politiku pan poslanec Miroslav Opálka. Ne. Pan poslanec Vladimír Říha? Také ne.
Otevírám rozpravu. Mám tady přihlášky. První se přihlásila paní poslankyně Alena Páralová a pan poslanec Miroslav Beneš. Prosím nejdřív paní poslankyni Alenu Páralovou.
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo Sněmovny, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, prezident republiky využil své pravomoci a vrátil nám zákon o nemocenském pojištění ze dne 14. března 2006. Prezident republiky odůvodňuje své stanovisko takto - cituji:
"Za prvé. Zajištění zaměstnance v nemoci buď je veřejným statkem, a pak má být nemocenská placena z veřejných peněžních prostředků, které pro tento účel stát získává z obecných daní, případně ze specifické daně, která u nás dostala název nemocenské pojištění. Nebo je statkem soukromým, a pak si toto zajištění v nemoci musí platit zaměstnanec ze svého běžného příjmu nebo ze svých úspor anebo se musí sám nemocensky pojistit.
V České republice dosud neexistoval systém druhý, nýbrž systém první. O výhodách či nevýhodách toho či onoho systému je možné přinášet řadu argumentů, ale jde o systémy koncepčně logické.
Takový ale není návrh převést platbu nemocenské na zaměstnavatele. Ten je pokusem o vytvoření systému, který nemá žádné rozumné opodstatnění. Argumentem nemůže být, že ho používají některé jiné země. Není žádný důvod, aby nemocenskou platil zaměstnavatel, protože zaměstnavatel zodpovědnost za osobu zaměstnance jako celek nemůže mít. To by mohlo být opodstatněné pouze v systému, v němž zaměstnavatel vlastní zaměstnance, což z historie známe jen a jedině z éry otrokářství."
Pan prezident dále říká: "Pokus převádět platby tohoto typu na zaměstnavatele, je snahou změnit náš socioekonomický systém ve směru korporativismu, a ten neodpovídá našemu ústavnímu pořádku."
Za druhé pan prezident říká: "Je-li finanční zajištění zaměstnance v nemoci a na něj navázaná platba nemocenské přiznána státem jako veřejný statek, pak je logické, že stát - úspěšně či neúspěšně - kontroluje, zda zaměstnanec nemocný je či není, resp. zda se v době nemoci skutečně léčí. Stát k tomu má či mít může adekvátní metody kontroly. Nic takového nemá a mít nemůže zaměstnavatel a zákon mu žádné takové pravomoci ani nedává. Přestože by zaměstnavatel platil náhradu mzdy, neměl by možnost kontrolovat, zda je tato náhrada mzdy oprávněná. Proto jsou zcela chybné argumenty, že princip poskytování náhrady mzdy zaměstnavatelem představuje určitou formu zainteresovanosti zaměstnavatelů na pracovní neschopnosti svých zaměstnanců. Zaměstnavatel nemůže dělat nic zpětně, maximálně může něco dělat dopředu. A právě to je špatné.
Za třetí. Zaměstnavatel by byl tímto systémem motivován k takovému výběru zaměstnanců, který podle jeho názoru minimalizuje nemocnost. To znamená, že by docházelo k diskriminaci zaměstnanců podle věku či podle jakéhokoliv jiného sklonu k nemoci. Tento zákon by tak zvyšoval nezaměstnanost a vedl by k diskriminaci zejména starších a zdravotně handicapovaných zaměstnanců."
Konečně za čtvrté říká pan prezident toto: "Snížení pojistného placeného zaměstnavatelem z 3,3 % na 1,4 % znamená pro zaměstnavatele nespornou daňovou úlevu, ale úlevu s nejasným efektem. Připustíme-li na okamžik, že jsou správné propočty vlády, že tím zaměstnavatelé jako celek získávají, neříká to vůbec nic o dopadech této změny na zaměstnavatele jednotlivé. Protože rozložení nemocnosti není - ve statistické terminologii - "normální", lze oprávněně předpokládat, že dopady na jednotlivé firmy mohou být velmi tvrdé až likvidační. Nemocnost není a nemůže být zcela rovnoměrně rozložena, a proto by tento zákon znamenal ohrožení zejména menších a středních firem, kde neplatí zákon velkých čísel, se kterými tvůrci zákona pravděpodobně počítají." Konec citátu z odůvodnění prezidenta republiky.
Ze všech těchto důvodů, které jsem zde přečetla, je prezident republiky přesvědčen, že je tento zákon omylem a že je nezbytné, aby se nad ním Poslanecká sněmovna znovu zamyslela.
Kolegyně a kolegové, poslanci Občanské demokratické strany pokládají argumenty prezidenta republiky za závažné. Zákon přinese výrazné zvýšení administrativy jak pro firmy, tak pro stát. Povede k vysokým transformačním nákladům i k prodražení systému nemocenského pojištění. Opět na straně firem i státu. Zákon způsobí velké problémy nejen malým a středním firmám, ale i zdravotně postiženým lidem, lidem s chronickým onemocněním, kteří i přes svůj handicap pracují, způsobí zhoršení mezilidských vztahů ve firmách i na úřadech. Proto poslanci Občanské demokratické strany budou hlasovat proti přijetí vládního návrhu o nemocenském pojištění.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Další přihlášený je pan poslanec Miroslav Beneš. Prosím ho, aby se ujal slova.
Poslanec Miroslav Beneš: Děkuji za slovo. Pane předsedo, páni ministři, dámy a pánové, musím se přiznat, že když jsme tady bouřlivě hovořili na téma zákoníku práce, že jsem rozuměl tomu, že levice, která v této Poslanecké sněmovně má většinu, má názor levicový na řešení pracovněprávních vztahů. Rozuměl jsem tomu, že pravice není schopna jí vysvětlit své metody na řešení nezaměstnanosti a že levice, byť se jí dlouhá léta nedaří s nezaměstnaností dělat nic jiného, než ji zdvojnásobit, že setrvá na svých - nazvěme to axiomech. Vcelku jsem to chápal a přišlo mi to logické. Bylo mi možná trošku líto mých kolegů, kteří se marně snažili poukázat na ty země, které pracovněprávní vztahy mají řešeny daleko liberálněji a nezaměstnanost je tam výrazně nižší.
Musím se přiznat, že u tohoto návrhu zákona od samého začátku tomu vůbec nerozumím. Rozuměl bych tomu, kdyby, dejme tomu, křesťanským demokratům se na vládě jakousi lstí podařilo dosáhnout, že tento návrh zákona bude schválen. Zamyslel jsem se nad tím nejenom z pohledu onoho dělení na levici a pravici, ale především jsem se nad tím zamyslel z pohledu problému, který zde ministr práce a sociálních věcí zmiňoval. Tento problém se jmenuje zneužívání vyplácení dávek nemocenského systému. Já tomu rozumím a vím o něm.
Existuje-li ve společnosti tento problém, mohu jej řešit několika způsoby. Jeden způsob je snížit příjmy z tohoto systému pro ty, kteří jej zneužívají, a protože, a pan ministr práce a sociálních věcí to jistě ví, se toto zneužívání dominantně týká nízkopříjmových skupin populace našich zaměstnanců, tak by to asi znamenalo zásah, který by byl, dejme tomu, pro sociální demokracii nepříznivý.
Druhý způsob, jak mohu tento nedostatek řešit, je zvýšení kontroly, protože, co si budeme povídat, znamená to, že ať už kontrola, kterou má provádět správa sociálního zabezpečení, nebo kontrola, kterou logicky mají provádět zdravotní pojišťovny, určitým způsobem selhává. Je-li systém zneužíván, znamená to, že dochází k selhání a já budu, býti ministrem práce a sociálních věcí, navrhovat jakési zpřísnění tohoto mechanismu.
***