Neautorizováno !

(12.00 hodin)
(pokračuje Dundáčková)

Za třetí, vstupujeme zcela zbytečně do křehkých rodinných vztahů a rezignujeme na stávající právní a ostatní společenské normy. Opomíjíme totiž například povinnost prarodičů, aby v rámci svých vlastních možností přispívali na úhradu potřeb svých vnuků a vnoučat obecně. (V sále je hluk. Předsedající zvoní.)

Všechny důvody, které jsem zde popsala a které považuji za vytváření nerovnoprávných, nespravedlivých a diskriminačních poměrů nejen v právním řádu, ale i ve společnosti, jsou důvody pro to, abych tento návrh zákona na vyplácení náhradního výživného nepodpořila. Zároveň tím říkám, že bychom neměli rezignovat na skutečnost, že vymáhatelnost práva v České republice obecně je nízká a na některé skupiny, zejména matky, to samozřejmě má velký vliv a působí to velmi nepříjemně. Proto máme tuto situaci řešit, ale máme ji řešit komplexně.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Ptám se, zda se někdo další hlásí do rozpravy. Pan zpravodaj pan poslanec Josef Janeček.

Poslanec Josef Janeček: Musím říci, že spousty argumentů, které řekla kolegyně Dundáčková, jsou prostě pravdivé a jsou mi blízké. Rozumím tomu, že je to obrovský problém, že to zdaleka není zákon, o kterém bychom mohli říci, že teď přináší nějakou spravedlnost, teď přináší cosi pozitivního.

Kolegyně Dundáčková naprosto správně řekla, že bychom se o věci měli meritorně bavit. To je to, na co tady upozorňuji roky, kdy bychom měli nějakou platformu o podpoře rodin. K tomu není vůle - zařadit téma rodiny pravidelně aspoň jednou, dvakrát za volební období, aby se o těchto věcech a problémech jednalo. Potom se samozřejmě přijde s takovým návrhem. Na druhou stranu musím říci, že návrh je velmi odlišný od původního návrhu, kdy jsme se všichni lekali toho, co bude, jestliže matka dítěte, jejíž manžel pobírá stamiliony, požádá o náhradní výživné a stát bude příslušnou část uhrazovat. V tomto případě se náhradní výživné stanoví do maximální výše 1,1 životního minima.

Pokud jde o mě osobně, já návrh podporuji se smíšenými pocity a spíše s rozhozenýma rukama a rezignací na to, že v tomto váženém sboru se neprosadila myšlenka nějakým hlubším způsobem a v širších souvislostech se rodinou vůbec zabývat. Pak dochází k těmto střípkům. Každý nechť uváží podle svého vědomí a svědomí, jak se rozhodne. Upozorňuji na to, že oba dva postoje jsou naprosto dobře zdůvodnitelné. Nelze říci o jednom postoji, že je sociální, a o druhém, že je asociální. Ten postoj je spíše výsledkem oné rezignace, kterou tato Sněmovna projevila při hlasování o zákoně o podpoře rodiny. Kdyby tady byla aspoň jednou, dvakrát nějaká zpráva o stavu rodiny, kdybychom se o těchto tématech mohli bavit skutečně do hloubky. Tolik můj postoj k této věci. Postoje jsou u toho smíšené.

Znovu opakuji. Nechtěl bych, aby někdo o kolegyni Dundáčkové řekl, že se jevila asociálně, protože spousta argumentů je prostě pravdivá. I já jsem tady hovořil o tom, že mám obavy, aby to nepřispívalo k oslabování pout uvnitř rodiny. Na druhé straně si myslím, že je to taková malá možná kotvička, která popisuje současné dění v české společnosti.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Ptám se, zda se někdo další hlásí do rozpravy. Není tomu tak, rozpravu končím.

Se závěrečným slovem vystoupí paní navrhovatelka, paní poslankyně Anna Čurdová. Případně může vystoupit se závěrečným slovem i pan zpravodaj.

Poslankyně Anna Čurdová: Vážené kolegyně, kolegové, vážená paní místopředsedkyně, dovolte, abych začala trochu atypicky své závěrečné slovo k tomuto návrhu zákona.

Pokaždé, když jsem měla své dvě děti malé, když jsem šla kolem pískoviště, a dodneška, když kolem něho jdu a vidím, jak jedno dítě rozdupává druhému hrad z písku, bábovičku, případně autodráhu, je mi z toho smutno. Možná že vás napadne, že lituji chlapečka nebo holčičku, kterým byla rozdupána bábovička a jejichž práce se obrátila v ruiny. Není tomu tak. Upřímně řečeno líto mi je toho druhého, protože předpokládám, že ten, který si postavil, tak při své šikovnosti si podobný hrad, bábovku nebo autodráhu postaví znovu. Jak už jsem říkala, lituji druhého uličníka, který z důvodu, že sám nepřišel na nápad něco postavit, jinému jeho práci ničí. Možná že stavbičku ničí proto, že druhému závidí, že je prostě šikovnější a rychlejší, možná mu stavbu ničí proto, že se nemůže vyrovnat s tím, že okolí by chválilo někoho jiného. A tak jedna velká šlápota u dvou malých uličníků nebo uličnic ničí vše. Je mi líto omezeného světa malého uličníka, který nechce vidět spravedlnost, pracovitost, výsledky poctivé práce a myslí si, že když všechno rozkope, rozmete, zničí, že vyhraje.

Myslím, že mnozí z vás v této chvíli pochopili, kam mířím, a že tím mířím do lavic, které jsou naproti mně. Nezlobím se na některé členky ODS, které svými hlasy chtějí pohřbít předložený návrh zákona, protože vím a deklaruji to odsud od řečnického pultu, že je potřeba řešit situaci rodin, kde rozvedený partner dlouhodobě neplatí alimenty. I ony vědí a obě dvě mé kolegyně tady už ve svých vystoupeních dokázaly, že ony by rády řešily, ony by rády předložily, ale prostě jim nevyhovuje tento návrh, který zde leží.

Já na tomto místě chci upozornit, že jsme zvolili cestu k řešení tohoto problému, která je v České republice v této chvíli jediná možná. Existují dvě cesty. Jedna cesta je zřízení fondu; tak jak jsme ho před chvilkou schvalovali pro oběti trestných činů, tak je možné zřídit podobný fond. Ale my jsme museli reagovat na český sociální systém, který se měnil, a toto je jediná možná cesta, jak těmto lidem, kteří často žijí na hranici bídy, pomoci.

Vy, kolegové z ODS, velice dobře víte, že právě toto je ta nejohroženější skupina. Nicméně vymysleli jste, jak na sebe upozornit. Pardon, omlouvám se, prostřednictvím řídící, jak mě upozorňuje pan ministr. Vymysleli jste, vážení kolegové, jak na sebe upozornit, a vymysleli jste, prostřednictvím paní předsedající, jak jinak než šlápotou. Ale z druhé strany je dobře, že jste tu šlápotu vymysleli, protože tím spadla maska politického pokrytectví. Maska, kterou v poslední době nasazujete ve svých mediálních vystoupeních, kdy měníte svoji tradiční modrou barvu na růžovou, eventuálně někdy až rudou, kdy říkáte - hovořím k věci, vážení kolegové! - jak jste sociální.

Je dobře, že za tímto řečnickým pultem odhalujete svoji pravou tvář. (Nesouhlasný šum z pravé části sálu.) Je mi líto, že místo abyste mysleli na osudy dětí z neúplných rodin, místo abyste měli na mysli ty, kteří žijí pod hranicí minima, tak ve svém stranickém partajním tričku jdete vytrvale jen a jen po modré. Nezapomínejte prosím, a to my všichni, že nejsme bohem vyvoleni, ale pouze zvoleni, abychom lidem život ulehčovali.

Myslím, vážená paní kolegyně Talmanová i vážená paní kolegyně Dundáčková, prostřednictvím paní předsedající, že lidé, kteří mají všech pět pohromadě, více ocení, když pomůžeme těm, kteří pomoc opravdu potřebují, než když jim velkopansky například nadělíme Velký pátek. Samozřejmě, že když se za něj berete v televizi, tak to působí sympaticky. Divák si řekne, ODS nám chtěla nadělit den volna a ta ošklivá levice to zhatila. Ale řekněte prosím také v televizi a nahlas to, co jste říkaly tady. Řekněte mámám od nezaopatřených dětí, které se marně domáhají alimentů, které často obracejí každou korunu v kapse, řekněte jejich dětem, ať jim pomohou prarodiče, příbuzní, známí, ať se postarají sami o sebe! Řada z nich to samozřejmě dělá, ale ne vždy síly stačí a ne každý má úplnou rodinu. Nemůžeme být všichni mladí, krásní, bohatí a úspěšní ve společnosti. (Veselost v pravé části sálu.) Lidská společnost není takovou společností, jako je společnost zvířat. Přece nechceme, aby přežili jenom ti nejsilnější, nejbáječnější a nejúžasnější.

***