Neautorizováno !

(10.00 hodin)
(pokračuje Rusová)

V odůvodnění nálezu Ústavní soud ČSFR uvedl mimo jiné - cituji: "Jádrem problematiky je požadavek, aby trestní zákon postihoval podporu nebo propagaci komunistického hnutí jen tehdy, jestliže hnutí hlásá nebo svým programem, uznáváním doktríny nebo konkrétními činy je zaměřené na potlačování práv a svobod občanů, nebo na projevy vystupňované nenávisti, záště, popsané v posuzovaném ustanovení. Takovým zaměřením nebo projevem je zejména program, doktrína nebo snaha uchopit moc násilím, po jakémkoliv nabytí moci vyloučit svobodné volby, uznávání učení o diktatuře proletariátu - které se dosud namísto diktatury třídy vždy projevovalo jako diktatura politické strany -, teorie nebo praxe vedoucí úlohy jedné politické strany atd. Není však důvodu trestněprávně postihovat samotné učení o beztřídní společnosti, jestliže by bylo doprovázeno snahou dosáhnout uvedeného cíle demokratickou cestou a po jeho dosažení zachovat demokracii a politickou pluralitu. Bránila by tomu ustanovení článku 17 Listiny práv a svobod a článku zmíněného paktu číslo 19. Přitom není úkolem Ústavního soudu, aby zkoumal, zda takové cíle a takovým způsobem je vůbec možné dosáhnout, respektive zda uvedené učení by ještě bylo komunistické."

Uvedená část § 260 trestního zákona ztratila účinnost dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. dnem 15. října 1992.

K projednávanému senátnímu návrhu mi dovolte, dámy a pánové, abych uvedla ještě tři poznámky týkající se právního rozboru.

1. Podle článku 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Ustanovení trestního zákona nemají zpětnou účinnost, proto se vztahují jen na jednání spáchaná po nabytí účinnosti zákona. To znamená, že po nabytí účinnosti antikomunistické novely by byla trestná jakákoliv forma podpory a propagace komunismu - v celém jeho obsahu, včetně názvu.

2. Senátem navržený pojem "komunismus", postavený naroveň "nacismu", se normativně nedefinuje ani v § 260, ani v § 89 trestního zákona, ani se neodkazuje na jeho definici v jiném zákoně. Je pojat jako hnutí, které se v celém rozsahu - filozofickém, politickém, ekonomickém, historickém a jiném - a bez uvedení jakýchkoliv znaků jinak vyžadovaných trestním zákonem, § 3 trestního zákona, prohlašuje za hnutí, jehož podpora a propaganda je trestným činem ipso iure et ipso facto, to je silou samého práva a silou samého činu, takže není třeba dokazovat ani splnění znaků, které se vztahují k jinému obdobnému hnutí. Navržené ustanovení je totiž formulováno tak, aby se gramatickým výkladem spojky nebo a za ní následujících slov navodila představa, že jde o alternativní hnutí, definované znaky použitými pro podobné hnutí. Jde o bludný kruh dokazování - to, co má být dokázáno, se používá jako argument, přičemž to, co se má dokázat, je obsaženo v předpokladu.

3. České trestní právo je založeno na zásadě teritoriality - § 17 trestního zákona. Senátem navržená trestnost podpory a propagace komunismu by se proto samozřejmě vztahovala nejen na občany České republiky, ale též na činy tohoto druhu spáchané na území České republiky cizinci, zejména unijními občany, kteří mají například právo se svobodně pohybovat a pobývat na území všech členských států a právo volit v obecních volbách a do Evropského parlamentu v členském státě, v němž pobývají; v pracovněprávních vztazích mají stejné postavení jako občané České republiky - články 17 až 20 a článek 195 Smlouvy o založení Evropského společenství, § 3 zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb.

Senátem navržená novela by proto měla být přezkoumána též z hlediska mezinárodněprávních závazků České republiky, zejména z hlediska zaručené svobody projevu podle článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zaručeného práva zastávat svůj názor bez překážky podle článku 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Přípustná omezení výkonu této svobody a tohoto práva musejí být výslovně upravena zákonem.

Tolik co se týče právního rozboru dané problematiky. To jsme dosud z úst předřečníků neslyšeli. Slyšeli jsme pouze politické vyjádření s maximální záští v duši, když to řeknu nadneseně.

Dovolte mi, abych vám řekla ještě pár vět navíc, a to už spíše v obecné rovině, a někdy nejen obecné.

Musím konstatovat, že současná situace v České republice, zejména snahy o kriminalizaci myšlenek, svobody slova, začíná v mnohém připomínat charakteristiku první poloviny dvacátého století. Prudké politické pohyby doprovází růst politické nejistoty. Všechny vyspělé státy včetně České republiky zasahuje strach z nezaměstnanosti, z hospodářského růstu, který nepřináší vytváření odpovídajícího počtu pracovních příležitostí, ale také obavy z totální manipulace a kontroly i jejích důsledků. Podíváme-li se pozorněji na vývoj v Evropě i velké části světa, zjistíme, že do popředí se opět derou síly, které prosazují logiku velmocenských zájmů, z nichž se zrodily fašismus a války.

Fašismu urovnává cestu právě neuvěřitelně laciné srovnávání s komunismem, které předpokládá nejen značnou nevědomost a aroganci, ale přímo posedlost, zatemňující rozum. Srovnávání, tak nehorázné, budí nejen mezi komunisty a jejich sympatizanty, ale mezi všemi slušnými soudnými lidmi - když budu velice jemná - minimálně rozpaky. Poznenáhlu se objevují výhrady k současné pojmové a terminologické džungli, kterou se manipulací a mediálním vymýváním mozků podařilo vytvořit. Rostou také obavy z neuvážených dějinných analogií. A tak se ptám: jaká míra zjednodušení a zprimitizování komunistických myšlenek musí být naplněna, aby mohly být prohlášeny dokonce za nebezpečí hrozivější než fašismus, za "mezní" zlo pro přítomnost a největší riziko pro budoucnost?

Jak už jsem řekla, srovnávání komunismu s fašismem je nehorázností. I proto, že fašisté Československo přepadli, porobili a odpor krutě trestali. Záměrně, cílevědomě vyvolávali ovzduší strachu mezi obrovskou většinou a pokoušeli si koupit ke kolaboraci menšinu.

***