(17.20 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Dámy a pánové, ve své interpelaci na předsedu vlády Jiřího Paroubka jsem upozornil na neústavnost postupu ministra obrany, žádal jsem jménem svým i jménem občanů a expertů, kteří mne oslovili, o jasnou odpověď, zda vláda považuje za možné, aby v tomto případě i do budoucna se ministr české vlády bez zadání vlády a bez schválení Parlamentu veřejně zavazoval k vyslání vojenské jednotky do bojových operací jiného státu. Žádal jsem premiéra o sdělení, jak zabezpečí, aby ministři dodržovali platný právní řád a obvyklý diplomatický protokol a nepoškozovali svévolným vystupováním zájmy republiky a občanů.
Sdílím mínění těch, kdo se na mě obrátili, že je zcela nepřípustné, aby ministerské lichotky a podbízení se zahraničním partnerům přerůstaly do nabídek lidských životů českých občanů pro potřeby supervelmoci. Považuji za hanebné, když z takovýchto pohnutek někdo dělá z druhých lidí Kanonenfutter. Rodiny vojáků přece mají právo na slušnost ze strany státu, mají právo, by jejich blízcí riskovali životy jen tehdy, když je to nutné pro obranu republiky, pro záchranu lidských životů. Americká bojová akce, do které mají být nasazeni, takovým podnikem prostě není.
Dámy a pánové, nyní již se budu orientovat k rozboru stanovisek předsedy vlády a ke konkrétnímu návrhu. S odpovědí předsedy vlády jsem nemohl být spokojen, protože premiér hledal namísto otevřeného přístupu - a on mě to určitě promine, on je dost otrlý - výmluvy. Premiér - a tady se osměluji, protože si vůbec nemyslím, že jde o ješitnou osobnost, dnes při interpelacích to prokázal častokrát - není znalcem v oboru mezinárodního práva, není, a připouštím, že ani nutně nemusí být, expertem na problematiku nasazování a působení mezinárodních vojenských sil; měl by však k tomu všemu mít kvalifikovaný servis. Jsem třetí, kdo to tady dnes říká, a mělo by to být určité varování. Troufám si s plnou odpovědností říci, že odborné zázemí tentokráte premiérovi k odpovědi nepřipravilo seriózní podklady a neposkytlo informace o všech podstatných souvislostech.
Tvrzení premiéra, že veřejný závazek ministra Kühnla Donaldu Rumsfeldovi není nový, ale že prý plyne z pouhého pokračování nasazení obdobné jednotky v roce 2004, prostě nelze akceptovat. Toto tvrzení předsedy kabinetu vyvrací sama vláda v parlamentním tisku č. 1234, kdy přiznává, a tady budu pro jistotu citovat: "Z důvodu neplánovaného nasazení kontingentu nejsou pro jeho zabezpečení v rozpočtu kapitoly Ministerstva obrany na rok 2006 potřebné finanční zdroje alokovány." To má přece vypovídací hodnotu.
Premiér se také ani v nejmenším nevypořádal s mými argumenty, že bojová akce vlády Spojených států amerických není zaštítěna a kontrolována mezinárodním společenstvím a že při ní nejsou dodržovány Ženevské konvence o zacházení s civilním obyvatelstvem a válečnými zajatci. Nijak také předseda vlády nereagoval na mé upozornění, že vojenská přítomnost Spojených států amerických v Afghánistánu nevede ke zlepšení životní úrovně obyvatelstva a že od vstupu vojsk Spojených států amerických do země prudce vzrostly výroba a export drog. Připomínám tu, že i podle svědectví českých vojáků, kteří působili v Afghánistánu, probíhala výsadba máku a sklizeň opia před jejich očima a že fakticky proti ní ani oni, ani jiné cizí vojenské síly nijak nezasahovali.
Premiér také mylně uvedl, že současná bojová akce Spojených států amerických Trvalá svoboda je, opět budu citovat: "přímou reakcí na události z 11. září 2001", a odkázal mě na článek pět Severoatlantické smlouvy o kolektivní obraně. Ale šel dokonce ještě dále. Opět cituji: "Jejím legitimním cílem je likvidace teroristické sítě Al-Káida." Uzavřel pak toto tvrzení konstrukcí, že prý tato operace vychází z rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1373 z 28. září 2001.
Nyní tedy fakta, která předseda vlády buď vědomě nerespektoval, nebo mu nebyla jeho odborným zázemím poskytnuta:
1. Parlament ČR nevystavil v roce 2004 vládě žádný bianko šek, který by ji opravňoval pro budoucnost, kdykoliv ji to napadne, veřejně se zavazovat cizím vládám k vysílání českých speciálních vojenských jednotek do válečných akcí. Vláda je povinna v každém takovém případě vždy informovat nejdříve o svých záměrech Sněmovnu a dát takové záměry k posouzení příslušným parlamentním výborům.
2. Vládě nemůže být jedno, pokud se rozhodne o vyslání vojenské jednotky uvažovat, zda bude tato jednotka nasazena do akce, ve které se nedodržují Ženevské konvence a další náležitosti mezinárodního práva válečného nebo ve které velení a rozhodování je v rukou země, která tyto úmluvy a toto právo nedodržuje.
3. Současná bojová akce Spojených států amerických v Afghánistánu není přímou reakcí na události 11. září 2001, jak se premiér mylně domnívá, ani to není pouhý hon na nějakou imaginární všudypřítomnou síť Al-Káida. Od 11. září 2001 a od porážky afghánského režimu Talibanu už uplynula čtyři léta. Nejméně v 99 procentech případů to není žádná síť Al-Káida, koho letecky napadají, bombardují a pobíjejí jednotky Spojených států, ale jsou to sídliště různých afghánských kmenů, bojové skupiny kmenových náčelníků a místních vůdců odmítajících podřídit se vládě v Kábulu. Terčem útoku jsou zjevně i ti, kdo odmítají americkou vojenskou přítomnost, podobně jako kdysi odmítali přítomnost vojsk Sovětského svazu. Značný počet obětí války, ve které se bombarduje a ostřeluje každý podezřelý nebo jen domněle podezřelý cíl, pak tvoří umírající ranění v poli a civilní obyvatelé, kterým americká armáda v rozporu s Ženevskými konvencemi odmítá poskytovat povinné ošetření a nutnou lékařskou pomoc.
4. Premiér se mýlí, když se odvolává u akce Trvalá svoboda na článek pět Washingtonské smlouvy o obraně napadeného. Čtyři roky po dobytí Kábulu a ustavení proamerické Karzáího vlády se Spojené státy americké podle mezinárodního práva nebrání ani nevedou odvetný útok po napadení, ale jsou naopak v Afghánistánu v postavení útočné vojenské síly, která podporuje spřízněnou vládu. Možná by stálo za to, kdyby si to v tomto kontextu premiér, který se dovolává článku pět Washingtonské smlouvy, nechal vysvětlit ještě jednou. Vláda Spojených států amerických dodnes odmítá zajatcům, které získala v období porážky režimu Talibanu na území Afghánistánu, přiznat status válečných zajatců podle Ženevské konvence. To je pochopitelně v rozporu s mezinárodním právem. Je ale stejně tak v rozporu s tímto právem a je zcela neudržitelé prosazovat a obhajovat účast české jednotky na válečných akcích Spojených států amerických vedených dnes v Afghánistánu jako naplnění článku pět Washingtonské smlouvy.
5. Pokud se předseda vlády domnívá, že současné vojenské operace v rámci Spojených států, řízené a kontrolované akce Trvalá svoboda, spadají pod rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1373 z 28. září 2001, byl špatně informován.
***