Neautorizováno !

(11.20 hodin)
(pokračuje Páralová)

ODS tento zákon bude podporovat, protože je v souladu s principem, aby finanční prostředky byly směřovány přímo na zdravotně postižené občany. Nicméně navrhovaný systém by mohl být zneužíván a mohl by být likvidační pro celou řadu nestátních neziskových organizací, které poskytují sociální služby.

Pokud si návrh zákona přečteme, působí v některých paragrafech velmi odlidštěným dojmem. Zdá se, že snad ani nejde o péči o klienty, ale o jakousi výrobu desítek dokumentů, a hlavně že úroveň těchto dokumentů bude rozhodovat o vyhodnocení kvality poskytovaných služeb. Domnívám se, že sociální služby by měly v první řadě pomoci klientům vést plnohodnotný, důstojný a spokojený život i přes svá postižení, i přes své hendikepy, aby se v ústavech sociální péče a domovech důchodců cítili jako doma. Ale zdá se, že zákon se snaží klienta sociálního systému jakýmsi způsobem uchopit, nutí ho formulovat osobní cíle, plánovat a podobně. Jinými slovy, zákon jako by se snažil zmocnit soukromí klientů sociálního systému. To snad nebylo účelem tohoto zákona.

Vzhledem ke složitosti problematiky bych se ráda obrátila na ministra práce a sociálních věcí vaším prostřednictvím, pane předsedající, se zdvořilou žádostí o uspořádání semináře za účasti odborné veřejnosti, tak aby si poslanci mohli vyslechnout názory zdravotně postižených lidí, poskytovatelů sociálních služeb, ale i zaměstnanců sociálních odborů krajů a pověřených obcí.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní kolegyně. Nyní má slovo pan poslanec Petr Tluchoř, připraví se paní kolegyně Táňa Fischerová.

Poslanec Petr Tluchoř: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, na návrh zákona o sociálních službách jsme přes každoroční vládní sliby čekali mnoho let. Zároveň musím ale na rovinu říci, že hlavní myšlenka návrhu je principiálně v souladu nejen s mou představou o řešení této problematiky. Prostředky mají směřovat přímo k potřebným a ti sami si mají rozhodnout o jejich užití. Nemá to být stát, kdo rozhoduje o jejich dalším životě například tím, že je z ekonomických důvodů vytrhuje z přirozeného rodinného prostředí a nutí je k ústavní péči. Na druhou stranu mě velmi mrzí, že po tolika letech, předpokládám, intenzivní práce na tomto zákonu jde o návrh řekněme nedotažený. Věřím však, že řadu nedostatků a otazníků budeme schopni při dalším projednávání napravit a vyjasnit.

Zároveň ale musím vyjádřit jistou obavu, obavu z toho, že Ministerstvo práce a sociálních věcí a vláda po letech spánku vrhly tento zákon do Sněmovny nikoliv z upřímné snahy vyřešit problémy zdravotně postižených a ostatních, ale jen a jen kvůli tomu, aby si mohly udělat čárku. Co mě vede k takovému podezření. Je to jednoduché. Vede mě k tomu osud dvou dle vlády klíčových a systém měnících zákonů, které jsme s takovou naléhavostí projednávali na mimořádné srpnové schůzi, tedy zákona o životním a existenčním minimu a zákona o pomoci v nutné nouzi.

V uplynulých dvou týdnech proběhlo zasedání výboru pro sociální politiku a zdravotnictví Poslanecké sněmovny. Jedno řádné a jedno výjezdní na jižní Moravě. Přestože další schůze výboru je plánována až na listopad letošního roku, nepokusila se vládní koalice projednávání těchto klíčových zákonů ani zařadit na program schůze výboru. No co na tom, šlo přece o to, v srpnu ukázat, jaký je pan Paroubek pracovitý chlapík, a ne o nějaké zákony! Děkuji pěkně.

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Slovo má paní kolegyně Táňa Fischerová, připraví se pan poslanec Josef Janeček, zatím poslední přihlášený do rozpravy.

Poslankyně Taťána Fischerová: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, na zákon o sociálních službách se čekalo dlouhá léta. Znamená zásadní posun a obrat v životě lidí s postižením a všech těch, kdo jsou příjemci služeb sociální péče. Je to krok jednoznačně pozitivní, který konečně přináší i k nám klíčovou změnu v systému a přiřadí nás k zemím, kde už moderní péče byla dávno přijata a zavedena do praxe. Za tímto zákonem stojí mnohaleté úsilí mnoha subjektů, a protože jde o základní změnu parametrů, je jasné, že v něm i leccos schází. Je však důležité udělat všechno pro to, aby přijímaný zákon opustil Sněmovnu v co nejpřijatelnější formě a nepřinesl některým příjemcům i poskytovatelům služeb problémy, které by jejich situaci zhoršily.

Důvodem, proč se tak dlouho volalo po změně, bylo narovnat situaci, kdy lidé, kteří musejí žít s nějakým hendikepem, byli téměř nesvéprávnou skupinou, která si nemohla vybrat, jak se svým životem naloží, a která byla odkázána většinou pouze na život v ústavu. Tento zákon zakládá smluvní vztah mezi uživatelem a poskytovatelem služeb. Mění financování a měl by vést k možnosti uživatele vybrat si pro sebe službu, která nejlépe vyhovuje jeho individuálním potřebám, tím posilovat kvalitu poskytovatelů, pestrost jejich nabídky a kultivovat tak dané prostředí.

Znám bezmoc rodičů, kteří nejsou spokojeni s prostředím, kde žije jejich dítě s postižením, a kteří nemají možnost tuto situaci změnit, protože tu není, kam odejít a z čeho vybírat. Znám bezmoc těch, kdo potřebují určitou službu a nemají na ni nárok, a ani není kde, jak a za co si tuto službu objednat. Tohle všechno nový zákon mění.

Přesto bych ráda upozornila na některé problémy zákona. Jedná se například o to, aby se některé služby a sdružení, které jsou platnou, fungující a neodmyslitelnou součástí dnešní nabídky, neocitly v postavení, kdy nebudou moci dále pokračovat, protože podle zákona se nejedná o péči, ale o prevenci, která se ocitá v jiném režimu financování. Financování služeb prevence výhradně formou dotací, na které není právní nárok, ponechává všechny nestátní poskytovatele v existenční nejistotě. Kraj, který by měl dotace rozdělovat, ani nemusí o prostředky ze státního rozpočtu požádat. A pokud to udělá, může je nakonec umístit do svých vlastních zařízení, tedy ústavů. Ani není zřejmé, jak z těchto důvodů bude řešena dostupnost služeb prevence pro klienty. Vedle toho by se podle návrhu zákona kraj ocitl i v dalším střetu zájmů, a to při posuzování kvality péče. Opět v roli největšího poskytovatele sociálních ústavních služeb by měl zároveň zajišťovat inspekci v dalších, konkurenčních zařízeních.

Další problém spatřuji v tom, že podle zákona bude jednodušší dát dítě do ústavu či jiného zařízení. Rodiče sice budou dostávat příspěvek na péči ve výši 4000 korun měsíčně, ale např. ranou péči a další služby prevence, které musejí být zadarmo, si za něj nebudou moci koupit. Paradoxně se tak prevence, která je nesmírně důležitá a často zabrání dalším komplikacím, u nás dostává až na druhé místo. Některé případy rozdělení služeb na péči a prevenci zamezí průchodnosti klienta různými typy služeb, protože budou financovány rozdílným způsobem, a např. podporované zaměstnávání není mezi službami vůbec zahrnuto.

Ráda bych také poukázala na problém lidí se smyslovými vadami, popřípadě s vadami kombinovanými, jejichž potřeby nejsou dostatečně zohledněny ve způsobu hodnocení podmínek nároku na příspěvek na péči.

Pan ministr sám řekl, že se nebrání určitým úpravám, a proto věřím, že některé nedostatky se podaří upravit v průběhu projednávání ve výborech i ve druhém čtení. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Slovo má pan kolega Josef Janeček.

Poslanec Josef Janeček: Vážené dámy, vážení pánové, musím říci, že jsem trochu s pobavením sledoval diskusi, která na jedné straně vládu kritizovala, na druhé straně jakoby trochu chválila. Ale pokud bychom chtěli hledat skutečného autora tohoto návrhu zákona, tak to není tato vláda, jsou to organizace zdravotně postižených a vláda jim udělala servis, za což já děkuji.

***