Neautorizováno !

(15.30 hodin)
(pokračuje Čurdová)

Zároveň je v zákoně přechodné ustanovení. Ty organizace, které v současné době již mají pověření k výkonu sociálně-právní ochrany, musí do roku po nabytí účinnosti splnit nové podmínky. Myslím si, že je to dostatečně dlouhá doba na to, aby si např. stávající zaměstnanci doplnili vzdělání, event. aby jim byla uznána praxe, i rok je pro ně dostatečnou dobou.

Paní kolegyně Talmanová hovořila o tzv. zákazu zprostředkování, to znamená § 19a. Zprostředkování osvojení a pěstounské péče zahrnuje několik různých kroků. Co se týče procesu vyhledávání osob vhodných stát se pěstouny či osvojiteli, jejich odborné přípravy a vyhledávání dětí vhodných k osvojení nebo svěření do pěstounské péče, toho se mohou zúčastnit i neziskové organizace, ale opět s patřičným pověřením. Já si skutečně myslím, že tuto činnost nemůže dělat a vykonávat kdokoliv. A jejich spojení a spolupráce se státem je velmi přínosná a žádoucí. Myslím si, že všechny přítomné poslankyně máme zkušenost s Fondem ohrožených dětí, se kterým řada z nás, ať už jsme byli v různých funkcích, spolupracuje.

Jediná věc, která je svěřena pouze orgánům sociálně-právní ochrany dětí, je výběr konkrétní osoby ke konkrétnímu dítěti a jejich seznámení. Tento krok musí být ponechán výhradě v rukou státu, který nese odpovědnost za závazky vyplývající z Úmluvy o právech dítěte. V některých zemích působí neziskové organizace i v této oblasti, ale v takových případech se jedná vždy pouze o organizace mající k této činnosti od státu speciální pověření.

Domnívám se, že role státu právě v oblasti sociálně-právní ochrany dětí je nezastupitelná. Tento zákon ji v mnoha podobách zkvalitňuje.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Anně Čurdové. Další přihlášený do rozpravy je pan poslanec Janeček. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Josef Janeček: Vážené kolegyně a kolegové, nejdříve bych chtěl říci, že jsem rád, že takový návrh zákona je předložen, neboť jsme dlouho očekávali otevření tohoto návrhu zákona.

To, co je zde asi nové, je skutečnost zavedení institutu, o kterém se někdy hovoří jako o profesionální pěstounské péči. To jsou ony krátkodobé pobyty v rodinách. Je to institut, který má své stoupence, má své odpůrce, ale každopádně pokud bude citlivě zaveden, měl by přispět k tomu, abychom snížili číslo kolem dvaceti tisíc dětí, které jsou v našich ústavech, a které je velmi nelichotivé.

Na druhou stranu vedle těchto zákonů je potřeba se zabývat i dalšími oblastmi. Upozorňuji na to, že návrhy zákonů budeme projednávat i na tomto plénu, které se budou týkat, když to tak řeknu, klimatu v českých rodinách a podpory rodin. A to je něco, co nám někdy utíká, díváme se na tyto věci úzkým pohledem.

To, že se zde objevují názory, jako citovala moje paní předřečnice, o různých sporech, v této oblasti takto je. Různé neziskové organizace, státní správa, reprezentanti ústavů mají na tu věc různé názory. Je potřeba ty názory skloubit tak, aby názory fungovaly právě ve prospěch dětí. Doufám, že se to podaří v rámci tohoto návrhu zákona, protože tato Sněmovna udělala už obrovský krok k podpoře urychlení adopcí, utajených porodů atd. Čili se těmto věcem věnuje.

Já jsem připraven jako předseda podvýboru pro otázky sociálně ohrožených skupin udělat velký seminář k této věci, kde, jak mám přislíbeno, vystoupí pracovníci Ministerstva práce a sociálních věcí a zainteresované skupiny, abychom mohli návrh kvalifikovaně projednat. Doufám, že ve formě, která bude průnikem názorů všech, tedy i v té formě nejlepší, abychom ho mohli schválit. Děkuji.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Janečkovi. Nyní vidím paní poslankyni Evu Dundáčkovou, která se hlásí do obecné rozpravy. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já jsem si nad zpravodajskou zprávou paní zpravodajky uvědomila, v čem je pravděpodobně problém a proč je nad tímto návrhem zákona znovu rozjitřována konfliktní situace, ačkoliv to sama považuji za poněkud nešťastné a vážím si pana kolegy Janečka, který tedy podával ruku ke smíru. Snad bude zárukou pro to, že tento návrh zákona bude na půdě výboru sociálního a zdravotního projednáván opravdu s vůlí dosáhnout dostatečné a správné ochrany děti.

Problém je v tom, že ochranu dětí a to, co skutečně napomáhá zájmu dětí, si každý z nás představuje trochu jinak. V tom se velmi lišíme a v zájmu dětí musíme hledat nějakou cestu ke smíru a rozumnému kompromisu. Myslím, že řada z věcí, které zde byly podány jako konfrontační ze strany paní kolegyně Čurdové, prostě nejsou pravdivé. Dokonce ani paní kolegyně Talmanová je takto neuvedla, ale nepovažuji za správné, abychom vyvolávali další řadu diskusí.

Oč tedy v návrhu zákona evidentně jde? Jde o závažnou novelu celkem čtyř zákonů týkajících se sociálně-právní ochrany dětí. Rozšiřuje se okruh dětí spadajících pod ochranu státu, rozšiřuje se oznamovací povinnost v případě špatného nakládání s dětmi pro další subjekty, upravuje se režim zprostředkování náhradní rodinné péče s posílením úlohy krajů a legalizace poradních sborů, zvyšuje se supervize nad soukromými subjekty pracujícími v oblasti ochrany dětí, upravuje se režim zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, upravuje se pěstounská péče na dobu přechodnou. Posilují se některé pravomoci krajů, nedostatečně, resp. téměř vůbec se neposilují a neupravují pravomoci obce, ač by to jistě bylo také žádoucí.

Také nebyla žádným žádoucím způsobem posílena úloha rodičů, a to v těch oblastech, kde by bylo správné a určitě by bylo v zájmu dítěte, aby byla posílena v tom smyslu, že by rodiče měli předem právo určit, kdo bude mít jejich děti v péči, pokud oni sami se už nemohou o děti starat, a to ať po přechodnou dobu nebo po předpokládanou dobu trvalou, a to v případě např. závažného onemocnění nebo smrti dítěte. To je věc, která je u nás zatím opomíjena a která je předmětem následných soudních sporů, naprosto zbytečných, protože dítě je traumatizováno jenom tím, že dosavadní výchovný činitel, dosavadní rodič nebo osoba, která o něho pečovala, o něho nadále pečovat nemůže, a je asi zbytečné, aby se rodiče dopředu nemohli postarat o své dítě s platností, kterou by pak orgán péče o dítě a také soud braly za bernou minci. Rozhodně je třeba posílit v tomto případě vliv širší rodiny a také dospělých sourozenců.

Když dovolíte, vrátím se ještě k tomu, co zde bylo včera uvedeno v rámci zpravodajské zprávy. Paní zpravodajka zmiňovala novou možnost obecního úřadu uložit rodičům povinnost využít pomoci odborného poradenského zařízení za situace, kdy rodiče nejsou schopni řešit problémy spojené s výchovou dítěte, a zejména při sporech o úpravě výchovy dítěte nebo úpravě styku s dítětem. Dlužno podotknout, že třebaže valná většina, řekněme 99 %, věcí, které jsou upraveny v tomto návrhu zákona, jsou určitě vítanými změnami, tak někde jsme zůstali na půli cesty. Toto je jedna z věcí, kde evidentně na půli cesty jsme, a to vzhledem k úpravám, které jsou naprosto běžné v zemích, které jsou v našem bezprostředním okolí, a to např. v Rakousku nebo Německu.

Rakouská úprava např. u dětí 14letých předpokládá prohlášení nezletilého u soudu, s kým chce žít, zda se chce, či nechce stýkat s druhým rodičem. Tento nezletilý může navíc na svou žádost dostat u soudu zdarma advokáta. Předpokládá se povinné a v každém případě slyšení u soudu, nejen před pracovníkem orgánu péče o dítě. Toto posílení práv dítěte a jeho postavení v případě nejen soudních sporů, ale obecně i sporů o úpravě styku dětí a jejich výchovy, to znamená sporu rodičů mezi sebou na jedné straně, na druhé straně státu, je postavení dětí daleko silnější, daleko dominantnější, s daleko větším důrazem na jeho právo a jeho vlastní možnost volby.

***