Neautorizováno !

(18.10 hodin)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Zdá se, že v tuto chvíli je ta pravá příležitost pro ukončení obecné rozpravy, a budeme se zabývat návrhy, které zazněly či které předložil organizační výbor. Pokud se týká přikázání, organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání hospodářskému výboru. Já se ptám, zdali má někdo nějaký jiný návrh.

Pokud ne, rozhodneme v hlasování, které má pořadové číslo 53. Kdo je pro přikázání hospodářskému výboru, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko. Děkuji. Kdo je proti? Děkuji.

Hlasování skončilo. Hlasovalo 125 poslanců, 93 pro, nikdo proti. Návrh byl přikázán hospodářskému výboru.

Pan poslanec Kocourek navrhuje, aby lhůta pro projednávání byla prodloužena o 20 dnů, což podrobíme hlasování, které má pořadové číslo 54. Kdo s návrhem souhlasí, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko. Kdo je proti? Děkuji.

Hlasování skončilo. Hlasovalo 126 poslanců, 77 pro, 6 proti. Návrh byl přijat.

Končím první čtení této předlohy. Děkuji panu ministru Urbanovi a i panu zpravodaji Sehořovi. Končím první čtení.

Bod číslo

Upozorňuji, že prozatím nemám žádnou námitku, abychom s návrhem zákona vyslovili souhlas již v prvém čtení. Stanoviska vlády máme k dispozici jako sněmovní tisk 898/1 a já prosím, aby předložený návrh za navrhovatele uvedl pan poslanec Miroslav Kapoun.

Poslanec Miroslav Kapoun: Dobrý podvečer, vážení kolegové a kolegyně, vládo, pane předsedající. Skupina poslanců, která předkládá tuto novelu zákona č. 120/1990 Sb., se vlastně snaží tímto návrhem řešit situaci, ke které dojde při pluralitě, to znamená vícečetnosti odborových organizací tím, že jedna z organizací nesouhlasí s uzavřením kolektivní smlouvy a blokuje tím výhody plynoucí z kolektivní smlouvy většině zaměstnanců. Pokud nejsou schopny se odborové organizace dohodnout do určité doby, která je určena zákonem č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, nastoupilo by pravidlo upravené touto novelou zákona, kdy reprezentativní většina, v tomto případě 75 % nebo tři čtvrtiny, po určité době rozhodne. Stejné pravidlo jsme schválili ve změně zákona o společenství vlastníků bytů tak, aby k souhlasu postačily tři čtvrtiny, stejnou reprezentativnost požaduje Ústavní soud při rozšiřování vyšších kolektivních smluv.

Kolektivní vyjednávání se řídí zákonem č. 2/1991 Sb. Sečtou-li se všechny lhůty stanovené v § 11, § 12 odst. 2 a v § 13 odst. 5 tohoto zákona, je minimální nepřekročitelná lhůta 105 dnů. Pokud počítáme s určitým časem na doručení a seznámení se zprostředkovatele, popř. rozhodce s problémem, pak je reálná doba 5 měsíců.

Při stávajícím kolektivním vyjednávání byla zjištěna určitá legislativní mezera mezi zákonem č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, a zákonem č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli. Zákon č. 120/1990 Sb. řeší sice naprosto jednoznačně, že ve sporu je rozhodující stanovisko odborové organizace s největším počtem členů, ale v zákoně č. 2/1992 Sb., o kolektivním vyjednávání, toto ustanovení není a to umožňuje poměrně malé organizaci, například jen o třech lidech, zablokovat přijetí kolektivní smlouvy pro ostatní odborové centrály, které zastupují velkou většinu zaměstnanců, která se může blížit 100 procentům. Tím blokují výhody vyplývající z kolektivní smlouvy velké většině zaměstnanců a snaží se tímto nátlakem, mohl bych říci vydíráním, získat určitý nadstandard pro své členy. Toto chování pak vyvolává určitý sociální neklid a napětí, které může vyústit až ve stávku.

Z pramenů Ministerstva práce a sociálních věcí a Českomoravské komory odborových svazů jsem zjistil, že tyto problémy se vyskytují u Dopravního podniku hl. m. Prahy, ČSA, Národního divadla, ISPA Nová huť Vítkovice, ČD a možná i u jiných, které jsem nezaznamenal.

Naše změna zákona č. 120/1990 Sb. přitom vůbec tyto malé organizace neomezuje v jejich právech. Podle zákona č. 2/1991 Sb. nemohou svůj spor dotáhnout do konce, tedy do sporu, který končí stávkou, protože nezískají pro podporu stávky potřebných 50 % zaměstnanců. Mohou svůj spor předložit pouze soudu, a tohoto se naše novela vůbec nedotýká.

Všechny pochybnosti o možnosti schválení této novely zákona se odvolávají na Listinu základních práv a svobod čl. 27. Tak tedy zákon o kolektivním vyjednávání počítal jen s tím, že se nedohodnou zaměstnavatelé a odbory, ale ne odborové organizace navzájem. Zákon č. 120/1990 Sb., který má upravovat tyto spory, neošetřuje v žádném svém ustanovení vztahy mezi odborovými organizacemi v rámci jednoho zaměstnavatele navzájem. Lze říci, že ani ve výše uvedeném zákoně, ani v žádném jiném právním předpisu České republiky není ustanovení garantující právo dle ustanovení čl. 27 odst. 2 Listiny, podle něhož je nepřípustné omezovat počet odborových organizací, stejně tak jako zvýhodňovat některé z jiných podniků nebo odvětví, dále pak neřeší postup v případech, kdy se podmínky jedné z odborových organizací odlišují od podmínek ostatních v rámci jednoho zaměstnavatele, a tyto organizace jsou povinny před zaměstnavatelem vystupovat jednomyslně a jednoznačně.

Právě tady dochází k popření čl. 27 odst. 2 Listiny, kdy jedna odborová organizace sdružující výraznou menšinu odborářů blokuje vyjednávání o kolektivní smlouvě, a tím dochází k diskriminaci výrazné většiny dalších zaměstnanců, a to i těch, kteří v žádném odborovém sdružení nejsou. Dochází k popření principů demokracie a paradoxně k diskriminaci většiny menšinou. Návrh novely tedy naplňuje ustanovení čl. 27 odst. 3 Listiny; pokud tomu tak je, pokud by tomu tak bylo, menšina by byla zvýhodňována proti většině (?).

Ustanovení novely výše uvedeného zákona umožňuje jednání odborových organizací ve veřejném zájmu, prosazující princip demokracie, staví se na stranu práv a svobod druhých. Kolektivní vyjednávání by nemělo být znemožňováno nedostatkem předpisů upravujících jeho průběh nebo tím, že takové předpisy jsou nedostatečné nebo nevhodné.

Řízení pro urovnání pracovních sporů by mělo být pojato tak, aby přispívalo k podpoře kolektivního vyjednávání. V České republice přetrvává forma určitého pozitivního výkladu práva, to je lpění na formálním výkladu právní normy. Právní důsledky tohoto výkladu vedou právě v předmětném případě k patové situaci, nemožnosti uzavřít kolektivní smlouvu, neboť ve smyslu tohoto pozitivního výkladu není vlastně zřejmé, kdo je aktivně delegován za odbory k jejímu uzavírání. Zdůvodnění nutnosti změny zákona je, aby se vysloveně formulovalo, že k jednání odborů se zaměstnavatelem vedoucímu k uzavření kolektivní smlouvy postačí tři čtvrtiny členů odborů.

Předkladatelé se nebrání tomu, aby tento spor s konečnou platností vyřešil Ústavní soud, pokud mu bude předložen. I z těchto důvodů žádají o zrychlené jednání.

***