Neautorizováno !
(10.40 hodin)
(pokračuje Kochan)
Ne vláda, ale paní ministryně předkládá tuto informaci, jak nám sdělila. O závazném termínu předložení koncepce zde není ani slovo a předložení přehledu východisek, která by jasně a srozumitelně, alespoň poslancům, když už ne občanům a některým odborníkům, ujasnila řešení nedobré situace českého zdravotnictví, to vše bylo nad síly paní ministryně. Bylo by zajímavé zjistit, kolik toho vlastně samotná paní ministryně o celé tzv. koncepci ví a zná, protože není tajemstvím, že koncepci převážně vypracoval doktor Háva a neúspěšně se ji pokoušel prosazovat již od roku 1998. Také za to požaduje samozřejmě finanční injekci ve výši 52 milionů korun pro zařízení, které vede, aby mohl institut v Kostelci nad Černými lesy dále fungovat. V koncepci mimo jiné prosazuje i zdravotní plány krajů, a možná není náhodou, že pak nabízí za úplatu vypracování takových zdravotních plánů některým krajům. Doufám, že zisku nebude dosaženo, a pokud nějaký bude, bude reinvestován zpět do zdravotnictví, přesně tak, jak požaduje v koncepci.
Materiál předložený paní ministryní na žádost parlamentu je stejně jako její koncepce odborně i systémově neuspořádaný, nic neříkající a málo srozumitelný neodborníkům i mnohým odborníkům. Úvod zřejmě psal odbor zdravotního pojištění tak narychlo, že nestačil podat informaci také o závazcích nemocnic, a to především přímo řízených Ministerstvem zdravotnictví. Neplacení za léky, hlavně fakultními nemocnicemi, a dluhy vůči distributorům léků a materiálu ve výši několika miliard je asi pro ministerské úřadníky okrajová záležitost.
Pokud budeme věřit údajům Ústavu zdravotnických informací a statistiky k 31. prosinci 2004, pak dokonce systém státem řízených nemocnic je v hospodářském přebytku 3,8 miliardy korun a 72,3 % nemocnic je v červených číslech. Je tedy otázkou, proč došlo k navýšení úhrad Ministerstvem zdravotnictví pod tlakem České lékařské komory, když hospodaření nemocnic je tak skvělé, a jen se tak zbytečně prohloubil deficit, především VZP, ale i ostatních zdravotních pojišťoven, a destabilizoval systém před prodloužením hrazení faktur nejméně na jeden až dva měsíce po lhůtě splatnosti. V jiném světle se tak potom jeví požadavek všech zdravotních pojišťoven na zmrazení výše úhrad a stabilizaci systému.
Je otázkou, kdo postupoval správně ve veřejném zájmu a kdo nezodpovědně a pouze v zájmu jisté farmaceutické firmy, kde vyhláška o úhradě léků přinesla této firmě okamžitě zvýšení ceny jejich akcií. To je myslím nejpřesvědčivější důkaz, komu nejvíc tato sporná vyhláška, před kterou VZP důrazně varovala, finančně prospěla. Věřím, že zisk bude v souladu s koncepcí investovat zpět do zdravotnictví, a ne do dividend.
Je zajímavé porovnání tabulky č. 6, tabulky č. 8 na str. 22, kde patrně v roce 2003 a 2004 nedošlo, možná protizákonně, k dorovnání starých dluhů zřizovateli a tyto staré závazky jako balvan zatěžují ekonomiku těchto zařízení. Bez částečného oddlužení státem v roce 2004 by asi tabulka č. 2 na str. 21 vypadala úplně jinak.
Realizované řešení paní ministryně vede zatím pouze k jasnému zvýšení nákladů na zdravotní pojištění o 10% nárůst nákladů na léčiva. Jenom za první pololetí je to nárůst v systému nejméně o 3 až 4 miliardy. Jasně se v materiálu Ministerstva zdravotnictví nepřímo konstatuje, že paní ministryně pochybila a že při optimálním předpokládaném růstu 6 % výběru pojistného jde o nereálné zvýšení. Pokud k tomu přistoupí i nesplnění předpokládaného zvýšení výběru pojistného a další růst výdajů zdravotních pojišťoven o 4 % z celkové částky 85 miliard ročně, hovoří o tom vyhláška o zvýšení úhrad péče v některých segmentech, jde o další zbytečnou ztrátu ve výši 4 miliard korun pro systém, který je z roku 2004 v deficitu. Pokud dobře počítám, jen zbytečná pochybení a podlehnutí lobbistickému tlaku některých farmaceutických firem, České lékařské komory a možná i LOK, připravilo systém nejméně o 7 až 8 miliard korun, a to nepočítám zvýšené náklady na ZUM a ZULP, které mohou lehce dosáhnout hodnoty až 1 miliardy. Pokud se počítá s nárůstem pojistného o 6 % z částky 150 miliard, tzn. 9 miliard, zbývá na dorovnání rozkolísaného deficitního systému stěží 1 miliarda.
Ekonomické myšlení a řízení resortu v podání paní ministryně přímo ukázkově ukazuje ohrožení každého občana současnou vládou. Je povinností zdravotních pojišťoven, aby ve veřejném zájmu i přes odpor paní ministryně a České lékařské komory a LOK, které bohužel nenesou žádnou odpovědnost, dodržovaly do rozhodnutí Ústavního soudu o platnosti některých vyhlášek vydaných Ministerstvem zdravotnictví obezřetnost a dodržovaly své pojistné plány, které však vláda, která je nejdříve schválila, pak zase odmítla, s paní ministryní ignoruje. Může tím dokonce i úmyslně porušovat zákon o zdravotních pojišťovnách, a proto tolik úsilí ke změnám těchto zákonů.
Nejlépe je pojišťovny zestátnit a řídit je prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví, asi tak úspěšně, jako jsou dnes přímo řízené organizace Ministerstva zdravotnictví. Všeobecná fakultní nemocnice v Praze je jen nejkřiklavější případ takového "příkladného" řízení a experimentování současné paní ministryně.
Je otázkou, na jaké úrovni je proklamovaná kooperace na druhé straně úvodu s představiteli zdravotních pojišťoven a segmentu zdravotnických služeb a zda to nejsou jenom fikce a lež. Kraje mají svoje vlastní a většinou negativní zkušenosti s kooperací se současným vedením Ministerstva zdravotnictví. Cesty k řešení nejnaléhavějších problémů českého zdravotnictví jsou zúženy pouze na problém přerozdělení pojistného, které z finančního hlediska dělá cca 3 miliardy ročně, a vůbec zde není ani naznačena možnost restrukturalizace a optimalizace zdravotnických zařízení i zdravotní péče poskytované z prostředků veřejného zdravotního pojištění, kde by úspory dosáhly rychle výše desítek miliard korun. To je ovšem, paní ministryně, základní část nutné reformy českého zdravotnictví. To však v materiálu paní ministryně marně hledám, protože jde o vysoce odbornou záležitost a nutnost vynaložit velké úsilí pro realizace reformy.
Strana 4 nám přináší i tak revoluční prosazování legislativy, jako je obcházení demokratických principů parlamentní tvorby a schvalování zákonů, a chce zavádět pro právní změny přerozdělování pojistného stav legislativní nouze. Jen nevydání vyhlášky o lécích by přitom systému ušetřilo více než celé přerozdělování a ještě by se ušetřilo na pokutách za nedodržení evropské směrnice o stanovovaní cen léků a transparentnosti celého systému. To nemluvím o žalobě na český stát ze strany některých farmaceutických firem.
Novelou zákona o statistice se jen zakonzervuje nesmyslné sbírání stále většího množství zbytečných údajů. Ministerstvo zdravotnictví mohlo již dávno přikázat přímo řízeným organizacím závazným metodickým pokynem pro tyto organizace sbírání statistických dat téměř okamžitě, a přesto jsme svědky toho, že tato zařízení jsou ekonomicky asi nejhůře vedena.
***