Neautorizováno !

(9.40 hodin)
(pokračuje L. Urban)

Já jako její člen jsem tuto zprávu podpořil, i když zdaleka nedává jednoznačné odpovědi. Je to proto, že stále ještě probíhá řízení a v současné době snad jednají jak orgány činné v trestním řízení, tak zahraniční odborná firma, která připravuje stanovisko o tom, jak vysoká vznikla společnosti škoda.

Několik připomínek k práci naší vyšetřovací komise. Komise byla, jak tady již bylo řečeno, zřízena s úkolem objasnění skutečností v souvislosti s vedením rozhodčího řízení mezi Českou republikou a společností Diag Human, objasnění postupu státu, jednotlivých konkrétních osob a subjektů v této věci. Na základě mnoha jednání komise, výslechů řady osob a studia stovek stran písemných podkladů je možno, abych formuloval čtvrtý závěr.

Komise měla dosti složitou situaci pro jednání. Nebyla vůbec ochota z Ministerstva zdravotnictví poskytovat podklady. Paní doktorka určená pro styk Ministerstva zdravotnictví a naší komise se úkolu podle mne nezhostila dobře. Tehdejším ministrem vnitra bylo odmítnuto vyčlenění vyšetřovatele, který by pomáhal s vedením výslechů. K dispozici jsme zpočátku měli zastaralý počítač, který často písařce vypověděl, a tak podobně.

Za páté. V průběhu trvání práce komise někteří členové, jak již zde bylo řečeno, odešli a noví museli vnikat do složité problematiky. Z komise bohužel odešli jediní dva lékaři do Evropského parlamentu a v závěru odešla i tajemnice komise, která byla pracovitá a pečlivá. Nový tajemník musel znovu studovat materiály, seznamovat se s celým případem. To všechno jsou věci, které ztěžovaly práci komise.

Za šesté. Při výsleších svědků bylo na překážku zejména jejich zprošťování závazku mlčenlivosti a bezzubý jednací řád komise, který vlastně umožňuje, aby každý povídal, co chce, a to bez možnosti jakéhokoliv postihu. Nedovedu si představit například jednání vyšetřovací komise amerického Kongresu, kde by předvolaní mohli vyprávět cokoliv. Jsem přesvědčen, že do jednacího řádu vyšetřovacích komisí je třeba zakomponovat institut křivé výpovědi podle trestního řádu.

Svědci se často odvolávali na povinnost zachovávat mlčenlivost, což na jedné straně odporuje článku 13 jednacího řádu komise, ale odvolávali se nebo dovolávali se na článek 14 odst. 1, který stanoví, kdy je požadována nutnost zproštění svědka mlčenlivosti. Někteří svědci projevili zřetelnou obavu před komisí vůbec vypovídat. Proč asi?

Ústava České republiky říká v článku 30: "Pro vyšetření věcí veřejného zájmu může Poslanecká sněmovna zřídit vyšetřovací komisi, navrhne-li to nejméně pětina poslanců. Řízení před komisí upravuje zákon." Zákon č. 90/1995 Sb., ve znění pozdějších úprav, stanoví v příloze 1 jednací řád vyšetřovací komise. Tento jednací řád v článku 5 stanoví zásady jednání. Mohu stvrdit, že se komise nikdy těmto zásadám nezpronevěřila. V jednacím řádu komise není ale nikde uvedena povinnost vypovídat pravdu, není žádná sankce za nepravdivou nebo neúplnou výpověď a neposkytnutí dalších, například písemných důkazů.

Proto za sedmé. Měla by být v jednacím řádu i povinnost předkládat komisi veškeré důkazní materiály, a to nejen pro soukromé a právnické osoby, ale i pro orgány státu.

Za osmé. Jednání našich poslaneckých vyšetřovacích komisí se zatím stává pouhým divadlem na uchlácholení občanů, že se věc nějakým způsobem řeší. Občané bohužel přestávají tomuto divadlu již rozumět a věřit.

K vlastnímu vyšetřovanému případu. Komise nešetřila pochybení na straně společnosti pana Šťávy, i když se musela i jimi zabývat, ale snažila se především prověřit postup konkrétních osob a orgánů na straně státu, jak znělo i zadání jejího úkolu. Komise neprokázala, že důkazy a svědecké výpovědi svědčí konstatování, že společnost Conneco byla někdy jednoznačně určena jako vítěz výběrového řízení. Ani dopis exministra Bojara nemohl být dokumentem, který by tak vážně poškodil jméno firmy, jak je uváděno. Tím však naše komise ani já nezpochybňujeme vlastní závěry rozhodčího řízení.

Prostě znovu podotýkám, že v České republice je nejvýnosnějším podnikáním nepodnikat, ale hledat situace, jak žalovat stát.

Ze strany státu pochybilo zejména Ministerstvo zdravotnictví, které neřešilo zpracování a frakcionalizaci krevní plazmy důsledně, i když první pokusy sahají před rok 1989. Spor s firmou, který začal až tři roky po údajném poškození jejího dobrého jména, brali všichni na ministerstvu na lehkou váhu a zodpovědní pracovníci nevěnovali tomuto problému dostatečnou pozornost. Zásadní chyba byla způsobena podepsáním rozhodčí smlouvy exministrem Stráským, kde se vlastně stát přihlásil k odpovědnosti za poškození firmy a nutnosti jakéhosi odškodnění již tím, že vlastně tuto dohodu podepsal.

Průběh věcně poškodily časté výměny právních zástupců na Ministerstvu zdravotnictví a naprostý nepořádek v dokumentaci. Je otázkou, zda toto byla náhoda, nebo úmysl. Komisi se bohužel úmysl nepodařilo prokázat. Zjistili jsme, že pro práci rozhodců byly předkládány neúplné podklady a oni pak rozhodovali jen na základě dostupných jim informací. Proto nelze jejich rozhodování zpochybňovat.

Také orgány činné v trestním řízení se nijak moc nepředvedly a podání na některé záležitosti odkládaly bez dostatečného prošetření. Jako zvlášť hrubé vidím skartování různých dokumentů z vyšetřování a z různých jednání.

Dalšími chybami se dle mne jeví:

Za prvé. Do případu se postupně od nešťastně formulovaného dopisu ministra Bojara interesovali různým způsobem náměstci ministrů, ministři, místopředsedové vlády až po vládu jako celek, ale sami se svých rozhodnutí báli a navíc do řešení případu přicházeli jen s obstrukcemi. Obstrukce případ neřešily, ale prodlužovaly. Například obstrukce ministra Fišera, kdy nesplnil předložení návrhu na ukončení sporu dle usnesení vlády České republiky č. 1186/VS z 22. 11. 2000. Přitom první náměstek Ministerstva zdravotnictví doktor Michal Pohanka v dopise ze 7. srpna 2000 navrhl smír.

Za druhé. 2. ledna 2002 zástupci státu rozhodli o zpětvzetí návrhu na přezkoumání přezkumného rozhodčího nálezu s odvoláním na usnesení vlády České republiky z 10.12.2001.

Za třetí. Zástupci státu nerespektovali výši škody, kterou vyčíslili jimi samými vybraní znalci docent inženýr Luňák a inženýr Kochánek. Dále stále docházelo ne ke zpochybnění požadavku společnosti, který stát de facto uznával, ale k výši odškodnění. Proto byl zpochybněn i druhý posudek o výši škody, který stát rovněž zadal vypracovat. Jak vyplývá z částečného rozhodčího nálezu z 25. června 2002, první posudek zněl na částku miliarda 966 milionů 960 tisíc a druhý posudek na částku 358 milionů 100 tisíc. Tedy rozdíl v posudcích byl téměř pětiapůlnásobný.

Za čtvrté. Pro jednání přezkumného rozhodčího v Senátu, který jednal 16. prosince 2002 o částce 326 milionů 608 tisíc 334 korun nepředložili zástupci státu žádné nové skutečnosti a důkazy.

Za páté. Na druhé straně však konkrétní spolupráce mezi Českou republikou a společností přerušena nebyla. Například porada ministra zdravotnictví z 27. prosince 1999 za řízení místopředsedy vlády a ministra zdravotnictví doktora Špidly souhlasila s vývozem pěti až třiceti tisíc litrů krevní plazmy společností a uvedla, že nevidí důvody k zamítnutí souhlasu s vydáním licence Ministerstvem průmyslu a obchodu.

***