(11.40 hodin)
(pokračuje Filip)
Vyjádříme tím obrovskou odpovědnost právě k tomu nelehkému úkolu a k tomu, jakým způsobem se stavíme k normě, která má znamenat nové pojetí trestního práva v České republice, ale zároveň uvnitř Evropské unie, uvnitř Evropského společenství.
Na závěr dovolte mi říci, že pokud jsem svým způsobem žádal pana zpravodaje, abychom oddělili tisk 745 od těchto tisků, opravdu nejsem pro to, aby se zamítal tisk, tisk posunul naši debatu do nové roviny, ale jsem přesvědčen, že zde existovaly tak silné argumenty a taková vůle, že má smysl, aby vláda předložila nový koncept, jakési zásady jednání. Ty bychom posoudili a rychle, například na jaře, bychom mohli začít diskutovat novou materii, která by mohla být v roce 2005 projednána a schválena.
Zároveň jsem chtěl vyjádřit to, že příští tisk 745 o trestní odpovědnosti právnických osob zásadním způsobem nepodporuji, jsem pro jeho zamítnutí, a také to vyjádřím v rozpravě k tomuto tisku, která bude oddělená.
Děkuji vám.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji vám. Nyní má slovo pan poslanec Josef Janeček, připraví se místopředseda sněmovny Ivan Langer.
Poslanec Josef Janeček: Dobrý den, vážené kolegyně, vážení kolegové. Chci trochu narušit onen kontinuální pohled našich právních expertů na věc a podívat se na tu věc možná obyčejným neprávnickým pohledem.
Musím říci, že jako neprávníkovi mi byla bližší v podstatě ona definice trestného činu, kdy se při jeho posuzování zhodnocovala ona míra společenské nebezpečnosti, protože mám pocit, že se tím daly lépe posoudit ony okolnosti, protože ta samá věc za různých okolností může být hodnocena naprosto rozdílně. To je něco, co všichni ze života známe. Ukázal bych to na onom možná málo diskutovaném navrženém § 115, jinak zvaném legalizace eutanazie.
Tento návrh říká, že jestliže někdo svobodně atd. požádá o usmrcení a někdo to provede, může být potrestán trestem odnětí svobody až na šest let. Podtrhl bych - až na šest let. Čili také žádným. Ono svobodně požádat je totiž věc velmi vážná. Každý, kdo se pohybuje v oné sociální oblasti, kdo se někdy setkal s pocity a životními úděly starých lidí, ví, jak je to velmi ošidné. Ono je to totiž tak, že velmi moc vám starých a vážně nemocných lidí x-krát za život řekne, že by rádi zemřeli, přitom to tak nemyslí. Oni to říkají proto, že jim jejich okolí odebírá něco, co jim dává smysl života, tj. sociální kontakt, péči, řekněme možná nadneseně lásku jejich blízkých. Ono slovní vyjádření, že chci zemřít a přeji si to jasně, vlastně vůbec není volání po smrti a vyhovění dikci tohoto zákona. Je to naopak volání po životě, to je - mluvte se mnou, starejte se o mě, pomozte mi, vždyť já tu chci být s vámi! Ta věc totiž fakticky je přesně obrácená, než je napsaná v tomto návrhu zákona.
Dovedu si velmi dobře představit v naší - nechci říci zdivočelé - společnosti situace, kdy rodinní příslušníci - a řeknu to otevřeně - ve vizi rychlého nabytí dědictví vytvoří ono prostředí, kdy ten člověk svobodně a jasně požádá a možná i zapíše za přítomnosti notáře, že jeho svobodnou vůlí je ukončit pouť na tomto světě. A to ne proto, že by nedokázal unést ono utrpení, o kterém se tak často hovoří, ale prostě proto, že k tomuto vyjádření byl dostrkán. A to zase každý, kdo se pohybuje v této oblasti, ví, že starého člověka lze k takovému vyjádření dostrkat a právně si bezúhonnost zajistit. Je to velmi nebezpečné. Je to něco, čemu se říká stoupnutí na kluzký svah. V okamžiku, kdy to uděláme, možná budeme slyšet oslavy na tento paragraf, kterak umožnili ukončit bolesti a utrpení toho či jiného - leč nebude to pravda. Neboť pravda je taková, že ono fyzické utrpení, pokud je léčení prováděno zodpovědně a kvalitně, by fakticky existovat nemělo. Na takovém stupni naše medicína je. Skutečné utrpení, které může existovat, je utrpení společenské, utrpení ze ztráty sociálních vazeb, tedy je to něco, co tato společnosti dluží, na co má starý člověk nárok. Měla by to řešit tím, že mu tuto službu poskytne, nikoli tím, že ho zcela legálně pošle na onen svět.
Je to postup, který se postupně v naší společnosti zakořeňuje. Je to taková řekněme mírně vkrádající se bezcitnost do našich vztahů, neschopnost vcítit se do toho, co ten který člověk cítí. Místo toho, abychom řešili příčinu, chceme řešit následek.
Obávám se, že nám k tomu chybí skutečně ona rozprava, že nám možná právníci napsali docela správnou a zajímavou formulaci, když napsali, že ze soucitu usmrtí nevyléčitelně nemocnou osobu, která trpí somatickou nemocí. Možná nevědí, že somatické nemoci má po čtyřicítce téměř každý člověk. Mohu vás ujistit, že řada z nich je nevyléčitelných, i když nejsou neslučitelné se životem, ale se životem slučitelné jsou.
Kdyby to byla taková nemoc, která by byla nevyléčitelná v dohledné době, tak by to možná znamenalo nějaký jiný postup. Takový postup je třeba u nás rozvíjen v rámci hospicového hnutí. Bylo by možná dobré promluvit s těmi lidmi, kteří jsou na těchto lůžkách. Najednou pocítili ve svém okolí, že jejich závěrečný úsek života najednou má cenu a je možná plnější než ony úseky života předtím.
Chtěl bych říci, že takto bychom mohli rozebírat řadu dalších paragrafů a dalších ustanovení. Možná že by bylo vhodné se těmito věcmi zabývat z jiného než právního pohledu. A to platí o oné diskutované otázce snížení věkové hranice odpovědnosti. Myslím, že samozřejmě je to věc naprosto vážná, a možná bych ji podpořil, ale kladu si vždy otázku: Udělali jsme skutečně všechno pro to, aby to dítě se těchto hrůzných činů nedopustilo? Udělali jsme všechno pro to, aby naše rodiny mohly fungovat? Udělali jsme všechno pro to, aby naše hromadné sdělovací prostředky nevysílaly pořady, které v podstatě jsou návodné a které zakotvují v našich dětech onen systém hodnot, kterému ony se potom podřídí a podle nich jednají? Já se domnívám, že ne.
My jsme tu věc projednávali na podvýboru pro otázky sociálně ohrožených skupin. Dohodli jsme se s kolegyní Páralovou a dalšími uspořádat příští úterý seminář. Pozvali jsme zástupce Ministerstva spravedlnosti, kteří ochotně přislíbili účast, některé psychology a psychiatry. Myslíme si, že je třeba tu věc nejdříve projednat v širším kontextu než právním.
***