(14.40 hodin)
(pokračuje Fajmon)
Chtěl bych nyní apelovat na vládu České republiky, která v tomto smyslu může učinit konkrétní kroky, aby je učinila. Hana Benešová totiž po smrti svého manžela zdědila veškerý jeho majetek, včetně rodinné vily v Sezimově Ústí. Ve své závěti v 70. letech odkázala tento majetek i s mobiliářem Husitskému muzeu v Táboře. Zřizovatel muzea Okresní národní výbor v Táboře však celou nemovitost i s pozemkem v roce 1975 předal předsednictvu vlády ČSSR. Od té doby je tato nemovitost stále v majetku státu a byla donedávna spravována Úřadem vlády. Nyní je údajně ve správě Ministerstva kultury České republiky.
Hana Benešová si přála ve své závěti, aby tento objekt byl k dispozici veřejnosti a aby v něm bylo zřízeno muzeum Edvarda Beneše. Velmi bych se přimlouval za to, abychom tímto způsobem památku druhého československého prezidenta uctili, a také bych se přimlouval za to, aby vláda České republiky, zvláště poté, co již máme demokratickou vládu řadu let, respektovala platnost závěti Hany Benešové a také se zasadila o to, aby tato závěť byla v plném rozsahu respektována.
Proto bych chtěl podat v podrobné rozpravě návrh doprovodného usnesení k návrhu zákona o zásluhách Edvarda Beneše, které vyzývá vládu právě k tomuto kroku. V podrobné rozpravě toto přesně přednesu. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Jako další do obecné rozpravy je přihlášen pan poslanec Zdeněk Jičínský. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní předsedající, kolegové, kolegyně, musím říci, že když jsem se dozvěděl o této iniciativě, měl jsem také o ní určité pochybnosti. Nemohl jsem je vyjádřit v tomto shromáždění, protože jsem tehdy nebyl jeho členem. Vyjádřil jsem je písemně v článku, kde jsem řekl, že mohu chápat pochybnosti z toho hlediska, že nejsou ujasněna kritéria pro udělování takovýchto ocenění, zejména v tom smyslu, jak daleko do minulosti máme jít při výběru osob, které si takovéto nebo jiné ocenění, řád zaslouží. Ale to je otázka, která teď už obecnou odpověď nevyžaduje, protože teď musíme řešit otázku konkrétní. Tento návrh tu podán byl a my musíme zaujmout stanovisko k tomuto konkrétnímu návrhu.
Závěr školského výboru, který tu tlumočil poslanec Bartoš, mě překvapil, a to nepříjemně, protože jsem neslyšel ani žádné věcné důvody, které členy tohoto výboru k tomuto závěru vedly.
Chci zároveň upozornit na jednu věc. Rozhodujeme samozřejmě o této otázce, která má vnitropolitický význam a má i určité mezinárodní důsledky a souvislosti, které bychom neměli, právě proto, že o tom jednáme teď, v této době, pomíjet.
Nechci teď tu vést historický seminář o osobě Edvarda Beneše, o jeho díle, o jeho působení, ať už zejména v době první světové války jako nejbližšího spolupracovníka Tomáše Garrigue Masaryka, nebo za Mnichova, za druhé světové války a po ní. To jste zřejmě v určité podobě absolvovali při odůvodňování tohoto návrhu. Chci říci jenom to, že Edvard Beneš působil jako politik a státník Československé republiky ve velmi složitých, tragických dobách, zároveň i v nadějných obdobích československého státu a českého národa. Jeho působení právě pro složitost problémů, s nimiž se musel vyrovnávat - a s nimiž se musel vyrovnávat nejenom on jako osoba jako prezident, ale vyrovnávala se s nimi československá politika, vyrovnávala se s nimi mezinárodní politika - tak že je to doba taková, že žádné hodnocení není jenom jednoznačné. A proto také o Edvardu Benešovi je napsáno mnoho knih, které se ve svých hodnoceních v různých souvislostech liší.
Ale myslím, provedeme-li celkovou analýzu a celkové zhodnocení činnosti Edvarda Beneše jako pokračovatele zakladatele československého státu Tomáše Garrigua Masaryka, potom nemůžeme podle mého soudu dospět k jinému závěru než k tomu, že Edvard Beneš byl velký československý politik a státník, který se opravdu o československý stát zasloužil. Neměli bychom pomíjet hlasy, které zaznívají ze sousedství, které Edvarda Beneše prohlašují za válečného zločince stavěného do jedné role s Hitlerem a se Stalinem. V tomto směru mějme na zřeteli, že i naše stanovisko, ať už bude takové nebo jiné, bude mít i z tohoto hlediska nějaké své vyznění. Možná, že to autoři tohoto návrhu, když ho podávali, ani neměli na mysli, ale tato reálná souvislost tu je a měli bych si jí být velmi dobře vědomi.
Děkuji. (Potlesk z řad poslanců ČSSD.)
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji panu poslanci Zdeňku Jičínskému. Nyní udílím slovo panu poslanci Waltrovi Bartošovi. Dále je přihlášen pan poslanec Jaromír Kohlíček, předtím ještě pan poslanec Jan Mládek.
Poslanec Walter Bartoš: Děkuji, paní předsedající. Dovolte, abych formálně naplnil jednací řád a v obecné rozpravě přednesl ještě jednou návrh výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Než tento návrh přednesu, pokusím se velmi krátce odpovědět panu profesoru Jičínskému, neboť jsem měl z jeho vystoupení pocit, že jsme dostatečně neodůvodnili své rozhodnutí.
Musím říci, že debata na toto téma ve školském výboru byla velmi korektní. Považoval jsem ji za velmi korektní, za velmi věcnou. Byla podle mého názoru dokonce i odborně fundovaná, neboť jsme se dostali také na známý spor o smyslu českých dějin, to znamená filozofický spor z konce 19. a počátku 20. století profesora Pekaře s profesorem Masarykem. Řešili jsme také to, jestli vztahovat historii do současnosti, nebo naopak chápat historické postavy jako postavy, které jsou projevem určitého ducha té doby. Nicméně ústřední myšlenkou debaty byla myšlenka, že zákon tohoto typu má být výjimečný, má být jedinečný, má být pouze jednou použitelný. A my takový zákon už přece máme. 26. února 1930 přijalo Národní shromáždění zákon, že Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o stát. Další zákon podle mého názoru i podle názoru většiny poslanců výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu by byl nadbytečný.
Z tohoto důvodu si dovolím ještě jednou navrhnout jménem výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu zamítnout sněmovní tisk 301. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Jan Mládek. Připraví se pan poslanec Jaromír Kohlíček. Vidím přihlášku k faktické poznámce paní poslankyně Jitky Gruntové. Pane poslanče, vám se omlouvám, dávám slovo k faktické poznámce.
Poslankyně Jitka Gruntová: Děkuji za slovo. Omlouvám se, vážené kolegyně a kolegové, chtěla bych reagovat na svého předřečníka upozorněním, že ocenění zásluh o stát se formou zákona dostalo nejen Tomáši Garrigue Masarykovi, ale i prvnímu ministru financí dr. Aloisi Rašínovi a prvnímu ministru vojenství dr. Milanu Rastislavu Štefánikovi, a to zákonem č. 35/1933 Sb., takže se nejedná vůbec o nějakou výjimečnou a ojedinělou formu. Děkuji.
***