(14.00 hodin)
(pokračuje Klaus)
Každé z těchto tří témat je závažné samo o sobě, ale jejich současné propojení v čase vytváří v naší zemi zvláštní zauzlení, které bychom v našich každodenních, leckdy příliš krátkozrakých politických půtkách neměli přehlédnout. Proto si k tomu dovolím říci alespoň pár slov.
Tak za prvé k tématu státního rozpočtu. Jako občan i jako hlava státu nemohu bez povšimnutí a bez vyslovení svého názoru přehlédnout, že byl podle všech známých údajů státní rozpočet na rok 2004 připraven s nejvyšším deficitem v historii naší země, a to nejen za období od vzniku samostatné České republiky. Deficit tohoto rozměru nenastal dokonce ani v komunistické éře.
Představitelé všech politických stran by měli jasně a srozumitelně říci, že se s tím nechtějí smiřovat a že jsou si dobře vědomi toho, že se každý dluh někdy a někým musí splácet. Měli by připustit i to, že je navíc rozpočet předkládán současně s dílčími, vzhledem k těžké rozpočtové situaci pravděpodobně nedostatečnými návrhy na reformu veřejných financí, což znamená další komplikující faktor.
Slovo reforma v této souvislosti používám jen velmi opatrně. Je zřejmé, že by se skutečná reforma musela našich veřejných financí dotknout daleko hlouběji, než jak je tomu v dnes známých dokumentech a návrzích. Ty jsou zatím spíše variantou takzvaných úsporných balíčků než východiskem ke skutečné systémové změně, která by vyvolala tolik potřebnou změnu chování všech, kterých se veřejné finance, ať v důchodovém systému, ve financování zdravotní péče, v sociálních dávkách, přímo dotýkají.
To má podle mého názoru kromě věcného ještě další nepříjemný aspekt. Předkládají-li se veřejnosti dnešní úsporné škrty jako reforma, skutečnou reformu už veřejnost nebude chtít unést, a to je pro následující období pro každého z nás velkou nevýhodu. Myslím, že bychom si měli naprosto jasně říci, že reforma veřejných financí, což je vlastně reforma vztahu státu a občana, zůstává zásadní věcí naší nejbližší budoucnosti. Je pro ni třeba nalézt elementární konsensus, a to nejen v rovině politické, ale i v médiích a hlavně v celé naší veřejnosti. K tomu nestačí schválit jednotlivé zákony sněmovnou o jeden či dva hlasy. Potřebujeme míru shody s většinou daleko zřetelnější. Její nalezení je velkou výzvou pro dnešní koaliční vládu i pro jakoukoli vládu, která někdy v budoucnu v naší zemi vznikne.
Úspěšné vyřešení tohoto úkolu bude vyžadovat přijmout realitu, jaká skutečně je, bude vyžadovat přestat maximalizovat výlučně momentální efekty. Bude vyžadovat připustit, že éra welfare state či státu blahobytu jako přitažlivé ideologie už definitivně skončila, a zařídit se podle toho. Jinou cestu v dnešním integrovaném světě nemáme. Bude to také vyžadovat více státnictví než politikaření, více dlouhodobého než krátkodobého uvažování, více koncepční práce než radostí z malých mediálních vítězství. Myšlenkový potenciál pro vypracování potřebných návrhů v tomto směru v naší zemi určitě máme. Nedopusťme proto, aby na nás nezbytná opatření v našich veřejných financích vynucovaly nějaké zahraniční instituce. Jsem přesvědčen, že jsme schopni to zvládnout sami.
K druhému bodu. Podzimní zasedání sněmovny se koná v době, kdy podle řady indikátorů mezi našimi spoluobčany klesá důvěra v jednotlivé instituce státu. S největší pravděpodobností se jedná o pokles reálný. Nemyslím, že jsou informace o tomto poklesu projevem pouhé virtuální reality, že jsou ovlivněny výlučně nebo převážně formou informování o naší zemi, nebo že jsou, jak bývá stále znovu zjednodušeně opakováno, primárně důsledkem jakési naší nevyzrálosti či neschopnosti zbavit se některých návyků z komunistické éry. Jsem přesvědčen, že je tento pokles důvěry logickým důsledkem posilování státu a z toho plynoucí postupné eroze některých občanských svobod.
***