(18.10 hodin)
(pokračuje Vojíř)
Myslím, že se dostávám tímto faktem do bodu číslo pět, o kterém jsem chtěl hovořit, a to je skutečnost, že tato vláda rezignovala - a to podtrhuji - na fakt, že dlouhodobě v České republice je nezaměstnanost na úrovni 10 %. Dokonce říkám, že jsem z Mostu, kde je dlouhodobě nezaměstnanost na úrovni 20 %, letos - a chtěl bych jen doufat, že to je výjimka - se bývalý okres Most dostal na úroveň 23% nezaměstnanosti. Jestli toto nechává vládu klidnou, mě nikoli. Já sice nemám takové nástroje, jako může mít vláda, nicméně se snažím komunikovat tak, abych alespoň ze své pozice člena hospodářského výboru nabízel prostory, které jsou k využití právě v lokalitě Ústeckého kraje. Nejde mi jen ryze o to, aby to bylo přímo v Mostě. Nicméně se potýkáme s tím, že bohužel ona infrastruktura není dobudována, a tak ten první velký investor ne a ne přijít.
Myslím, že nezaměstnanost má přitom dva negativní faktory. První je ten, že člověk, který je dlouhodobě nezaměstnán, je z toho svým způsobem frustrován a rezignuje na to, aby si jakoukoli práci hledal. Jsem přesvědčen, že tento fakt platí. Někdo může říci, že z té množiny jsou také lidi, kteří nikdy pracovat nebudou. To je pravda, ale těch, předpokládám, je menšina. Tito lidé jsou de facto závislí na státní podpoře. To znamená, že jsou to zase výdaje státu, se kterými, když se nic nedělá, se de facto už pět let chovají jako obligatorní výdaj, protože to množství lidí je stále na úrovni 500 (tisíc?) lidí v České republice. Naplní-li se chmurná představa toho, že tak jak byla přijata ona kvazireforma či korekce, a dojde k tomu, že zhruba 200 tisíc živnostníků ukončí svou činnost a z nich 100 tisíc to mělo jako hlavní činnost a nenajdou svou práci, tito lidé se mohou dostat na úřad práce a nakonec skončit právě jako nezaměstnaní. Pak to nebude číslo 500 tisíc, ale číslo 600 tisíc, pak se nedostáváme do úrovně 10% nezaměstnanosti v České republice, ale do úrovně minimálně 12 % nezaměstnaných v České republice. Nemusím nikomu z vás - a zvláště ne asi panu ministru financí - říkat, že toto by znamenalo opět mnohem vyšší tlak na výdajovou stránku státního rozpočtu.
Za šesté. Myslím si, že bylo zde deklarováno - a tato vláda to má v jakémsi vínku, je to jakýsi štít této vlády, jestli to takto mohu nazvat, že se snaží být vládou proevropskou a snaží se docílit toho, aby Česká republika byla plnohodnotným členem Evropské unie. Ale i Evropská unie si stanovila alespoň v této oblasti kritéria, která jsou nepřekročitelná. Jsou dvě. Hovořil o nich kolega Kocourek. Jedno je, že celkový deficit veřejných financí, který je vyšší, nesmí být více než 60 % hrubého domácího produktu. Druhé kritérium je, že meziroční deficit nemá překročit 3 % HDP. Nevím, jak by se k nám zachovala Evropská unie, kdybychom byli třeba v pozici Francie, která např. také toto druhé kritérium minimálně rok, ne-li dva nedodržuje, v Německu, jestli se nepletu, je to obdobné.
Vždy jsem trochu zastáncem toho, že to, co se dá změřit, dá se také nakreslit. Tato modrá křivka ukazuje bohužel to, že skutečně žádná zatáčka se nechystá, že dochází k tomu, že nenastane-li skutečná reforma, budeme někdy v roce 2006, 2007 na hranici 40 % HDP zadluženosti České republiky ve veřejných financích. A to tempo je tak rychlé, že v roce 2010 se může paradoxně stát, že sice možná dodržíme kritérium 3 % HDP meziročně, ale že přejedeme tím tempem skutečnost, že se dostaneme za hranici 60 % HDP. Myslím, že není nikdo v této sněmovně, kdo by si to přál, a já už nejméně.
Myslím, že jsem poukázal - a tady bych si dovolil nepřímo oslovit prostřednictvím pana předsedy i kolegu Krause - že ODS má myšlenku, má recept, jak některé věci napravit. Na jediném, na čem se možná shodneme, je, že záležitost není časově krátká, že dochází k tomu, že náprava může nastat někdy v letech 2009 - 2010. Rozcházíme se v tom, jaká míra přerozdělování má být. Z hlediska pohledu dnešní vládní koalice se zdá, že si přeje, aby byla vyšší, to znamená, že ovšem někde musí získat prostředky, aby tomu tak bylo. My si myslíme, že má být nižší. To jsou dva filozofické pohledy, které jistě můžeme diskutovat.
Úplně na závěr. Dnes je den, který je pro mne velmi příjemný. Ne proto, že ho trávím ve sněmovně, ale proto, že má dcera Terezka má svátek a já jí koupil dárek ze svého. Obávám se toho, že ještě dnes večer dostane dárek jeden, který ovšem nechce. Dostane jakýsi dluhový certifikát vlády, který bude mít minimální hodnotu 15 tisíc korun. Já tento dluhový certifikát vlády ani za sebe, ani za ni platit nechci.
Děkuji za pozornost. (Potlesk z řad poslanců ODS.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Žádám poslance Waltera Bartoše, aby se chopil slova. Dalším vystupujícím pak bude pan poslanec Kužvart.
Poslanec Walter Bartoš: Děkuji, pane předsedo. Vážení páni ministři Sobotko, Svobodo, pane ministře Dostále, vážené kolegyně, vážení kolegové, nebudu se pouštět do nějakých obsáhlých makroekonomických úvah. To přede mnou udělali mí předřečníci z ODS, takže se zaměřím jenom na oblast, kterou vláda deklarovala jako svoji prioritu, takže na oblast školství. Zaměřím se na ni z toho důvodu, neboť vláda ve svých programových prohlášeních má plná ústa takových pojmů, jako je společnost vzdělání, popř. vzdělanostní ekonomika. Podívejme se proto, jak vláda tuto prioritu v rozpočtu na rok 2004 naplnila.
Prioritu lze chápat především tak, že vzhledem k celkovému objemu peněz, kterými stát disponuje, se procentuální podíl kapitoly ve srovnání s minulostí má zvyšovat. Jestli by se zvyšoval, potom bychom mohli považovat tuto oblast za prioritní. Rozpočet kapitoly školství na příští rok tvoří 10,4 % celkového rozpočtu.
***