(14.40 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Hovořilo se, tuším, ve své době o 3 až 4 % hrubého domácího produktu ročně, což, pokud se nemýlím, v té době představovalo zhruba 60 až 80 mld. korun. Všichni samozřejmě víme, že těchto 60 nebo 80 předpokládaných miliard korun by sem nepřicházelo v jakémsi pomyslném kufříku, že by je sem nikdo nedával takzvaně "cash", že by to všechno byly peníze, které by připlynuly na projekty, že by to byly peníze, na kterých by se musela podílet spolufinancováním vláda prostřednictvím státního rozpočtu, ale tehdy nikdo nedementoval tyto údaje, novináři a mnozí politici s nimi pracovali jako s hotovou věcí. Dnes se ukazuje, že částky alokované pro Českou republiku z těchto fondů se budou pohybovat v prvních několika letech našeho případného členství zhruba na úrovni jedné desetiny nebo na úrovni ještě menší než to, co bylo před několika lety předpokládáno.
Jsem přesvědčen, že kdyby v té době česká vláda byla ochotna zabývat se skutečně reálnými a pravdivými analýzami finančního rámce Evropské unie, pak by musela počítat i s tím scénářem, který by zohlednil skutečnost, že tento finanční rámec je naplánován do roku 2006, že v něm jsou jen omezené finanční zdroje a že v případě, že bude přijímáno více nových členů do Evropské unie, potom samozřejmě veškeré řeči o 60 nebo 80 mld. korun jsou naprosto nereálné. Nestalo se tak. Mnozí politici, které tady dnes nebudu jmenovat, s těmito částkami pracovali jako s částkami reálnými a velmi se obávám, že je používali nebo dokonce zneužívali jako vějičku pro veřejné míněné a jako vějičku, která měla zvýšit jakési proevropské cítění obyvatel České republiky.
Domnívám se, že jsme právě svědky toho, jak se velmi může vymstít naivní přístup k evropské integraci, jak se velmi mohou vymstít naivní představy o tom, co to Evropská unie vlastně je, na čem je vlastně založena, jak se může vymstít odmítání té prosté skutečnosti, že Evropská unie je prostě spolkem států, z nichž každý zcela oprávněně hájí své vlastní zájmy, že je spolkem států, který rozhodně není žádnou charitativní organizací, jak bylo řečeno, a že je spolkem států, který v každém případě bude velmi pečlivý a velmi opatrný, pokud půjde o přerozdělování jakýchkoliv finančních prostředků ve prospěch nových členů.
Kdybych měl citovat jednoho politika, který to v minulých dnech vystihl asi nejlépe, mohl bych použít slova polského prezidenta Alexandera Kwasniewského, který mimochodem, když ještě nebyl prezidentem, tak vyšel z lůna sociální demokracie, a řekl minulý týden poněkud ironicky, že mu ani tak nevadí, že Polsko vstupuje do lakomého společenství, že mu spíše vadí, že v tomto společenství panuje takový chaos.
Dámy a pánové, já myslím, že by nám také nevadilo, že finanční toky směrem do České republiky jsou omezeny nebo že nejsou v takové výši, v jaké bylo původně předpokládáno. Ale nevadilo by nám to za jednoho jediného důvodu, a to za toho důvodu, kdyby se tady v několika minulých letech o skutečných podmínkách a především o skutečných dopadech našeho vstupu do Evropské unie obyvatelstvo informovalo pravdivě, kdyby naší veřejnosti nebyly neustále a opakovaně nasazovány růžové brýle, kdyby zcela záměrně a opakovaně nebyly přeceňovány zisky, které z našeho členství v Evropské unii můžeme získat, a kdyby naopak nebyla podceňována rizika a nebo některé negativní skutečnosti, které zcela zákonitě po našem vstupu do Evropské unie nastanou.
Domnívám se, že proces přistupování k Evropské unii je zapotřebí si popsat realistickými slovy. V určité době prostě Evropská unie vytvořila tzv. projekt východního rozšíření, který měl několik základních charakteristik. A jednou ze zcela zásadních charakteristik bylo, že v tomto procesu nešlo o co nejrychlejší přijetí kandidátských zemí, ale o využití procesu jejich přistupování ve prospěch stávajících členů. Kdyby totiž Evropská unie byla použila stejná měřítka jako u minulých vln rozšíření, mohla některé z žadatelů klidně přijmout před několika lety, protože tyto země na tom rozhodně nebyly hůře než například Španělsko, Portugalsko nebo Irsko v době svého vstupu do Evropské unie. Mnohé na tom byly dokonce lépe.
Já se však domnívám, že z mnoha důvodů bylo v určité době pro Evropskou unii výhodnější zachovat statut těchto zemí jako zemí kandidátských, především z důvodů ekonomických, než přeměnit takové kandidáty v plnoprávné členy. Samozřejmě i tato strategie měla své limity, bylo zapotřebí ji v určité době ukončit a přistoupit nebo vyjádřit vůli ke skutečnému rozšíření nebo alespoň formálnímu přijetí nových členů.
Tento proces přistupování k Evropské unii byl dále korunován velmi dovednou negociační taktikou, která přeměnila tento proces v konkurenční soutěž mezi jednotlivými kandidáty, a tím jim v moha ohledech znemožnila v řadě oblastí postupovat společně. A nyní jsme svědky finální fáze celého tohoto procesu, a posledním předpokladem k zahájení této finální fáze byla ta skutečnost, aby kandidátské země bezvýhradně přijaly jak časový scénář, tak také podmínky, za nichž je Evropská unie ochotna nové členy přijmout. Tyto podmínky oddělují takzvanými přechodnými opatřeními nebo některými jinými opatřeními nové členy od plnohodnotného a plnoprávného členství v Evropské unii, a to především v oblasti prvního pilíře, tedy jednotného trhu. Jde o dobře známý pohyb pracovních sil, jde o volný pohyb služeb, jak známo, tedy služeb dopravních, a jde o zde tak velmi diskutovaný režim společné zemědělské politiky.
Já jsem dokonce přesvědčen, že způsob, jakým se o společné zemědělské politice ze strany Evropské unie vyjednává, je také motivován zcela jednoznačným politicko-ekonomickým záměrem, a to totiž tím, že je zapotřebí vytvořit další prostor volného trhu pro export zemědělských přebytků z Evropské unie, a proto je třeba zemědělský sektor v nových členských zemích pokud možno co nejvíce zredukovat a možná v některých komoditách, ve kterých Evropská unie produkuje ty největší přebytky, tuto domácí produkci zcela zlikvidovat.
Pokud se týká oněch finančních toků, tedy finanční pomoci ze strukturálních fondů a kohezního fondu, došlo k neuvěřitelnému posunu oproti tomu, co bylo slibováno, jak už jsem říkal, a dnes je vydáváno za úspěch dokonce i to, pokud Česká republika nebude v prvním roce nebo v prvních dvou letech svého členství na Evropskou unii doplácet. O tom, že bychom nějaké peníze dostávali, se v posledních týdnech nebo měsících hovořilo velmi opatrně a s velkou dávkou skepse.
Jsem přesvědčen, že teď se ukazuje zcela zřetelně, jak závažnou strategickou chybu spáchaly kandidátské země, a to včetně České republiky, když se soustředily především na symbolický, tj. kvantitativní aspekt svého členství, symbolizovaný rychlostí vstupu, a zcela pominuly reálný, tedy kvalitativní aspekt členství, to znamená podmínky, za kterých budeme vstupovat.
A jen tak se mohlo stát, že nám představitel dánského předsednictví dánský premiér Rasmussen mohl před několika dny vzkázat s doslova ledovým klidem před kodaňským summitem, abychom se nepokoušeli dosáhnout nemožného, například v otázce zemědělství, protože vyjednávání bude ukončeno jen s těmi, kdo budou připraveni, a jiným se může stát, že se jejich vstup odloží až na další vlnu, tedy zřejmě do roku 2007, kdy má být přijímáno Bulharsko a Rumunsko.
***