(15.20 hodin)
(pokračuje Cabrnoch)
Jakým způsobem a v jakém směru hodlá vláda upravovat způsob práce těchto privátních subjektů, tedy s čím v jejich práci je vláda nespokojena?
Šestá a poslední otázka. V projevu paní ministryně 5. 12. ve sněmovně bylo řečeno, že na otázku ručení za závazky okresních nemocnic po jejich převodu na kraje existují ve vládě dva názory. Podle jednoho bude za závazky ručit pouze nemocnice, podle druhého bude za závazky ručit stát. Ptám se tedy pana předsedy vlády, zda se v mezidobí na této právní nejistotě něco změnilo, případně proč o tomto závažném problému v písemné zprávě vlády již není ani slovo.
Dovolte mi, kolegyně a kolegové, konstatovat, že ze zprávy vlády vyplývají mimo jiné následující skutečnosti:
1. Vláda přiznává, že nese nezastupitelný díl odpovědnosti na nevyrovnaném hospodaření nemocnic, kde jako zřizovatel měla bezprostřední vliv na řízení, a tím i hospodaření nemocnice. To je uvedeno na druhé straně zprávy.
2. Vláda konstatuje, že výběrová řízení podle zákona č. 48/1997 Sb. měla naplnit řadu cílů, ale tyto cíle - a podotýkám za vlády sociální demokracie - naplněny nebyly a v roce 1999 byla výběrová řízení ukončena.
3. Vláda konstatuje, že zatím nebyla vedena prakticky žádná diskuse o lůžkové péči ve formě paliativní a hospicové, a uvažuje o tom, že taková lůžka by měla představovat objem 10 až 15 % lůžkového fondu. Podotýkám, že v ústní zprávě paní ministryně se tato čísla vztahovala na lůžka zdravotně sociální, nikoliv na lůžka paliativní a hospicová, že to tedy dávalo v ústní zprávě podstatně větší smysl.
4. Zpráva vlády na jedné straně operuje s hodnotou dlouhodobého majetku nemocnic ve výši 42,2 miliardy korun. Na druhé straně však zdůrazňuje, že kraj nebude moci o své vůli s majetkem nakládat. Pokud jej bude chtít prodat nebo s ním jinak nakládat, bude muset požádat zřejmě o souhlas v první řadě Ministerstvo zdravotnictví. Ve zprávě už není uvedeno, koho v řadách dalších.
5. Ve zprávě vlády se vyskytuje řada nepřímých odkazů na připravovanou koncepci zdravotnictví a poznámek koncepčního charakteru. Je tedy pravý čas k tomu, aby vláda své koncepční záměry zveřejnila a předložila Parlamentu svou koncepci zdravotnictví.
6. Vláda konstatuje, že nechce přistoupit na plošné oddlužení nemocnic.
7. Vláda přijala dva závěry:
a) bude navrhovat novely zákonů z oblasti zdravotního pojištění,
b) Ministerstvo zdravotnictví připraví metodické pokyny pro výkon kontroly.
Tedy pouhé tyto dva závěry.
Co říci na konec? Ve zprávě vlády nejsou uvedeny důvody zadluženosti některých státních nemocnic, není uvedena struktura dluhů, není navrženo odpovídající řešení problémů. Zpráva vlády jasně ukazuje, že vláda ve zdravotnictví svůj úkol nezvládá. Namísto přehledného materiálu, který by obsahoval popis stavu, příčin jeho vzniku, řešení a opatření, která by zabránila opakování problémů, je nám předkládán pozměněný stenozáznam plný frází, nesmyslů a pravopisných chyb.
Vláda si svou zprávou, kolegyně a kolegové, uřízla pořádný kus ostudy. Ne náhodou vzpomenu v poslední větě svého vystoupení na jednoho vynikající rétora, který nedávno prohlásil: vládnout se musí umět. (Potlesk z pravé části sálu.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Já bych vás vyzval, vážení kolegové a kolegyně, abyste respektovali dohodu, kterou jsme učinili o tom, že nebudeme konzumovat žádné nápoje a pokrmy v této sněmovně, neb vidím nějakou kávu v nebezpečné blízkosti hlasovacího zařízení. Pokud se to k některým nedoneslo, upozorňuji, že jsme se takto znovu dohodli. Děkuji za to, že to chápete.
Poprosím paní poslankyni Miladu Emmerovou, která je další, pak se o slovo přihlásil pan poslanec Janeček.
Poslankyně Milada Emmerová: Vážený pane předsedo, vážení přítomní, dosavadní kritika současné i minulé vlády pramení z poněkud dávnější minulosti. Tam ovšem byly vlády jiné. Jde zejména o takzvanou porevoluční transformaci, lépe řečeno deformaci našeho zdravotnictví.
Když se zahledíme do minulosti, a to dávno před rok 1989, můžeme konstatovat, že naše zdravotnictví bylo na dobré úrovni odborné a organizační, horší situace však byla v oblasti nedostatečného finančního zajišťování. Celkově však lze konstatovat, že zdravotnictví mělo solidní úroveň a příliš nepokulhávalo za úrovní světovou.
V zájmu jeho zlepšení v konsensu s medicínským pokrokem, s důrazem na kvalitu a dostupnost došlo v porevolučním období k některým změnám, jejichž dopad však nebyl náležitě předvídán. V první řadě nedošlo k pečlivé identifikaci a analýze jeho dosavadních neduhů a kladl se přílišný důraz na prioritní postavení financí, aniž by bylo toto sledováno úsilím o koncepční zadání ve všech segmentech zdravotní péče. Zkrátka nebylo řečeno, natož napsáno, jaké zdravotnictví chceme v nových společenských podmínkách budovat. Na počátku tedy stál pojišťovenský systém financování, v jehož všemocnost se příliš spoléhalo. K tomu přistupovala řada regulačních opatření, která se různým způsobem obměňovala a střídala s výsledkem málo předvídatelným, někdy dovedeným do absurdit. Například vynucené zkracování hospitalizací, překládání nemocných z jednoho oddělení nemocnice na druhé nebo do úplně jiného zařízení, aby se po vyčerpání příznivého intervalu ve financování mohlo přistoupit k dalšímu překladu, např. na původní pracoviště.
Hlavním nástrojem pro financování se měl stát sazebník výkonů s předpokládanou hodnotou bodu jedna koruna, avšak při nabytí jeho účinnosti činila tato hodnota kolem 50 haléřů. Tím bylo výkaznictví výrazně zpochybněno, na některých pracovištích chápáno jako zbytečné administrativní zlo, na jiných ostře sledováno jako prostředek k nabytí zisku. Z těchto rozdílných přístupů se zrodila myšlenka na stanovení paušálu. Někdy ze všeho vyplynulo, že je lépe léčit co nejméně nemocných, jindy právě naopak. Začaly se preferovat tzv. lukrativní obory a za cenu toho se jiné obory redukovaly, nebo dokonce z působnosti nemocnice vymazaly. Zdravotnická zařízení se rozrůstala co do rozsahu, ale i co do počtu jako houby po dešti, bez ohledu na jejich skutečnou potřebnost. Tu bylo lze těžko odhadnout, poněvadž žádná pravidla neexistovala, to je například, kolik a jakých ambulantních specialistů je třeba pro zajištění péče na určitém území apod.
Nerespektování spádových určení se nazývalo právem nemocného na svobodnou volbu lékaře či zařízení, ale ze strany těchto poskytovatelů takové povinnosti stanoveny nebyly. Přeháněly se výbavy moderní přístrojovou technikou, začaly se podporovat složitější technologické postupy odkoukané v zahraničí. Pokyn k privatizaci ambulantních zařízení byl respektován nahodile, avšak s výraznými dopady na zajišťování péče nemocniční. Došlo totiž k odchodu mnoha zkušených lékařů z nemocnic i sester, rozpadly se pracovní kolektivy s určitými nekalými dopady.
Situace v systému je o to složitější a nepřehlednější, protože roli hrají různé formy zdrojů a potřeb, pohledávky a závazky, úvěry a také různé termíny splatnosti dodavatelům apod.
***