(11.10 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Zároveň ale jsou zde i varování. A protože každá situace přináší určité symboly, ke kterým se upíná veřejnost, její úvahy, její naděje i obavy, tímto symbolem, dámy a pánové, v této době se stalo metro. Metro, které bylo zhmotněním lidského umu, práce spousty odborníků i řadových pracovníků. V této chvíli jsme nedokázali ochránit právě toto dílo tisíců lidí, ve kterém se zhmotnila veliká kvalifikace i tvůrčí potenciál naší společnosti.
Souhlasím s tím, co se objevilo na Neviditelném psu, a následně to otiskly Lidové noviny, že neselhalo metro konstrukčně, ale spíše je možné si pohrávat s myšlenkou, že kdesi na velínu seděl nějaký pražský Homer Simpson, který nevěděl, jaké tlačítko má zmáčknout.
Myslím si, že tato záležitost by neměla být jenom předmětem řekl bych trestního vyšetřování, ale měla by být i důležitým upozorněním, že podobné věci patří přece k soustavě obrany státu, mají bezpečnostní smysl a také mají i smysl z hlediska zajištění každodenního bezpečí a jistot našich spoluobčanů. Proto právě tato záležitost, která má symbolickou povahu, vyžaduje naši pozornost, to, aby vláda nespustila osud tohoto projektu ze svých očí. Musíme v této záležitosti mít jasno. Je to právě symbol, který ukazuje na slabiny naší současné společnosti a také na možnosti a cesty, kudy jít kupředu.
Děkuji. (Potlesk.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: O slovo se dále přihlásil pan poslanec Zahradil.
Poslanec Jan Zahradil: Pane předsedo, dámy a pánové, dovolte mi skutečně pouze několik poznámek, které jenom velmi volně souvisejí s tím, co zde přednesl pan předseda vlády, jehož zprávu samozřejmě oceňuji. Spíše půjde o jakýsi apel na nás na všechny, na Poslaneckou sněmovnu, a především na vedení Poslanecké sněmovny, aby nějakým systémovým způsobem aktivněji vstoupila do celé záležitosti související s letošními katastrofálními povodněmi.
Je celkem zřetelné, že hlavní tíha současných rekonstrukčních prací a vyrovnávání se s následky této živelní katastrofy zcela přirozeně leží na exekutivní větvi politické reprezentace a také na orgánech státní správy a samosprávy v krajích, okresech a obcích. Přesto se domnívám, jak už tady bylo řečeno, že Poslanecká sněmovna nebo Parlament v širším slova smyslu by měl aktivněji vstoupit do celé záležitosti alespoň v tom smyslu, že bude sloužit ke svému nejvlastnějšímu účelu, to znamená jako reprezentant veřejnosti a jejích názorů, jehož povinností je tyto názory nejen reflektovat, ale především se snažit hledat odpovědi na otázky, které v tuto chvíli ve veřejnosti klíčí.
Jsem přesvědčen, že s velkým zjednodušením - a možná až vulgarizací - lze tyto otázky rozdělit do tří základních okruhů. Jsem přesvědčen, že každý z vás, kdo v posledních dnech sledoval média a hovořil s občany, mi dá v tomto rozdělení za pravdu.
První okruh otázek, kterého se tady svým způsobem částečně dotkl můj předřečník, by se dal charakterizovat velmi zjednodušeným dotazem, kdo za to může, resp. kdo za co může. Už způsob této otázky a jejího kladení považuji za poněkud riskantní a poněkud nebezpečný, i když samozřejmě chápu, že v takovéto situaci je to možná určitá úniková cesta před tím obrovským i psychickým tlakem, který na veřejnost doléhá. Považoval bych za velmi nešťastné, kdybychom přistoupili k hledání jakýchsi virtuálních viníků nebo k umělému hledání takzvaného selhavšího faktoru, na které by bylo možné veškeré následky této živelní katastrofy svádět.
Právě proto jsem přesvědčen, že je mimo jiné úkolem Poslanecké sněmovny, úkolem naším, najít jakýsi rámec pro poskytnutí odpovědi právě na tuto otázku, a to rámec, který bude vycházet z velmi otevřených diskusí a velmi otevřených informací, protože pokud k takové otevřenosti nedojde - a myslím, že to velmi dobře známe všichni z nedávné minulosti před rokem 1989 - pokud se budou některé informace tutlat, pokud se budou utajovat nebo dokonce zkreslovat, samozřejmě to povede k tomu, že důvěra veřejnosti ve vysvětlování, v interpretaci příčin a následků této živelní katastrofy bude oslabena. Nakonec to povede k tomu, že nikdo nebude věřit nikomu nic, a to ani v případě, že to bude pravda.
Jsem proto přesvědčen, že nejde o to, hledat nějakého obětního beránka toho nebo onoho selhání, ale spíše se podívat na to, zda došlo, nebo nedošlo k systémovým selháním, zda veškerá naše preventivní opatření fungovala tak, jak fungovat měla, nebo zda byla někde použita opožděně či nedokonale, nebo zda na druhé straně k žádným takovým selháním nedošlo a zda šlo skutečně o katastrofu takového rozsahu, která šla nad rámec všech možných a představitelných opatření, a to i v případě, že by byla použita zcela řádně a se stoprocentní účinností.
Druhý okruh otázek, který ve společnosti vzniká, lze zase velmi zjednodušeně popsat jednou otázkou, která zní: Může se to opakovat? Jsem přesvědčen, že každý z nás, kdo je alespoň trochu postižen nějakým přírodovědným nebo technickým vzděláním - ale bezesporu i ten, kdo jím postižen není - si dokáže sám sobě zdůvodnit a konstatovat, že živelní katastrofy tohoto rozměru jsou souhrou celé řady proměnných veličin, celé řady náhodných faktorů a že naše schopnost je předvídat a preventivně jim čelit je bezesporu omezena. Ale myslím, že s tím se jako politici smířit nemůžeme.
Jsem přesvědčen, že musíme umět říci jednoznačně, že buďto považujeme tuto živelní katastrofu za něco statisticky zcela výjimečného a zcela nepravděpodobného, co může proběhnout pouze v nějakém dlouhém časovém intervalu, a proto opakování takovéto události je v dohledné budoucnosti vysoce nepravděpodobné. Nebo na druhé straně budeme umět říci na základě prokazatelných skutečností, že jsme svědky určitých změn, ať už krátkodobých klimatických změn, nebo nějakého počátku jakési dlouhodobější změny, třeba v celé střední Evropě, nebo i faktorů jiných, které jsou způsobeny naší vlastní činností, a že v důsledku kombinace těchto faktorů je zde poměrně vysoká pravděpodobnost, že k podobným událostem bude docházet v budoucnu častěji, než docházelo v minulosti.
Pokud si na tuto otázku odpovíme, pak nám z toho vyvstává další okruh otázek, a to je ten třetí a poslední, který jsem zde chtěl zmínit a který ve veřejnosti také rezonuje, a to je otázka, jak tomu čelit.
***