(14.50 hodin)
(pokračuje Payne)
Objevují se články, že kursové posilování, které sledujeme v posledním roce, je výsledkem jakýchsi spekulací. Pokusíme-li se odhadnout, kolik finančních prostředků by bylo potřeba k tomu, aby někdo mohl vyvolat pohyb české koruny, zdá se, že by k takovému pohybu, řekněme o 10 %, stačilo asi 33 mld. korun, což je částka, která je představitelná v českém rozpočtu, a je to částka, se kterou vláda téměř běžně operuje v rámci svých privatizačních aktivit a podobně.
A tady vzniká jakési podezření nebo přinejmenším otázka. Je-li posilování koruny výsledkem nějakých spekulací, tak ta první myšlenka byla, že se jedná o spekulanty v zahraničí. Ale po přečtení této zprávy já docházím k závěru, že se stejně tak dobře může jednat o domácí spekulanty. A já bych chtěl poprosil pana guvernéra, kdyby nám tedy vysvětlil svoji představu o tom, jak to vlastně je s tím posilováním měny.
Za jistých okolností by se dalo si představit, že díky korupci na některých ministerstvech českého státu si mohou někteří podnikatelé vlastně s kursem zahýbat v rámci privatizačních opatření vlády a vlastně si pro sebe vytvářet výhodnější prostředí, ať už vůči konkurenci, nebo čistě spekulativně na těch kursových rozdílech vydělávat.
Další otázka je, je-li tomu tak, že koruna nám posiluje, tak těch 33 mld., které jsou vlastně důsledkem posílení koruny nebo které mohou způsobit posílení koruny, tak je to zároveň také částka, která by se nám měla objevit jako přebytek na účtu platební bilance, protože fakticky my dovážíme zboží stejné, jako jsme dováželi před dvěma lety, ale platíme za něj o 10 % méně. To znamená na účtu platební bilance by měl být 33 mld. přebytek, a kdyby tam byl 33 mld. přebytek, tak to znamená, že máme zahraniční obchod stejný jako před dvěma lety.
A tady bych chtěl také poprosit o názor pana guvernéra, jak to je vlastně s účtem platební bilance, jestli ta zázračná čísla české ekonomiky, která stále více exportuje a dostává se do aktivních čísel platební bilance, jestli náhodou vlastně, když odečteme těch 33 mld. nebo částku, kterou odhadneme jako ekvivalent toho posílení koruny, tak vlastně zjistíme, že ty úspěchy zdaleka nejsou tak úspěšné, jako se to na první pohled tváří.
Měl bych ještě další tři dotazy, které se dotýkají vlastního provozu ČNB. Ve zprávě se dočteme, že průměrná mzda zaměstnanců ČNB je 28 674 Kč, což je zhruba dvojnásobek průměrné mzdy v České republice. Zároveň se dočítáme, že v roce 2001 vlastní provoz ČNB stál 1078 mil. Kč - jednu miliardu korun. V roce 2000 to bylo dokonce 1,3 mld. Zdá se, že ČNB je vůbec nejdražší institucí, jakou v České republice máme.
Pokusím-li se nějakým způsobem odhadnout efektivitu práce této nejdražší instituce, kterou tady máme, tak jsem hledal v té zprávě nějaká čísla a našel jsem alespoň jeden bod, kde můžeme porovnat ČNB s jinými finančními ústavy. A sice jsou to klientské operace, kde ČNB spravuje účty některých, já nevím přesně jestli ještě ústavních činitelů, ale každopádně některých státních orgánů. Když se podíváme na výsledky hospodaření v této oblasti, tak zjistíme, že v roce 2000 ČNB v této věci hospodařila se ztrátou 678 mil., v roce 2001 se ztrátou 237 mil. V podstatě to znamená, že kdyby správu těchto klientských účtů vedly komerční banky, tak by si ČR ušetřila tak téměř půl miliardy ročně. To mi připadá, že na správu několika málo účtů, ono je to pár desítek účtů, že to jsou náklady neuvěřitelné. A efektivita takovéhoto hospodaření mi připadá, že je o několik řádů nižší, než je efektivita hospodaření v normálních komerčních finančních ústavech. Rozumím tomu, proč byly převáděny některé účty státních veřejnoprávních institucí do ČNB, to má sice svoji logiku, ale podmínkou je, že ČNB bude hospodařit za podmínek, které jsou srovnatelné, a já bych se nedivil, kdyby tam byl 15 nebo 20 % rozdíl oproti komerčním bankám, ale zdá se mi, že takováto ztráta je, kdybychom to přepočetli na jeden účet, tak je neuvěřitelná.
Poslední dotaz, který bych se chtěl zeptat, je, když se podíváme na čerpání peněz ze státního rozpočtu, ČNB uvádí, že z plánované částky na ochranu platidel, na ochranu našich bankovek a mincí bylo vyčerpáno za poslední rok pouze 5,3 %. A já bych se rád zeptal - to je takové číslo, které při čerpání je podivuhodné. Já rozumím tomu, že oproti plánům se spotřebuje méně o 10 %, 15 %, to samozřejmě může nastat, ale jestliže se spotřebuje o 95 % méně, tak by to chtělo asi nějaké vysvětlení, z jakého důvodu ochranu českých platidel vyžaduje o 95 % nižší náklady, než jaké byly plánovány.
Děkuji.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám pane poslanče. Kdo se dále hlásí do rozpravy? Takže o slovo se přihlásil guvernér ČNB Zdeněk Tůma.
Guvernér ČNB Zdeněk Tůma: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážená vládo, dovolte mi odpovědět na sadu otázek. Nutno říci, že jsou to otázky, které jsou poměrně zajímavé a skutečně směřují k jádru hospodaření centrální banky.
Za prvé je samozřejmě pravda, že větší část aktiv tvoří rezervy uložené v zahraničních aktivech, je to zhruba kolem 85 % aktiv. A stejně tak pasiva jsou samozřejmě denominována především v tuzemské měně. Větší část pasiv kromě oběživa tvoří závazky vůči bankám. To není nicméně nějaké arbitrární rozhodnutí centrální banky, je to něco, co je dáno strukturou bilance při vzniku centrální banky. Samozřejmě si lze představit situaci, kdy by centrální banka mohla mít i jiná aktiva, například cenné papíry, které by byly denominovány v tuzemské měně, ale to je něco, co by musela dostat do vínku. Je pravda, že je řada centrálních bank ve světě, kde ten poměr domácích a zahraničních aktiv je zhruba 50 ku 50, ale to nebyla situace centrální banky při jejím vzniku.
Bilance narůstala zejména v důsledku dvou skutečností. Za prvé - v důsledku devizových intervencí, které byly nezbytné v rámci pevného měnového kursu, protože z definice bylo třeba provádět devizové intervence, aby kurs byl udržen na žádoucí úrovni. Za druhé - centrální banka přebírala část nákladů, které dopadaly na ekonomiku v důsledku transformace. Tuto částku bych odhadoval zhruba na 100 mld. korun. Pokud bychom se podívali na kumulované hospodaření centrální banky, tak i přes vliv kursu by centrální banka zůstala v plusu, pokud by na sebe nepřebrala tyto náklady. Týkalo se to nákladů na konsolidaci bankovního sektoru, týkalo se to nákladů, které byly spojeny s řešením vztahů s Národní bankou Slovenska, neboť my jsme měli pohledávku ve výši zhruba 26 mld., která nakonec byla odepsána proti našim zdrojům.
***