(17.20 hodin)
(pokračuje Talíř)
Všichni víme, že možná ne tady na plénu, ale ve výboru našem probíhá každoroční diskuse o tom, kolik prostředků stát vynakládá na to, aby mohl přispívat na opravu památek. A musím bohužel konstatovat, že v posledních letech těch prostředků je čím dál tím méně.
Třetím okruhem problémů, které vidím, je otázka památkové péče, tedy výkonu státní správy podle tohoto zákona. Jedná se zejména o strukturu orgánů, které budou památkovou péči vykonávat. Musím říci, že tady v tom případě zákon zachovává vlastně strukturu jakési dvojkolejnosti vykonávání tohoto výkonu státní správy. Přestože zřizuje Národní památkový ústav, jakoby státní instituci, která má poskytovat odbornou pomoc a odborná stanoviska, zůstává tady systém dalších správních orgánů, kterými budou buď krajské úrovně, nebo obce třetího typu, abych to zjednodušil, které v rámci správních řízení budou vydávat ona rozhodnutí. Čili je zachována tato dvojkolejnost a i o tomto systému už delší dobu diskutujeme, zda je to správně.
Byla zde zmínka i o Státní památkové inspekci. Je pravda, že se tato instituce staví do pozice orgánů například v oblasti životního prostředí, ale když se podíváte do návrhu zákona nebo do důvodové zprávy, tak se předpokládá, že tato instituce podle mého názoru nemůže plnit ty úkoly, které po ní bude zákon požadovat. Dokonce na ni vyčlení prostředky a předpokládá se, že bude mít zhruba třináct pracovníků, což pro tu šíři záběru je podle mne velice málo.
Mám pocit, že by stálo za to, aby nový návrh památkového zákona se také zabýval doplněním systému kvality výkonu památkové péče nebo státní správy v oblasti památkové péče. Měl by se zabývat způsobem akreditace nebo odborného vzdělávání pracovníků, kteří pracují v této oblasti.
Na základě toho, co jsem zde uvedl, mám pocit, že jsme v situaci, kdy by tento zákon bylo třeba ve sněmovně znovu otevřít, ve výborech se mu důkladně věnovat a projednávat ho a případně ve smyslu připomínek přepracovat ho.
Obávám se, že nejsme v situaci, kdy si toto můžeme vzhledem k času dovolit, a proto si dovolím v rámci otevřené obecné rozpravy navrhnout, abychom tuto novelu, tuto předlohu, tento nový památkový zákon vrátili vládě k dopracování.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu a táži se, kdo se do ní hlásí. Pan poslanec Rozehnal.
Poslanec Aleš Rozehnal: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, nebudu se dlouze vyjadřovat ke smyslu památkové péče, k důležitosti ochrany kulturního dědictví. Dopad tohoto zákona může ovlivnit na desetiletí tvář naší země, obraz našich měst a obcí, kulturní paměť národa v budoucnosti i to, jak každý subjektivně tyto důležité danosti vnímáme a jakou prioritou pro nás jsou.
Jednoznačně se přihlašuji k vytvoření takového zákona, který by byl schopen uchovat naše kulturní dědictví, otisk minulosti i současnosti našim následníkům v co nejucelenější podobě a stavu alespoň takovém, v jakém jsme jej převzali, protože teprve budoucnost je kompetentní naši dobu hodnotit. Zákon by to měl zajistit, měl by být spravedlivou normou. A zopakuji přirovnání, které jsem použil již mnohokrát, protože je velmi názorné. Tento zákon by měl fungovat jako váha, kde na jedné straně misky jsou ta omezení, restrikce, zákazy, kterými stát reguluje památkovou péči, a na druhé náhrady vlastníkům, obcím, městům, fyzickým i právnickým osobám, které jsou tímto postiženy.
Domnívám se, že je potřeba nejdříve si ujasnit a vymezit hranici, v jaké se jakákoliv právní úprava týkající se ochrany památek musí pohybovat. Současně platná právní úprava památkového zákona z roku 1987 vycházela z principu, že kulturní statky představují součást socialistického vlastnictví všeho lidu a že práva jedince-vlastníka musí být limitována a omezena právy lidu, který zastupuje stát. Na této tezi koncipovaný památkový zákon měl svým způsobem velmi jednoduchý výklad, protože veřejný zájem byl jasně definovaný, v tomto případě jako imaginární socialistické vlastnictví všeho lidu nadřazené všemu. Jeho preambule říká: Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelného bohatství státu. Účelem zákona je vytvořit všestranné podmínky pro další prohlubování politicko-organizátorské a kulturně výchovné funkce státu při péči o kulturní památky, pro jejich zachování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy, vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově pracujících, a tím přispívají k dalšímu rozvoji společnosti.
Tuto exkurzi do stále platného památkového zákona jsem musel udělat proto, že jsem chtěl seznámit ctěnou sněmovnu s rámcem, ve kterém se naše památková péče pohybovala a pohybuje a z čeho vyrůstaly názory odborníků legislativců i občanské veřejnosti. Základním problémem a vnitřním sporem každého památkového zákona bude vždy definice veřejného zájmu, míry a způsobu naplňování ochrany památek a míry ochrany práv vlastníků. Jak jsem naznačil v úvodu, současně platný památkový zákon si s vlastníky památek nedělá moc velké problémy, protože vychází z jednostranné orientace definovatelné jako popření vlastnických práv ve prospěch veřejného zájmu. Proč, to jsem myslím dostatečně vysvětlil v předchozí části.
Otočme list. Žijeme v době, která se již třináct let potýká s následky doby, která po řadu desetiletí destruovala tento stát nejenom morálně, ale i fakticky politikou založenou na idejích kolektivismu, jehož konečným produktem byl pseudodemokratický polototalitní stát. Tento návrh zákona má v prvním paragrafu místo proklamativní preambule popsán účel a předmět zákona jednoduše tak, že účelem zákona je ochrana památkového fondu jako součásti národního kulturního bohatství a jako zdroj k uchování evropského a světového kulturního bohatství, stanovení podmínek památkové péče a úpravy práv a povinností fyzických a právnických osob a působnosti orgánů veřejné správy při ochraně, užívání, uchování památkového fondu. S takto definovaným účelem zákona lze obecně souhlasit a možná by v tomto duchu vytvořená preambule uspokojila velkou část památkářů, kteří absenci preambule kritizují, ale spíše proto, že jim v tomto paragrafu chybí ona dosud platná definice veřejného zájmu.
Náš parlament přijal Listinu základních práv a svobod, jimiž se zaručuje každému právo přístupu ke kulturnímu bohatství. V článku 35 odst. 3 stojí, že nikdo nesmí při výkonu svých práv ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství, přírodní a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. O to se opírá předkladatel zákona ve svém zdůvodnění. Tyto teze umožňují výkladovou nejednoznačnost a každý si může vytvořit svůj originální a pro něj pravdivý výklad podle své politické nebo filozofické orientace.
Při hodnocení tohoto návrhu zákona nezpochybnitelně vychází, že veřejný zájem se předkladatel neodvážil definovat, protože - nebo spíše přestože obsahem celého zákona se dostal pouze krok od dosud platné definice, že kulturní statky jsou socialistickým vlastnictvím všeho lidu, a celý zákon je tím naprosto prolnut. Pochopitelně bez toho socialistického. Opět dochází k nemorálním zásahům státu proti principům individuálních práv a svobod, přestože se navrhovatel o určitý posun z této pasti v řadě řešení pokusil.
***