(17.10 hodin)
(pokračuje Dostál)
Vážené kolegyně, vážení kolegové, jak víte, projednává Poslanecká sněmovna velkou novelu platného památkového zákona v rámci vládního návrhu zákona o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů. To se týká tisku 1160. Tato novela stejně jako návrh nového zákona řeší řadu obdobných věcí, ale pouze těch, které jsou mechanicky vynuceny reformou veřejné správy. Kvalitativně tedy památkovou péči naprosto nemění. A to je myslím škoda. Když už se tato sněmovna zabývá právní úpravou na úseku památkové péče, má konečně šanci realizovat všechno to, na co čekají vlastníci kulturních památek a nemovitostí v památkových územích, obce, ale také celá kulturní veřejnost již více než deset roků.
Proto vás žádám, vážené kolegyně a vážení kolegové, abyste propustili vládní návrh nového zákona o ochraně kulturních památek a památkové péči do dalšího legislativního procesu a umožnili sami sobě zvážit, zda není pro ochranu památkového fondu naší země lepší, aby namísto mechanické novely platného památkového zákona, spatřil světlo světa zákon zcela nový. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, vám pane ministře. Prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení, pan poslanec Jaroslav Talíř.
Poslanec Jaromír Talíř: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, dostáváme k projednání předlohu zákona, na kterém se opravdu již pracuje několik let. V tom mohu potvrdit slova pana předkladatele, pana ministra kultury, že to není věc, která by byla předložena najednou. Zejména proto, protože poslední úprava v této oblasti, tedy zákon č. 20/1987, pochází ještě z minulého režimu, přestože byl několikrát novelizován touto sněmovnou.
Po odborné stránce jistě posunul tento zákon celou problematiku velmi dopředu, nicméně v době, kdy byl tento zákon, tedy v roce 1987, schvalován, byly termíny jako veřejný zájem, občanské aktivity, ochrana soukromého vlastnictví zcela mimo rámec tehdejšího přemýšlení a uvažování. S tím větším očekáváním jistě sleduje celá řada skupin naší veřejnosti přípravu nového zákona, který by měl v našich podmínkách, podmínkách demokratické společnosti nově definovat tuto oblast péče o hmotné i nehmotné kulturní dědictví. Myslím, že sledují s velkou pozorností tuto přípravu především odborníci, historici umění, architekti a ti, kteří s tímto oborem spojili svoji profesi. Se stejnou pozorností sledují přípravu nového zákona ale také vlastníci movitých i nemovitých věcí, které buď jsou kulturními památkami, nebo předměty kulturní hodnoty a mohou být prohlášeny za kulturní památky - a ať už jsou to fyzické osoby, církve nebo jiné právnické osoby. Neméně pečlivě sledují přípravu tohoto zákona pracovníci samospráv, kteří díky probíhající reformě veřejné správy, ale také díky tomuto zákonu mají být a budou pověřeni výkonem státní správy v této oblasti.
Je třeba říci, že předkladatel, Ministerstvo kultury, resp. vláda, si to uvědomuje a dlouhodobě diskutuje o tom, jak má nový památkový zákon vypadat. Potvrzuji, že byla nejprve připravena koncepce, kterou vláda schválila v roce 1998, stejně tak jako věcný záměr tohoto zákona. Další postup byl ovlivněn pracemi na reformě veřejné správy, a proto až v letošním roce vláda schválila věcný záměr a nakonec i paragrafové znění tohoto zákona.
Tady musím říci, že se nemohu ubránit dojmu, že se opakuje situace, kterou mohu sám potvrdit z role zpravodaje u zákona o církvích, kdy koncepce byly dlouho projednávány, dlouho se diskutovalo nad tezemi, ale když se napíše potom paragrafové znění, tedy konkrétní text zákona, tak nezbývá mnoho času na to, aby byl nějak diskutován, i když tato verze nebo toto znění se může v některých případech odlišovat nebo může dát konečnou podobu tomuto zákonu. A tak se zřejmě stalo, že tato předloha, toto paragrafové znění, které nám vláda předkládá, je zatím většinou těch zainteresovaných skupin, o kterých jsem hovořil, odmítána. Pro spravedlnost je nutné říci, že je odmítána mnohdy ze zcela protichůdných argumentů. Nicméně je zde stanovisko části odborné veřejnosti, která má vůči tomuto zákonu výhrady, je zde stanovisko pracovníků, kteří se touto problematikou zabývají na krajských úřadech. Mám v rukou stanovisko Biskupské konference, která vyjádřila určité pochybnosti, atd.
Za sebe jako zpravodaje chci mluvit o třech okruzích problémů, které si myslím, že nejsou ideálně v tomto zákoně vyřešeny.
Prvním problémem je definiční obor tohoto zákona a v něm na prvním místě odůvodnění nebo důkladné vysvětlení, proč je potřebné vlastně ochraňovat kulturní památky, proč je důležité omezovat vlastníky tak, jak to připouští ústava, v jejich vlastnických právech, a zdůvodnění smyslu. Já jsem podrobně přečetl důvodovou zprávu k tomuto zákonu a musím říci, že mi chybí právě jakási definice veřejného zájmu nad tím, že ochrana kulturního dědictví je věcí našeho veřejného zájmu. Jsem přesvědčen, že všichni budeme souhlasit s tím, že naše kulturní dědictví v oblasti architektury, různých oborů výtvarného umění, ale i umělého vytváření krajů je velmi důležité například pro turistický ruch. Že právě autenticita našich památek je to, co je dělá velmi zajímavými a řekl bych ve světě unikátními. Ale právě proto bych očekával, že v novém návrhu zákona bude toto daleko více reflektováno.
Zároveň byl převzat z minulého zákona definiční obor druhu památek. Pan ministr říkal, a je pravda, že se rozšiřuje definice, nová definice, nebo se zavádí nový pojem památkové místo a dává se obcím kompetence k tomu, aby stanovovaly a vyhlašovaly, definovaly tento pojem. Nicméně ostatní definice zůstávají ve stejném gardu, jako bylo v zákonu 20/1987, a zejména u národních kulturních památek není třeba zdůrazněno, co je to národní kulturní dědictví, neboť jediný argument pro to, proč má být něco prohlášeno za národní kulturní památku, je věta, že v případě, že tato věc je součástí národního kulturního dědictví, bohatství, tak se prohlásí za národní kulturní památku.
Druhým problémem, který vidím a který souvisí s předchozím, je dosažení jakéhosi přijatelného řešení právě v oblasti hloubky omezení práv vlastníků a s tím spojených případných náhrad. V zákoně se přenáší možnost přispívat na kulturní památky v maximální míře na obce a kraje a je to podle mého názoru trochu v rozporu s tím, že kulturní památky prohlašuje ministerstvo, resp. stát v případě národních kulturních památek, nicméně těmi, kdo by měly přispívat na tyto kulturní památky, jsou obce a kraje.
Nebyl by asi problém v tom, kdyby tu míru, kterou se přispívá na kulturní památky, stanovoval tento zákon, ale ono tomu tak není, protože všichni víme, že to, kolik bude přispíváno na kulturní památky, ať už říkáme národní, nebo jinou kulturní památku, o tom rozhoduje ne tento zákon, ale schvalování rozpočtu.
***