(15.20 hodin)
(pokračuje Holáň)
Není ovšem problém a bylo by to i v souladu s filozofií této úpravy legislativně technicky tuto skutkovou podstavu rozšířit i na týrání osoby blízké. Považoval bych za správné, aby byla zakotvena povinnost oznámit či překazit trestný čin týrání blízké osoby, neboť se jedná o společensky nebezpečné jednání, které "kvete" zejména v prostředí lidské lhostejnosti.
To, že ve společnosti převládá názor, že domácí násilí je problémem soukromým, považuji za varovné. Současná právní úprava bohužel tomuto lhostejnému přístupu k obětem domácího násilí nečelí. Domácí násilí mezi dospělými v rodině se totiž netýká jen těch dvou, ale má značný dopad na děti, které v takovém prostředí vyrůstají. Když o těchto věcech uvažujeme, měli bychom myslet na prvním místě na ně a hledat řešení, které ochrání především jejich psychickou integritu. Je znám nespočet případů, kdy děti vyrůstající v prostředí domácího násilí například otce na matce se pak v dospělosti chovají ke své partnerce stejně jako jejich otec. Ostatně narůstající čísla kriminality mladistvých mohou mít kořeny zde v tomto problému.
Za těžko přijatelnou považuji výtku vlády, že podle návrhu by mohl být pachatelem i ten, kdo týrá osobu, jejíž újmu by pociťoval jako újmu vlastní. Jedná se o část definice osoby blízké podle trestního zákona a nemyslím si, že by kvůli takové konstrukci ad absurdum bylo třeba tuto definici měnit nebo z tohoto důvodu na tuto změnu rezignovat. Zmíněná část definice představuje pouze právně teoretický předpoklad, že by tuto újmu pachatel pociťoval jako újmu vlastní. V praxi to samozřejmě neplatí. A to je právě důkazem onoho společensky nežádoucího chování. Vláda jako by chtěla tímto sdělením říci, že mezi osobami blízkými nedochází k trestné činnosti, a to proto, že si své újmy vzájemně pociťují jako vlastní. To tedy často není pravda, jakkoliv by to měla být. Co víc, trestnou činnost mezi osobami blízkými považuji za společensky nebezpečnější než běžnou trestnou činnost, neboť rodina by měla být prostředím vzájemné důvěry a bezpečím. Pokud společnost bude tolerovat násilí v rodině, bude tolerovat narušování základních forem mezilidských vztahů.
Návrh vychází ze zkušeností některých cizích států, které přijaly účinná řešení. Německo a Rakousko přijaly v nedávné době rozsáhlé legislativní úpravy týkající se domácího násilí. Vydaly se cestou samostatného zákona s detailní úpravou. Takové řešení u nás myslím nemá tradici a narušilo by náš trestněprávní systém. Naší inspirací byla spíše slovenská právní úprava spočívající v rozšíření skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby.
Přes odlišnost právního řešení se všechny tyto státy shodují v jednom. Všechny úpravy výrazně přispěly k poklesu počtu případů domácího násilí a ke změně postoje společnosti k tomuto jevu a to je i cílem našeho návrhu. Je jasné, že trestný čin týrání osoby blízké bude složitě prokazovatelný, ale zkušenosti z ostatních zemí, které se touto cestou již vydaly, svědčí o tom, že hlavního cíle se podařilo dosáhnout: vytvoření společenského klimatu a právního vědomí, že toto jednání je společensky nežádoucí. Právě pod tlakem tohoto společenského klimatu a všeobecně rozšířeného právního vědomí pak mnoho skutečných či potenciálních pachatelů týrání od svého jednání ustupuje a obnovuje harmonický partnerský vztah. A to je cílem návrhu. Sdělit všem pachatelům domácího násilí, že i té části společnosti, která je toleruje, že domácí násilí není normální, že je společensky nežádoucí.
Přál bych si, aby tento návrh prošel řádně všemi uzly legislativního řízení, a žádám vás, abyste tomu napomohli. Děkuji.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Stanislav Křeček.
Poslanec Stanislav Křeček: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, máme před sebou návrh zákona, který se zabývá velmi důležitou materií, která je hodna úpravy, leč podle mého názoru nelze tuto problematiku trestněprávní řešit způsobem, jakým to předkladatelé navrhli, totiž pouhým vsunutím termínu osoby blízké do ustanovení paragrafu týrání svěřené osoby. Z povahy věci totiž nelze osobu blízkou, tak jak je definována, hájit ustanovením trestního zákona takto jednoduše.
Uvedu to na příkladu. Definice svěřené osoby, tak jak už tady bylo řečeno, je taková, že to je osoba, jejíž újmu bych pociťoval jako vlastní. To není pouze teoretický předpoklad, je to je přesné vymezení této osoby. Řeknu-li to přímočaře, dám-li někomu pár facek, tak zcela zjevně jeho újmu nepociťuji jako újmu vlastní, protože se nejedná o blízkou osobu, čili ustanovení chránící blízkou osobu se na toto nevztahuje.
Domnívám se proto, že musí být ochrana těchto osob řešena jiným způsobem. Myslím, že to je důležité. Mám informaci o tom, že je připraven komplexní pozměňovací návrh, který byl zpracován ve spolupráci s Právnickou fakultou Karlovy univerzity. Proto se domnívám, že by bylo vhodné, abychom propustili tento návrh zákona do druhého čtení a přikázali jej ústavně právnímu výboru.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Otevírám obecnou rozpravu a táži se, kdo se do ní hlásí. Pan poslanec Zuna.
Poslanec Milan Zuna: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, úmysl předkladatelů byl nepochybně dobrý, leč realizace zákona je veskrze špatná. Přineslo by to víc škody než zamýšleného užitku, a proto navrhuji zamítnout v prvním čtení. Děkuji.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám. I když já jsem vaše závěrečná slova nezaslechl, protože jste mluvil tak potichu.
Dále se přihlásil pan poslanec Matulka, poté paní kolegyně Dundáčková, pan poslanec Jičínský.
Poslanec Dalibor Matulka: K tomu, abych zvedl ruku jako přihlášku do rozpravy, mě vyprovokoval kolega Zuna. Já vím, že proti tomuto návrhu zákona lze mít některé výhrady. Lze mít výhrady ryze právního charakteru z hlediska systematiky trestního zákona, zařazení této skutkové podstaty pod ten či onen paragraf, lze mít i určité obavy z rizik, které mohou vyplynout z nové skutkové podstaty. Samozřejmě asi nikdo z nás nedovede odhadnout, jak dalece bude takováto novela trestního zákona zneužívána v případných předrozvodových a rozvodových stavech leckterého manželství. Ale kolega Zuna vyslovil názor, že by tato novela přinesla víc škody než užitku. Já si nedovedu představit jedinou škodu, kterou by tato novela mohla způsobit.
Riziko, o kterém jsem mluvil, to je riziko ale praxe, to je riziko toho, jak si lidé budou počínat, zda v souladu nebo nesouladu s trestním zákonem, a jak budou práva využívat či zneužívat. Ale samotná zákonná úprava v tomto ohledu podle mého názoru žádnou škodu způsobit nemůže. Proto se velmi přimlouvám za řešení, které zde navrhoval pan zpravodaj, to znamená propusťme tento tisk do dalšího čtení a diskutujme o právních problémech, které jsou v něm zakódovány, v rámci druhého čtení v ústavně právním výboru.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Hovořit bude paní kolegyně Dundáčková.
Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, k mému vystoupení mě doslova přiměly dvě věty, a to jedna z úst pana předkladatele a druhá z úst pana zpravodaje.
Začnu panem zpravodajem. Jeho polemika na téma osoby blízké a způsob, jakým je definován v našem právním řádu, mě přiměl zamyslet se nad tím, zda má, či nemá pravdu, zvláště s ohledem na příklad, který vybral. Troufám si totiž tvrdit, aniž bych se nějak zvláště metodologicky a z právního hlediska odvažovala to posoudit bez většího zamyšlení, že kdyby kdosi políčkoval choť či děti pana zpravodaje, že by to právem posuzoval jako újmu vlastní.
***