(15.30 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
Tolik k názoru, který zde řekl.
Daleko horší mi připadalo vyjádření pana předkladatele, který tu část sněmovny a společnosti, která nepociťuje jako vhodné řešení to, které on předkládá - já se přiznám, že patřím mezi tu část, která nepovažuje řešení domácího násilí prostřednictvím tohoto zákona za správnou - nazval jako tu část společnosti, která je k domácímu násilí tolerantní. To je demagogie, která se mě velmi hluboce dotkla a kterou bychom na půdě sněmovny asi neměli používat, pokud chceme dostatečnou část sněmovny přesvědčit k podpoře svého vlastního návrhu. Tak to přece není.
Já se v tomto případě jednak z právního hlediska celkem shoduji s názorem vlády, který je popsán velmi podrobně a který poukazuje na skutečnost, že domácí násilí stejně jako každé další násilí je postižitelné podle skutkových podstat, které jsou v tomto okamžiku v trestním zákoně vymezeny, a z mého pohledu je pouze otázkou postupu policie, zda skutečně takovýmito případy se zabývat chce a zda to také dělá.
Já neumím říci, zda je správné, abychom těsně před volbami toto ryze feministické téma zamítli, nebo se jím naopak na půdě sněmovny zabývali. Prosím však, abychom na podporu svých návrhů pokud možno používali férových argumentů.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, paní kolegyně. Hovořit bude pan poslanec Jičínský, poté pan zpravodaj Křeček, poté se hlásí pan poslanec Filip.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, kolegové, kolegyně, i já se připojuji k návrhu na zamítnutí, a to zejména z důvodů systematických. Nemyslím si, že tu je taková situace, že by trestné činy tohoto druhu vůbec nebyly postižitelné podle platného zákona. Tak tomu není a i ve stanovisku vlády se upozorňuje, že i dosavadní úprava takovou činnost umožňuje trestat, pokud samozřejmě je to oznámeno a vyšetřeno. V tom mimořádný problém nevidím.
Také nepřeceňuji možnost, že by přijetí změny trestního zákoníku samo o sobě tak rychle mělo za důsledek změněnou společenskou praxi, změněné společenské chování. Tak tomu není. To je bohužel ověřenou skutečností.
Moje námitka je vedle toho zejména systematická. Já skutečně nepovažuji za správné, abychom postupovali takto po jednotlivých paragrafech, na každé schůzi si vybrali jedno ustanovení trestního zákona, které změníme. To je můj starý postoj. Samozřejmě, jsou určité situace, kdy je vhodné do trestního zákoníku zasáhnout, nevylučuji to, ale pokud to skutečně není nezbytné, není to třeba dělat, zejména když se připravuje rekodifikace a je poměrně v dosti pokročilém stadiu. To by mohl potvrdit pan místopředseda vlády Rychetský.
Svého času, ještě v minulé Poslanecké sněmovně, tu byl kolega Ivan Mašek, který říkal ve sporu se mnou, že je to právě výhoda, když se trestní zákon mění po jednotlivých ustanoveních, protože pro jednu změnu on je, pro jinou nebude. Takto se však k trestnímu kodexu přistupovat nedá. Trestní zákon má určitou systematiku, má určitou logiku, má určité souvislosti, má určitou vnitřní vazbu a to se musí respektovat.
Nemyslím si, že tady hrozí nějaké nebezpečí, že když nepřijmeme tuto dílčí úpravu, problém domácího násilí se nějak enormně zvýší. Myslím si, že se nic nestane oproti tomu, co se děje teď. Pokud nám dosavadní prostředky nestačí, pouhá změna trestního zákoníku na to také nestačí.
Myslím si, že bychom měli tuto i další potřebné změny trestního zákoníku opravdu zvážit v kontextu, až bude předložen nové Poslanecké sněmovně návrh nového trestního zákona.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Hovořit bude pan zpravodaj Křeček.
Poslanec Stanislav Křeček: Pane předsedající, kolegové a kolegyně, jelikož paní kolegyně Dundáčková zpochybnila případnost mého příkladu, musím ji upozornit na to, že definice blízké osoby má dvě části v našem právním řádu. V první jsou vyjmenováni manželka, děti a příbuzní v pokolení přímém a ve druhé části jsou osoby, jejichž újmu pociťujeme jako vlastní. Čili pokud napadnu manželku, tak samozřejmě neplatí, že bych újmu pociťoval jako vlastní, to je ze zákona osoba blízká a na ni se samozřejmě toto vztahuje. Měl jsem na mysli druhou část osob, které jsou nepominutelné. Můj příklad byl možná příliš přímočarý, ale jistou problematiku přece jen postihoval.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. Hovořit bude pan poslanec Vojtěch Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji, pane předsedající. Pane místopředsedo vlády, paní a pánové, já jsem původně nepředpokládal, že budu hovořit, ale vzhledem k tomu, že debata se schyluje k tomu, že bychom to zamítli v prvním čtení, cítím trochu povinnost říci, že nemám pocit, že to je věc, o které bychom neměli vůbec diskutovat, a to bez ohledu na to, jestli se nám to podaří uzavřít do konce volebního období, protože toto je věc, o které by se mělo diskutovat do hloubky.
I když jde poměrně o velmi jednoduchý návrh na doplnění ustanovení § 215, návrh reaguje na poměrně složitou problematiku tzv. domácího násilí. Nezdá se mi být bezdůvodné, že je tento problém výrazně medializován nejen u nás, ale i v zahraničí. Co je to domácí násilí? Spočívá v podstatě v soustavném týrání nebo šikanování rodinných příslušníků - řekněme si na rovinu, že zpravidla mužem, i když ani ženy nejsou výjimkou. Jestli jde o manžela, druha či jiného dospělého člena domácnosti, není rozhodující. Je to nepochybně vážný problém a jeho typickým příkladem jsou ukázky týrání manželky nebo družky.
Pokud hrubé nakládání nebo násilí vůči dospělému členu rodiny nedosahuje intenzity ublížení na zdraví - a tady říkal jeden z navrhovatelů o oné sedmidenní pracovní neschopnosti - nelze je postihovat jako trestný čin. Z tohoto hlediska je ale návrh právě důvodný a zasluhuje si naši pozornost.
Navrhované řešení i já sám osobně považuji za chybné, protože - a říkal to tady profesor Jičínský - z hlediska systematiky zvláštní části trestního zákona je skutečně špatně zařazen. Tato skutková podstata nemůže být zařazena do ustanovení § 215.
Pokusím se vysvětlit důvody, které mě vedou k tomu, abychom se tímto návrhem zabývali ve druhém čtení.
Za prvé, zařazení v § 215 znamená, že to zařazujeme do ochrany před týráním, před pachateli, jimž jsou chráněné osoby svěřeny do péče nebo do výchovy, a to pro nedostatek věku, fyzické či mentální nedostatky. To v podstatě znamená, že ochrana je poskytována pouze vybraným jedincům, kteří jsou chráněni pro svoji slabost nebo nedostatky a nemohou tak sami od sebe v dostatečné míře čelit hrubosti, psychickému a fyzickému příkoří. Nejde jen o nedospělé děti, ale jde i o osoby věkem starší, které např. pro své stáří, nemoc nebo tělesnou vadu nebo dokonce duševní zaostalost jsou odkázány na výchovu nebo péči jiných osob.
Také pachatelem takového trestného činu může být osoba, které jsou zmíněné osoby svěřeny do péče nebo výchovy. Toto svěření může být uskutečněno jak formálním aktem - otec vůči nezletilým dětem, poručník nebo opatrovník -, nebo fakticky - nevlastní otec, případně druh matky vůči dětem manželky či družky, nebo vyplývá z pracovní náplně pachatele, ať jde o ošetřovatele v nemocnici nebo psychiatrické léčebně, nebo ve školském výchovném zařízení, případně jde o pedagogy nebo výchovné pracovníky v takových zařízeních.
Naproti tomu charakteristika osoby blízké se v obou směrech - děkuji zpravodaji, že mě předběhl - naznačenému řešení zcela vymyká.
***