(10.20 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
V souladu s názory těch, kterých se to dotýká, nepovažuji za přijatelnou argumentaci, že český stát, jeho úředníci, budou řešit tuto záležitost případ od případu. Osob, které jsou postiženy rozdělením státu a následným nevýhodným výpočtem starobních důchodů, nejsou jen desítky nebo stovky. Ministr Špidla uvádí, že podle jeho informací jde prozatím o 2160 důchodů, u nichž žádalo o úpravu 1418 občanů, a vyhověno bylo v 940 případech.
Musím odmítnout představu Ministerstva práce a sociálních věcí, že tak citlivá a pro mnohé existenční záležitost je znovu svěřována libovůli úředníků. Proto se ptám pana ministra, zda již došlo k vyhodnocení zkušeností z provádění smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou ze dne 29. října 1992 a zda je připraven návrh dalšího řešení posuzované problematiky. Stejně tak se ptám, či a kdy předloží ministr práce a sociálních věcí systémové řešení problému a zda či kdy skončí ponižující stav domáhání se oprávněných nároků občanů České republiky.
Z mé strany zatím vše.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Slovo má místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí pan Vladimír Špidla.
Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Vladimír Špidla: Vážený pane místopředsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, pan poslanec Grebeníček mě požádal, aby moje písemná odpověď byla ústně projednána a doplněna, a proto mi dovolte, protože se nejedná o ojedinělý případ, abych mohl popsat situaci poměrně podrobněji a naznačit určité možnosti, jakými se dá postupovat. Pro daný účel byl vypracován podrobný materiál, který byl dán k dispozici všem poslancům, takže ten, kdo chce být podrobně informován o této situaci, tuto možnost má i písemnou formou.
Dovolte mi tedy, abych celou problematiku stručně shrnul takto.
Účelem smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. 10. 1992 bylo zajistit kontinuální přechod závazků ze sociálního zabezpečení na nově vzniklé státy a vyřešit otázku zachování získaných sociálních nároků z doby společného státu. Smlouva musela určit, který z nástupnických států bude příslušný hodnotit dobu zaměstnání získanou ve společném státě do 31. 12. 1992 pro nárok na důchod a jeho výši. Přitom obě strany sledovaly cíl poměrně rozdělit náklady na důchody za dobu pojištění do rozdělení státu mezi dva nově vznikající státy. Ani pro jeden stát nebylo přijatelné, aby tyto náklady nesl jen jeden z nich. Náklady na důchody již přiznané nese stát, který je vyplácel v době rozdělení státu. Na otázku, kdo ponese náklady za budoucí důchody, se názory expertů lišily.
Existovala tato variantní řešení rozhodných kritérií.
Státní občanství osoby do 31. 12. ke dni rozdělení československé federace. Příklad. Každý český státní příslušník ke dni rozdělení by měl nárok na český důchod za dobu zaměstnání získanou do 31. 12. 1992 bez ohledu na to, že celý život pracoval či žil na Slovensku. A naopak, slovenský státní občan by měl nárok na slovenský důchod, ačkoliv pracoval u zaměstnavatelů na území v České republice. Přijetí takovéhoto kritéria by bylo krokem zpět v mezinárodní smluvní praxi, která vychází ze zásady pojištění, a navíc by vnesl do vnitrostátní právní úpravy sociálního zabezpečení nežádoucí rozdíly.
Druhá varianta. Trvalý pobyt osoby ke dni rozdělení československé federace. Takové řešení by bylo výhodné pro osoby, které pracovaly na Slovensku a trvalý pobyt měly ke dni rozdělení na území České republiky. Méně výhodné by bylo toto kritérium pro osoby s trvalým pobytem na území Slovenské republiky, které dojížděly za prací na Ostravsko. Náklady na důchod by nesla v těchto případech slovenská strana. Nutno objektivně přiznat, že Slováků pracovalo a dosud pracuje v České republice desetinásobně více než Čechů na Slovensku.
Třetí varianta. Aktuální trvalý pobyt osoby na území jednoho ze smluvních států. Jednalo by se o použití zastaralého principu teritoriality v bilaterální smluvní praxi. Při každém přestěhování osoby do druhého smluvního státu by nárok na důchod zanikl a nově by vznikl. Veškerou dobu pojištění by přebíral stát trvalého pobytu osoby. Toto řešení by mohlo v některých případech znamenat odejmutí nároku na důchod, podmínky totiž v České republice a Slovenské republice se již neshodují. Kromě toho jednou uznaná doba pojištění má vliv i na důchodové nároky podle bilaterálních smluv o sociálním zabezpečení uzavřených Českou republikou s třetími státy.
Faktické místo výkonu práce ke dni rozdělení československé federace. Zpětné dělení slovenských dob mezi Českou republiku a Slovenskou republiku podle toho, kde byly odpracovány, nebylo z věcných a technických důvodů vyhovující pro obě strany, protože náklady na důchody se od roku 1952 uhrazovaly z daní odváděných do federálního rozpočtu, z něhož se finanční prostředky přerozdělovaly do rozpočtů republikových. Místo výkonu práce by bylo těžko prokazatelné pomocí evidenčních listů důchodového zabezpečení, protože když pracovala osoba např. v Praze, ale ředitelství a sídlo jejího podniku bylo na Slovensku, tak v podstatě údaje o dobách zaměstnání a výdělku vyplňovala do jejího evidenčního listu mzdová účtárna na Slovensku. Výhodou tohoto řešení by bylo, že nárok na český důchod by tak získaly osoby, které převážnou část života žily a pracovaly na pracovištích v České republice, i když v rozhodném okamžiku měly sídlo svého zaměstnavatele na území Slovenské republiky.
Pátá varianta, na které se nakonec obě strany shodly, je varianta sídlo zaměstnavatele osoby ke dni rozdělení České republiky. Podle zásady, že důchody vyplácí ten stát, na jehož území sídlí zaměstnavatel pracovníka, který vede jeho personální záležitosti a odvádí za něho daně. V naprosté většině případů se jednalo a jedná o stát, na jehož území vykonával pracovník svoji pracovní činnost. Jedná se o běžnou a mezinárodně uznávanou zásadu účasti doby osoby na sociálním zabezpečení podle místa výkonu práce. Obě smluvní strany se nakonec shodly na posledně uvedené zásadě, že veškeré doby zaměstnání získané občanem ještě za existence společného státu hodnotí pro účely důchodového nároku vždy pouze jedna strana, a to podle sídla zaměstnavatele. Zvolené kritérium sídla zaměstnavatele mělo svou logiku i z jiného důvodu. V rámci Československa pracovaly k 31. 12. 1992 na Ostravsku desetitisíce občanů, kteří tam dojížděli z místa svého trvalého pobytu na Slovensku. Slovenská strana proto logicky prosazovala, aby sídlo zaměstnavatele bylo rozhodným kritériem pro zápočet dob zaměstnání v Československu.
Je třeba objektivně připustit, že toto kritérium nevyhovuje v těch případech, kdy osoba měla současně místo trvalého pobytu a místo výkonu práce na území v České republice, ale jen sídlo jejího zaměstnavatele bylo ke dni 31. 12. 1992 na území Slovenské republiky. V okamžiku dělení státu však nikdo tuto nevýhodu nepovažoval za tak zásadní, protože v okamžiku rozdělení státu byla úroveň sociálního zabezpečení obou států stejná. Připomínám také, že smlouva byla připravena a schválena ve velmi krátké časovém období srpen až říjen 1992. Situaci začali naši občané kritizovat po 17. 7. 1993, kdy slovenská koruna vůči směnitelným měnám devalvovala.
***