(10.30 hodin)
(pokračuje Špidla)
Vlivem desetiprocentní devalvace slovenské koruny se začaly lišit i výše slovenských důchodů vyplácených slovenským nositelem důchodového zabezpečení od českých důchodů vypočítaných podle ještě tehdy stejných československých právních předpisů, ale přiznávaných Českou správou sociálního zabezpečení v Praze. Tento stav trval do roku 1995. Ještě větší rozdíly ve výši důchodů přiznaných podle slovenských předpisů a exportovaných do České republiky podle českých předpisů začaly být patrné po roce 1996, kdy byly v České republice české důchody dvakrát valorizovány, kdežto slovenské důchody jen jednou, a kdy se v České republice začaly pojištěncům důchody vypočítávat podle výhodnějších předpisů, tj. podle zákona 155/1995.
Negativní dopad rozdílného kursu české a slovenské měny a odchylné právní úpravy vedoucí k odlišným způsobům výpočtu důchodů v obou státech se řeší mimořádnými opatřeními, která jsem popsal v odpovědi na interpelaci pana poslance Grebeníčka. Toto řešení bylo přijato Ministerstvem práce a sociálních věcí v roce 1994 a v roce 1997 pod vedením ministrů Vodičky a Voláka a je třeba jejich přístup v tomto směru ocenit.
Pod mým vedením Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky v uvedené praxi pokračuje. Po svém nástupu do funkce jsem se s problémem podrobně seznámil a posoudil jsem ho i z hlediska možné novelizace smlouvy či zavedení příslušné vnitrostátní úpravy. Na základě rozboru této otázky jsem dospěl k závěru, že nebudu iniciovat novelizaci smlouvy ani měnit podstatným způsobem stávající přístupy. Řízení přijaté na základě článku 26 smlouvy a ustanovení § 4 zákona č. 582/1991 Sb., o odstraňování tvrdostí, které se vyskytnou při provádění předpisů v sociálním zabezpečení, umožňuje průběžně reagovat na situace, které nejsou obvyklé a se kterými příjemce důchodu nemohl počítat.
Jedná se o problém jednostranný a dočasný. Jednostranný proto, že vznikl z popsaných důvodů jen na české straně, a dočasný proto, že skončí okamžikem, kdy nebude přicházet v úvahu srovnávání výše vypláceného důchodu přepočteného na českou měnu s výší fiktivního nároku na český důchod za dobu zaměstnání získanou v bývalém Československu. To je tehdy, kdy uvedená doba nebude zakládat oprávněným osobám sama o sobě nárok na český důchod. Teoreticky by 25 let pojištění v Československu mohly získat ještě osoby narozené v roce 1953. Jen u těchto osob by ještě mohlo přijít v úvahu srovnání jejich slovenského důchodu s fiktivním důchodem českým.
Namísto ostré kritiky by podle mého názoru měla být oceněna vstřícnost Ministerstva práce a sociálních věcí k řešení tohoto problému, neboť k takovému řešení se čistě z hlediska práva nemuselo vůbec přistoupit. Musím ale konstatovat, že pánové ministři Volák a Vodička v tomto směru rozhodli podle mého názoru velmi správně. Jsem přesvědčen, že situaci poživatelů slovenských důchodů řešíme spravedlivě a hospodárně. Na každý případ kladného rozhodnutí doplácí česká strana v průměru tisíc korun měsíčně. Pro úplnost uvádím, že smlouva je založena na zásadě rovnosti nakládání a nelze hovořit o diskriminaci mezi českými občany. Rozdíly v důchodech vyplývají z reálných rozdílů, které jsem popsal, nikoli z toho, že by kdokoli byl diskriminován.
Pokud i po tomto vysvětlení dospějete, vážené poslankyně a vážení poslanci, k názoru, že způsob, jakým naše důchodové zabezpečení zareagovalo na důsledky vyplývající ze snížení důchodu v důsledku kursového převodu u česko-slovenské smlouvy, (?) je třeba o tom zde rozhodnout. A jsou možná různá rozhodnutí.
První varianta je vyvolat jednání se slovenskou stranou a navrhnout po deseti letech aplikace smlouvy změnu formou stanovení jiného rozhodujícího kritéria pro hodnocení dob pojištění nebo zavedení institutu takzvaného vyrovnávacího příspěvku. Pokud slovenská strana tyto návrhy nepřijme, nezbývá, než smlouvu jednostranně vypovědět. To považuji za velmi nešťastnou možnost.
Nebo ponechat smlouvu ve stávajícím znění a přistoupit k řešení problému vnitrostátní cestou, a to buď pokračováním dosavadního způsobu kompenzace cestou posuzování individuálních případů a takzvaným odstraňováním tvrdosti, to je v rámci možnosti smlouvy a platného zákona, nebo přijetím legislativní změny zákona o důchodovém pojištění. Legislativní řešení by znamenalo zavést novou dávku důchodového pojištění, kterou bych pracovně nazval vyrovnávací příspěvek. Za tím účelem je třeba definovat charakter této dávky, je jenom ve vztahu ke Slovensku, zda bychom dělali vyrovnávací příspěvky i ve vztahu k jiným národům světa. Stanovit její režim a okruh oprávněných osob, kterých se týká, stanovit právní předpis, podle něhož by se posuzoval nárok na důchod, obecně stanovit výši dávky a dobu, po kterou se bude poskytovat, upravit řízení o žádost o tuto dávku a upravit způsob valorizace dávky a její financování. Je zřejmé, že se jedná o složité otázky, které budou vyžadovat precizní úpravu a poměrně velký zásah do zákona o důchodovém pojištění a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
Další vážný problém úpravy ve vnitrostátním předpisu spočívá v tom, že postupem času by vyrovnávací příspěvek ztrácel na významu vlivem používání výlučně českých předpisů, doba výkonu práce ve Slovenské republice po roce 1992 by podle zákona o důchodovém pojištění nebyla nijak kryta a při používání výlučně předpisů o sociálním zabezpečení do roku 1992, respektive platných a účinných k 31. 12. 1995, protože podle nich se zatím alternativně ještě vypočítávají důchody bez indexace atd.
Dámy a pánové, rozdělení Československa bylo mimořádně těžkým zásahem do sociálního a politického prostoru bývalého Československa a je to zásah, jehož důsledky budeme pociťovat ještě poměrně velmi dlouho. Jsem přesvědčen o tom, že je možné při novelách zákona o sociálním pojištění otevřít debatu o tomto vyrovnávacím příspěvku. Upozorňuji na jeho rozsah a komplikovanost, ale nebráním se takové debatě, i když jsem přesvědčen, že aplikace postupu odstraňování takzvané tvrdosti zákona je v daném případě přiměřená a umožňuje najít spravedlivé a citlivé řešení v jednotlivých případech.
Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane ministře. Kdo se další hlásí do rozpravy? Pan kolega Grebeníček má slovo. Prosím.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Přes upřímnou snahu pana ministra znovu podrobně popsat danou problematiku nemohu souhlasit s jeho odpovědí na mou písemnou interpelaci ani na dvě zde položené otázky. Proto navrhuji, aby Poslanecká sněmovna přijala nesouhlasné stanovisko či usnesení.
Zároveň chci konstatovat, že o výsledku tohoto usnesení, ale i s obsahem písemné odpovědi i ústního vystoupení pana ministra budu informovat aktivisty petičního hnutí v dané problematice v čele s panem Miroslavem Benešem z Lanžhota na Břeclavsku.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Kdo se další hlásí do rozpravy? Pan kolega Vojtěch Filip.
***