(10.50 hodin)
(pokračuje Bureš)
Rozdíl je v tom, že nepředpokládáme kriminalizaci tohoto činu dítěte. Navrhovaná reforma trestního práva v oblasti soudnictví nad mládeží je současně motivována snahou zakomponovat do nové právní úpravy východiska tzv. obnovující justice, která klade jednoznačný důraz na spravedlivou a vyváženou reakci společnosti na trestný čin mladistvého, společnosti, která se nezříká své spoluzodpovědnosti za selhání a vyvozuje z něj důsledky nejen pro něho samotného, ale i pro řešení problémů dalších zainteresovaných osob a skupin dotčených, spojených přímo s trestným činem. Poškozený jako osoba, která stojí v centru zájmu vládního návrhu zákona, by tak měl dostat větší prostor k uplatnění svých požadavků na morální i finanční satisfakci, mladistvý by měl být stimulován k převzetí své vlastní osobní odpovědnosti, nikoliv tedy pouze formální trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin a za nápravu jím způsobených následků.
Jsem si vědom - a to je má poslední věta - především proto, že díky vážnému zájmu několika poslanců, zejména paní poslankyně Dundáčkové byl organizován seminář za účasti odborníků i těch, kteří chtěli přispět k odborné diskusi nad tímto zákonem, že nepředpokládáme úpravu, která by byla prosta konfliktů, která by nebyla předmětem pozornosti a která by mohla projít Poslaneckou sněmovnou jak nůž máslem. O to více si myslím, že je potřebné o vládním návrhu diskutovat. Jsem připraven z pozicí svých možností vytvořit všechny podmínky, pro to, aby byl vytvořen i odpovídající časový prostor. Myslím si, že právě výsledky diskuse na zmíněném semináři mě opravňují k vyslovení požadavků, aby tento návrh byl propuštěn do druhého čtení a byl tak otevřen prostor k významné diskusi, která bude jistě potřebná.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane ministře. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Marek Benda.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové, pan ministr poměrně důkladně odůvodnil tento návrh zákona, který na rozdíl - jak sám řekl - od předchozích dvou, které projely jak nůž máslem bez jakékoliv diskuse. Myslím si, že tento zákon si nějakou diskusi vyžádá.
Nebudu zdůvodňovat, co je obsahem zákona, spíše se pokusím vyslovit některé pochybnosti, které nad tímto návrhem jsou a které mě nebudou vést k návrhu na zamítnutí nebo vrácení k dopracování, ale budou mě vést k návrhu na prodloužení lhůty pro projednávání ve výborech, protože si myslím, že si zaslouží zásadnější diskusi.
Myslím, že první základní problém, který se samozřejmě klade, je otázka, zda má být speciální zákon o soudnictví ve věcech mládeže, nebo zda by bylo účelnější zapracovat změny, které v mnohém směru jsou vítány. Myslím, že ono rozšíření možnosti trestání, resp. trestání a vychovávání, i když ve vztahu ke státní moci o vychovávání mluvím poměrně nerad, mládeže je vítané. Otázka zní, jestli k tomu potřebujeme zvláštní zákon, zda by nebylo účelnější v rámci běžného trestního řádu a občanského soudního řádu zakomponovat ona ustanovení, která promítnou to, co tento zákon chce prosadit. Řekl bych, že to je jeden problém.
Druhý problém je, že jako opakovaně se tady vydáváme cestou jisté specializace, v tomto případě soudních senátů, zatím ne ještě soudů. Ale i to je problematická, na ústavně právním výboru i v této sněmovně mnohokrát diskutovaná otázka toho, že chceme obecné soudy, nechceme speciální soudy, ani pracovní, ani dětské, ani takové, ani onaké. Myslím si, že to je věc, která by měla být zvažována velmi důkladně. Když si přečtete § 3 odstavec 8 - soudci, státní zástupci, příslušníci policejních orgánů a úředníci Probační a mediační služby působící v trestných věcech mládeže musí mít zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží - mám pocit, že to je typicky ono zbožné přání, které do zákona nepatří. Přece samozřejmě policejní orgány se s trestným činem setkávají na tom místě, kde je spáchán, nikoliv podle své specializace. Myslím si, že i tady by některé věci stály za domyšlení.
To jsou spíše formálně právní důvody. Nyní trochu věcnou diskusi nad celým návrhem zákona.
Já zde vidím dvě větší komplikace. Celkem vítám, že tento návrh zákona se vyhýbá prolomení lhůty věku 15 let pro trestání dětí a řeší to cestou toho, že tento trest je fakticky možný. Je možné uložit i výchovné opatření spočívající v izolaci od společnosti, ale neprolamuje se do trestního řízení. Myslím si, že to je svým způsobem užitečné, protože jsem dlouhodobě přesvědčen o tom, že kdo má nést zodpovědnost, musí k tomu mít příslušná práva. Pokud dětem do 15 let fakticky žádná práva nepřiznáváme nebo jenom odvozená práva - já si myslím, že to je správné - pak mi připadá nepříliš šťastné chtít po nich plnou zodpovědnost.
Stejný problém ovšem je - a tady bych řekl, že v obráceném gardu - v návrhu, aby do zákona byly zařazeni i ti tzv. mladí dospělí, ona kategorie osob mezi 18. až 21. rokem svého života, která sice dnes je v trestním řádu, jsou tam některá speciální ustanovení, která říkají, že se na tuto kategorii pohlíží odlišným způsobem, ale fakticky jsou to normálně dospělí, s plnou odpovědností. Myslím, že s plnou odpovědností ke konání celé řady daleko závažnějších skutků - ať se už jedná o rozhodnutí o svém budoucím životě ve formě vysoké školy, zaměstnání, uzavření sňatku, zplození dětí - které jsou možná zásadnějšího charakteru. Zrovna v trestní oblasti najednou počítáme s tím, že ty osoby jsou jaksi nevyzrálé, a chceme je zařazovat do zvláštní kategorie. Myslím si, že rozhodně zařazení mladých dospělých do tohoto zákona není příliš dobrým nápadem. Kategorií občanů, ke kterým by bylo z důvodů jejich mentální i psychické vyspělosti dobré v trestním procesu přihlížet, je nepochybně mnohem více. Myslím, že to musí být schopen zvládnout a že to dodneška fakticky zvládá trestní řád a soudci ve svém rozhodování. Není dobré tuto kategorii vytrhovat a přesouvat ji do onoho řízení nad mládeží. Myslím si, že bychom se měli bavit pouze o osobách mladších 18 let.
To jsou věcné problémy. Poslední problém, který mě mrzí a který vláda jako by vůbec neotevřela a nepokoušela se v oblasti odpovědnosti mládeže za protiprávní činy řešit ani nějakým způsobem odpovědět, a to je odpovědnost rodičů. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že máme dlouhodobě klást vyšší nároky na odpovědnost rodičů za své děti. Jestliže říkám, že mi připadá problematické snižovat věk trestní odpovědnosti nebo přinejmenším zasluhující si zásadní diskuse snižovat věk trestní odpovědnosti dětí a že v podstatě vítám vládní návrh v tom, že to obchází onou cestou možného trestu, nikoliv ale kriminalizace osoby, tak na druhou stranu samozřejmě si myslím, že někdo odpovědnost nést musí, že se stát nemůže tvářit, že nikdo odpovědnost nenese. Zde jsem přesvědčen, že odpovědnost leží na rodičích. Podle zákona o rodině, podle celé řady dalších jak tradičních, tak v zákoně obsažených ustanovení rodiče zodpovídají za své děti. Chceme-li se zásadním způsobem bavit o odpovědnosti mládeže, musíme se bavit o odpovědnosti jejích rodičů. To je oblast, kterou vláda zcela vynechala a která by si zasloužila zásadnější diskusi o tom, jestli neposílit současná opatření ať už v trestním zákoně a tam skrývající se zodpovědnost, tak zejména v občanském soudním řádu a v povinnostech nápravy škod spáchaných mladistvými, kde v drtivé většině případů nedojde v běžném životě k tomu, aby na rodičích bylo možné náhradu škody vynutit, což si myslím, že je špatné, demotivující, naopak směřující k oněm požadavkům, aby mladí lidé byli kriminalizováni, což málokdo z nás fakticky chce.
***