(16.00 hodin)
(pokračuje Mareš)
Všichni, jak zde sedíme, jsme si vědomi, že až budeme o této otázce hlasovat, bude výsledek tohoto hlasování záviset v zásadě na náhodě. Bude záviset na tom, kolik našich kolegů je v tuto chvíli na služební cestě, kolik ochořelo a kolik se zabralo natolik do práce u svého počítače, že nestihne doběhnout k hlasování.
A já se ptám, zda zákon o vzdělávání je skutečně tím zákonem, o kterém máme rozhodovat na základě náhody.
Sama skutečnost, že tento stav nastal, je podle mého názoru evidentním neúspěchem předkladatele. Proto bych chtěl vaším prostřednictvím, paní předsedající, se obrátit na pana ministra a jeho prostřednictvím také na vládu jako předkladatele a požádat ho, aby vzal tento návrh zpět.
Pan ministr se nezúčastnil žádného z jednání o podobě nové verze návrhu, která se konala v průběhu léta, a nedostatek politického vedení byl v průběhu těchto jednání poměrně silně pociťován. Domnívám se, že v tuto chvíli nastává chvíle, aby se pan ministr své vrcholné politické funkce a zodpovědnosti za tento zákon chopil a učinil tak, jak říkám, to znamená, stáhl zákon, o kterém předpokládáme, že by měl být přijat v jakémkoliv parlamentu výraznou většinou.
Ale protože nepředpokládám, že by našel k tomuto kroku sílu, navrhuji v tuto chvíli zamítnutí tohoto zákona.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Otevírám rozpravu, do které jsou v tuto chvíli přihlášeni poslanci Bartoš, Brousek, Šojdrová a Zvěřina. Jako první má slovo pan poslanec Walter Bartoš, připraví se pan poslanec Brousek.
Poslanec Walter Bartoš: Vážená paní předsedající, vážená vládo, dámy a pánové. Jak již zde bylo řečeno, již podruhé ve svém funkčním období je tato sněmovna postavena před úkol projednat vládní návrh tzv. školského zákona. Ambice vlády si v tomto směru klade za cíl nahradit dosavadní tři zákony jednou komplexní kodifikací. To je zcela jistě správný krok. Zatímco na jaře letošního roku se pokusilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy protlačit zákon sněmovnou bez širší diskuse, tentokrát se zřejmě již poučilo a iniciovalo řadu schůzek se zástupci všech politických stran, na kterých sporná místa původní vládní předlohy byla vcelku podrobně diskutována.
S uznáním musím konstatovat, že jednání o možné podobě návrhu zákona byla vedena vcelku korektním duchu. Dokladem užitečnosti takového postupu ministerstva je fakt, že přepracovaný návrh obsahuje řadu pozitivních změn. Přijatelným způsobem byla vyřešena otázka existence víceletých gymnázií či podoba státních maturit a některé další.
Ke škodě věci však vůle sociálně demokratického ministerstva naslouchat, vést diskusi, přemýšlet a odpovídajícím způsobem reagovat zřejmě i při svém druhém pokusu narazila buď na ideologickou bariéru, neochotu, nebo naprostou neschopnost překročit svůj vlastní stín. A tak ani předložený text, ke škodě věci, neřeší zásadní problematické oblasti. Především sporný způsob nakládání se vždy limitovanými veřejnými financemi je zásadní vadou celé této vládní předlohy. To v kombinaci s neustále rostoucími nároky a požadavky ze strany vzdělávaných a samozřejmě také ze strany těch, co vzdělávání poskytují, tedy ze strany učitelů, to vytváří pro budoucnost potenciální ohnisko vážných problémů.
Bohužel musím konstatovat, že způsob financování není jediným vážným kazem v návrhu tohoto zákona, a s pocitem zklamání jsem nucen říci, že těch kazů, těch vad v zákoně je více.
Jedním z nich je zakotvení nerovného postavení škol před zákonem, a to buď podle jejich zřizovatelů, anebo podle právních forem. Mezi jiným příčinou této nerovnosti je i nestandardní vymezení právních vztahů. Namísto již existujících právnických osob, jejichž přednost je založena na jejich univerzálnosti, na obecné použitelnosti v každém prostředí, namísto toho se zavádí ad hoc pro oblast školství jakýsi podivný novotvar, tzv. školská právnická osoba, jež je ekonomicky i jinak preferována. Jednoduše řečeno - kdo se stává školskou právnickou osobou, získává oproti ostatním výhodnější pozici.
Ale to není všechno. Taktéž v rámci této nově zaváděné formy existují odlišnosti, totiž podle zřizovatele. A tak orwellovsky vyjádřeno, všechny školy jsou si rovny, ale, bohužel, některé jsou si rovnější.
Takto neobvykle pojatá vymezení právnických osob samozřejmě mají i své další důsledky, neboť odlišný režim - a to nejen ve financování - bude občanům značně komplikovat život stanovením velmi rozdílných, a tím nerovných podmínek při vzdělávání. Stačí jenom zmínit tu podivnost, kdy ředitel jedné školy státní správu vykonává a ředitel druhé ji naopak nevykonává. Tím pádem pravidla pro žáka první školy jsou určena správním řádem, tedy oblastí veřejného práva, a pravidla v druhé škole se budou řídit občanským zákoníkem, to je ale zase oblast soukromého práva. Já se tedy ptám: kde je pak vládou deklarovaná rovnost přístupu ke vzdělávání?
Dámy a pánové, dovolte však, abych se vrátil k nejvážnější vadě celého návrhu školského zákona - a tou je již zmiňovaný způsob financování.
Jmenovitě této problematice jsme s kolegy v průběhu prázdnin věnovali asi nejvíce času. Právě proto jsem s předstihem poslal ministerstvu školství požadavky vztahující se ke způsobu financování, na kterých jsme se v Občanské demokratické straně domluvili. Jejich filozofie byla postavena na tom, že prostředky z veřejných zdrojů jsou a vždycky budou limitovány, a proto je nutné vytvořit takové principy a mechanismy, které by umožnily jejich co nejlepší využití. Námi navržený model normativního financování založený na jednoduché a přesnými pravidly vymezené distribuci, a to ať již prostřednictvím krajů, nebo přímo do škol, bohužel ministerstvo odmítlo. Pro ospravedlnění tohoto postupu - dnešní projev pana ministra budiž toho dokladem - se pan ministr rozhodl prostřednictvím médií navodit jakýsi dojem, že připomínky všech k celému návrhu zákona byly nakonec splněny, až na pár nesmyslů ohledně financování, které prosazoval osamoceně pouze pan poslanec Bartoš.
Bylo by dobré, aby se pan ministr blíže seznámil například s názory Unie zaměstnavatelských svazů, stanovisky církevních a soukromých škol, Asociace ředitelů základních škol a dalších. Všichni se shodují, že v zákonu posazovaný model financování není dobrý. Ba co víc, je vysloveně špatný. Navzdory tomu ministerstvo dál trvá na svém. Zvolilo nákladný a silně přerozdělovací způsob, závislý nikoliv na státem definovaných požadavcích a od nich odvozených potřebách, ale závislý z velké části jen na jakési subjektivní vůli úředníků. Taková forma finančního zajišťování, kde neexistuje motivace k efektivnímu chování, kde se naopak šetrné zacházení s poskytnutými prostředky státního rozpočtu nevyplácí, takový stav je ohrožující nejen pro školy, pro možnost jejich dlouhodobého plánování, ale i pro rozpočty krajů a v důsledku může být i rizikovým faktorem a příčinou zvyšujících se požadavků na růst mandatorních výdajů školské kapitoly. Jinými slovy, za stále více peněz bude méně muziky. Totéž platí i pro problematické řešení tzv. školských služeb.
***