(15.50 hodin)
(pokračuje Mareš)
Tyto nepříliš optimistické výsledky se jistě nedají shodit se stolu pouhým konstatováním, že naši učitelé učí špatně, jak se o to pokusil v minulém týdnu pan ministr. Já jsem pevně přesvědčen, že čeští učitelé, alespoň jejich drtivá většina, projevují dostatek talentu i snahy o dotažení změn ve způsobu, metodách výuky a výchovného působení ve směru rozvíjení reformy, kterou jsme nastoupili již před deseti lety. Na nás jako na zákonodárcích podle mého názoru je, abychom jim k tomu vytvořili dostatečný prostor, abychom především zabránili jakýmkoli pokusům jejich pedagogické iniciativy brzdit, omezovat, nebo dokonce deformovat.
Dámy a pánové, systém, který se pokouší vytvořit zákon, který máme v tuto chvíli před sebou, jde podle mého názoru opačným směrem. Je to návrh zákona, který se pokouší zakotvit to zdánlivě průchodné maximum centralismu a byrokratické kontroly. To je důvod, proč je také předmětem naší kritiky. To nemá nic společného s tím, jestli jsou volby za půl roku, za rok nebo za čtyři roky.
Hlavní námitka, kterou jsem já osobně za klub Unie svobody přednášel ve vztahu k minulému návrhu zákona, zněla: je to zákon o institucích, nikoli o programech, nikoli o obsahu studia a vzdělávání. Domnívám se, že tuto námitku se v nové verzi zákona ani v nejmenším nepodařilo vyvrátit.
Je velmi charakteristické, že důvodová zpráva, kterou máme k zákonu k dispozici, neuvádí mezi východisky zpracování národní program vzdělávání, tzv. Bílou knihu. V mnoha případech je totiž text zákona v přímém rozporu se závěry tohoto závažného dokumentu.
Největší rozpor shledávám v samotném pojetí vzdělávání. Celosvětový trend, alespoň trend v těch zemích, které se umisťují na špičkách takových žebříčků, jako byl ten, který jsem zmínil před chvílí, je jednoznačný. Je to jednota procesu vzdělávání. Ta je deklarována i v tomto návrhu. V důvodové zprávě se říká: "Legislativní zkratka vzdělávání zahrnuje veškeré vzdělávací i výchovné působení jako projev nedělitelnosti tohoto procesu." Skvělé! Nicméně v § 3 odst. a) se praví, že jedním z obecných cílů vzdělávání je "příprava pro celoživotní vzdělávání".
Dámy a pánové, tady nejde o slovíčkaření. Tento příklad je jenom ukázkou nepochopení toho, co znamená skutečná nedělitelnost vzdělávacího procesu.
Důvodová zpráva konstatuje, že "za vzdělávání se v tomto zákoně považuje proces realizovaný převážně ve vzdělávacích institucích". Skutečnost je taková, že za vzdělávání považuje tento zákon pouze proces probíhající v instituci, která je tímto zákonem definována jako škola. Na definici této instituce vynaložili autoři mimořádné úsilí. Dvacet paragrafů je věnováno právě tomuto problému.
Nepředpokládám, že by se v této sněmovně našlo mnoho poslanců, kteří našli sílu prodrat se těmito houštinami. Nicméně pro pochopení vás, kteří jste tuto sílu nenašli, pro pochopení obrazu světa vzdělávání, tak jak ho vnímají ministerští úředníci, dovolím si zacitovat z důvodové zprávy: Ustanovení § 16 zahrnuje pod pojem školy i mateřskou a jazykovou školu s právem státní jazykové zkoušky, z důvodu posílení jejich významu. Základní umělecká škola byla školou již podle současného školského zákona. - Točíme se v okruhu nesmyslných definicí institucí, které nemají s tím, co se v nich učí, vůbec nic společného.
Kdyby byli autoři tohoto zákona schopni splnit požadavek, aby se věnovali nikoli institucím, ale vzdělávacím programům, jejich definici, jejich financování, mohli si tuto složitou, klopotnou práci ušetřit. Nemuseli by například složitě a nesmyslně vypočítávat, že vzdělávání mimo školní škamny má formu buď večerní, nebo dálkovou, nebo distanční, nebo kombinovanou. Mohli vystačit s jednou jednoduchou větou, že škola je instituce, která vykonává vzdělávací činnost na základě nejméně jednoho vzdělávacího programu.
Mohli se vyhnout i celé řadě dalších problémů. Zbytečné bylo například doplňování dalších stupňů vzdělání. Vedle stávajících přidává ještě základní vzdělání, střední vzdělání, vyšší odborné vzdělání v konzervatoři, úplné střední všeobecné vzdělání. Pro člověka nezabydleného v labyrintech uvažování ministerských úředníků je zcela nepochopitelné, k čemu je zavádění těchto nových pojmů, označovaných navíc jako základní pojmy tohoto návrhu, dobré. Jediným důvodem pro zavedení stupně vzdělání "vyšší odborné vzdělání v konzervatoři" je podle důvodové zprávy skutečnost, že se ho dosahuje v konzervatoři. Jistě velice zásadní ustanovení.
Tolik tedy ke slepým uličkám, do kterých se autoři dostali nesmyslným ulpíváním na institucích, zoufalou snahou byrokraticky postihnout svazujícím předpisem veškeré formy a podoby složitého procesu vzdělávání. A to ještě ani nemluvím o tom, že stupeň vzdělání, základy vzdělání, je ve své podstatě v rozporu se zákonem č. 19/2000 Sb., který stanoví, že ke vzdělání v jakékoli střední škole se může přihlásit každý, kdo splnil povinnou školní docházku. Ustanovení tohoto zákona se respektuje v § 108 projednávaného návrhu zákona, přičemž důvodová zpráva konstatuje, že takový postup je v souladu s dlouhodobým záměrem vývoje naší vzdělávací soustavy.
Vrcholnou ukázkou metody, kterou byl tento návrh zákona připraven, a patrně i metody, kterou by ministerstvo v budoucnu chtělo regulovat vývoj naší vzdělávací soustavy, je způsob, jakým se autoři projednávaného návrhu zákona vypořádali s problémem již zmíněného trojstupňového systému přípravy vzdělávacích programů.
Tento systém je nesporně něčím velice žádoucím, na čem se shoduje odborná veřejnost, na co poukazuje zkušenost z rozvinutých zemích a co také předpokládá již citovaná Bílá kniha. Pro ty, kteří se vzděláváním podrobně nezabývají, připomínám, že ta struktura je taková, že na jejím vrcholu je státní program vzdělávání, pod ním jsou rámcové programy a pod těmito rámcovými programy jsou školní programy. Je to jistě velmi logický a srozumitelný systém.
Nesrozumitelný zcela je ovšem postup ministerstva. To totiž v prvé verzi, v té, kterou jsme vrátili k dopracování, vystačilo pro definici tohoto nejvyššího stupně státního programu vzdělávání s jedním odstavcem. V nové verzi šlo ještě dál. Paragraf 6 odst. 1 stanoví, že tento program je závazným základem pro vypracování vzdělávacích programů ostatních. Velmi správně. Má být normou, která vlastně stojí nad ministerstvem. Má také být konsensuálním dokumentem, který podle zákona, resp. podle zprávy, bude projednán se zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců a jejich profesními sdruženími, se sdruženími pedagogických pracovníků a národnostními sdruženími s celostátní působností. Skvělé!
Ale kladu otázku, o čem chce pan ministr s těmito početnými zainteresovanými skupinami jednat? Rámcový program základní škola je již hotov. Rámcové programy pro střední vzdělávání jsou údajně před dokončením. Má tedy být státní vzdělávací program všeobecným konsensem nad tím, co již bylo dávno hotovo?
Ministerstvo postupuje stejně jak při formulaci zákona, kdy ignoruje existenci s odbornou veřejností a parlamentem projednané Bílé knihy. Zde vytváří rámcové programy a ignoruje neexistenci konsensuálně dohodnutého státního vzdělávacího programu.
Dámy a pánové, toto není způsob, jakým má vznikat zákon o vzdělávání, toto jistě není způsob, jakým se má utvářet prostor, ve kterém se budou po dlouhou dobu pohybovat naše děti, ve kterém se budeme pohybovat my všichni, kdo budeme chtít uspokojit svou potřebu vzdělávat se nebo uplatnit svou schopnost vzdělávat.
Stejně tak to není ten správný způsob pro rozhodování o takovémto zákonu. Není jistě správný ten způsob, který se dnes chystáme použít v našem rozhodování o tom, zda tento zákon pustit, nebo nepustit do druhého čtení. Vždyť, dámy a pánové, dosavadní jednání na půdě této sněmovny a jejích orgánů, na nejrůznějších odborných fórech a setkáních s pedagogickou veřejností ukazují jednoznačně, že v názoru na to, zda návrh propustit do druhého čtení, se politická reprezentace dělí prakticky na dva stejně velké tábory.
***